„Jsme svědky počínajícího postupného přerodu soudobého skladatele v klasika.“

„Jde o kompozičně mistrně vystavěnou volnou variační passacaglii, ale to většina posluchačů neví, nepotřebuje vědět a neřeší.“

„Ocenění pro jedno album ze sféry klasiky, pocitově přilepené spíše na chvostu ceremoniálu, odpovídá realitě.“

Mysterium času Miloslava Kabeláče v nahrávce Marka Ivanoviće a Symfonického orchestru Českého rozhlasu získalo v kategorii Klasika prestižní Cenu Anděl. Dává to smysl v sousedství jmen jako Miroslav Žbirka, Robert Křesťan & Druhá tráva, Calin, Lenny, Lazer Viking, Kalle, Štěpánka Balcarová, Insania, 58G nebo Vypsaná fiXa?

Mysterium času je fascinující, velkolepě prostá, magicky poutavá, koncentrovaná partitura s potenciálem světového díla. Vážná hudba v tom nejkrásnějším slova smyslu. Dílo Miloslava Kabeláče z padesátých let je dosud nedoceněný drahokam evropské symfonické tvorby dvacátého století, zachycující pevný vesmírný řád, který vládne i nad komunistickou totalitou. Náročná skladba, vyžadující soustředěný poslech, ale přesto nepopsatelně uchopitelná a sdělná. Skladba odvíjející se během pětadvaceti minut z ticha ke gradaci a zase zpět. Přítomna je pečlivě propracovaná kompoziční technika. Posluchač ji však nevnímá. Kabeláčova hudba vždy působí především hudebními, tedy vlastně emotivními prvky, ne matematickými postupy.

Panuje poměrně široká shoda v tom, že je tento skladatel vedle Bohuslava Martinů největším českým symfonikem dvacátého století. Jeho symfonie jsou samozřejmě zcela jiné než ty od neoklasika a neoimpresionisty Martinů. Jsou novátorské a současně mimořádně emocionálně působivé. V letech 2011 až 2014 zaznamenali rozhlasoví symfonikové s dirigentem Marko Ivanovićem všech osm symfonií, tuto zásadní část díla Miloslava Kabeláče, pokrývající svým vznikem dobu od roku 1941 do roku 1970. Šlo o počátek splácení velkého dluhu – ke Kabeláčově tvorbě ve znějící podobě, speciálně k symfoniím, se zájemci snažili po desetiletí jakkoli dostat, ale uspokojivá možnost neexistovala. Právě i díky vydanému kompletu jsme svědky počínajícího postupného přerodu soudobého skladatele v klasika.

Že k tomuto počinu přibude i nová nahrávka Mysteria času, bylo od začátku jasné. Jde o kompozičně mistrně vystavěnou volnou variační passacaglii, ale to většina posluchačů neví, nepotřebuje vědět a neřeší. Mnohem důležitější totiž je, že půlhodinová skladba působí emotivně – tím, jak pomalu a nezadržitelně graduje, i rozumově – svým programem, který i v době premiéry v roce 1957 vcelku jasně sděloval, že čas je jedna z mála věcí, které panující totalitní režim nedokáže ovládat. Miloslavu Kabeláčovi se podařilo napsat mimořádně sugestivní dílo reflektující i podněcující filozofické otázky. Hudba přináší slovy nesdělitelný, ale přesto jasný obsah. Od prvních tichých tónů basklarinetu, klarinetu a flétny, od nádherného, téměř neslyšného pianissima houslí proud hudby trpělivě narůstá a komplikuje se. Nemá příběh ani výrazné melodie, ale není racionálně odtažitý. Přidává a střídá další a další nástroje, zahušťuje se, mysticky vypráví, snad o lidském nitru, určitě i o nekonečnu vesmíru… a stává se nakonec téměř jakousi abstraktní symfonickou básní. Opadání za vrcholem už je kratší, ale s důslednou logikou dospěje tam, kde se začalo.

Disk obsahuje ještě tři Kabeláčovy kompozice. Jsou to Hamletovská improvizace, Zrcadlení a Proměny (Metamorfózy) II chorálu Hospodine, pomiluj ny. Ve třetí je sólistou klavírista Miroslav Sekera.

Ve 32. ročníku cen České hudební akademie figurovalo 14 kategorií. O vítězích rozhodovalo celkem 493 akademiků – hudebníků, producentů, dramaturgů, novinářů a dalších osobností české hudební scény. Každý z nich samozřejmě jen v některé nebo některých kategoriích.

Dává Cena Anděl, udělená interpretům skvělé hudby Miloslava Kabeláče, vůbec nějaký smysl v sousedství jmen jako Miroslav Žbirka, Robert Křesťan & Druhá tráva a Štěpánka Balcarová, ale také Calin, Lenny, Lazer Viking, Kalle, Insania, 58G nebo Vypsaná fiXa…? A v sousedství uvedení Zdeňka Svěráka jako textaře do Síně slávy…?

Z hlediska dosahu a pozornosti patřící a udělované v mladším segmentu většinové společnosti populární hudbě a rocku, ale i jazzu, alternativě a dalším menším žánrům, je ocenění pro jedno album ze sféry klasiky, pocitově přilepené spíše na chvostu ceremoniálu, asi reálně docela odpovídající. Smysl má, i když malý. Z hlediska nesouměřitelnosti cílů a prostředků různých hudebních žánrů a směrů (protože hudba není „jen jedna – dobrá nebo špatná“, ale je především mnohá a různá) míchání hrušek, jablek a švestek smysl jakoby nedává. Nicméně i do světa rockerů, jazzmenů, rapperů a dalších hudebních influencerů může zaznít informace, že nejsou na světě sami: že jsou tu mimo jiné ještě i nějací frakouni, kteří také používají slovo hudba, kteří se snaží s patosem sobě vlastním sdělovat vesměs vážnější věci a kteří v té své bublině vědí, jak na to, a umějí to. A taková informace pro trvalou existenci co nejplnějšího obrazu o světě hudby smysl má.

Foto: Facebook Českého rozhlasu, Vojtěch Brtnický, Zdeňka Hanáková, Facebook – Ceny Anděl