„Regerův hudební styl spojuje zdánlivě nespojitelné vlivy Bacha a Wagnera do originálního hudebního jazyka, který se dívá dopředu, ale je také nerozlučně spjatý s minulostí.“
„Regerův přístup k duchovní hudbě byl zcela jistě ovlivněn tím, jak obdivoval Bacha, který byl luterán. Současně byl ovšem ovlivněn i tím, že sám pocházel z katolické rodiny a považoval se za stoprocentního katolíka.“
„Jeho renesance a znovuobjevení úplně nepřišly – a je otázkou, zda přijdou, jako přišly třeba u Mahlera a pak i u jiných autorů z přelomu století, třeba Alexandera Zemlinského…“
Napsal mnoho skladeb pro sólový nebo čtyřruční klavír, přes třicet orchestrálních děl, desítky písní a duchovních skladeb, klavírní koncert, několik houslových koncertů, baletní suitu, mnoho a mnoho komorní hudby… a bezmála čtyřicet opusů pro varhany. Max Reger, od jehož narození se připomíná 19. března 2023 rovných 150 let, se přitom v povědomí publika postupně stal maximálně tak komponujícím varhaníkem, ale ještě spíše jen pouhým jménem. Zaslouženě? Neprávem? A proč?
„Proč se Sergej Prokofjev nechal v roce 1936 přesvědčit k návratu do Sovětského svazu, zůstane asi navždy trochu hádankou.“
„Ve stínu diktatury Josifa Vissarionoviče vytvořili Prokofjev i Šostakovič některá ze svých nejlepších děl.“
„Velká sovětská premiéra baletu Romeo a Julie se o rok později přece jen nakonec uskutečnila – a tu brněnskou, přinejmenším v očích Rusů, dodnes zastiňuje…“
Pátého března roku 2023 uplynulo sedmdesát let od smrti Sergeje Prokofjeva. Jeho život se tehdy paradoxně shodou okolností uzavřel ve stejný den jako život diktátora Stalina, jehož režim mu tak ztrpčil poslední roky. Kult osobnosti a z něho vyplývající státní hysterie pochopitelně znamenaly, že Stalinův konec vše zastínil a že skladatelův odchod neměl šanci vzbudit sebemenší pozornost. Prokofjevova hudba však přečkala i toto poslední ponížení. A po sedmdesáti letech pro ni teď přichází důležitý mezník. Od ledna příštího roku nebudou jeho díla podle autorského zákona už chráněna, dědicům a nakladatelům přestanou plynout peníze. Uvádění Prokofjevovy hudby se zlevní – a určitě se tedy bude víc hrát.
„Cádiz, přeplněný lidmi, je v těchto dnech dějištěm karnevalu. Má podobu divadla pod širým nebem a pouličního happeningu.“
„Manuel de Falla prý v dětství a raném mládí tíhl k literatuře. S kamarády proto tvořil ručně psané časopisy. Pak ale pochopil, že jeho cestou je a má být přece jen hudba…“
„Ani v Argentině se nevzdával záměru dokončit oratorium Atlantida, ale cíle nedosáhl. Devět dní před sedmdesátými narozeninami zemřel. Jeho ostatky dorazily lodí do Cádizu 9. ledna 1947.“
Na nejzazším jihu evropského kontinentu je na pobřeží největším a nejstarším městem Cádiz, vzdálený něco přes sto kilometrů od Sevilly a na druhou stranu pouhých osmaosmdesát kilometrů od Afriky. Jižněji, vedle Gibraltaru, leží ve Španělsku už jen městečko Tarifa. Z něho je to na zřetelně viditelný africký kontinent vzdušnou čarou přes mořskou úžinu dokonce pouhých patnáct kilometrů… Cádizu v týdnu kolem Popeleční středy vévodí proslulý karneval, jeden z nejznámějších na světě, plný nejen masek, ale i zpěvu a hudby. Ale ještě něco – v tamní katedrále, na náměstí obleženém v těchto dnech zástupy lidí v nejbizarnějších a nejpestřejších možných kostýmech, je pohřben Manuel de Falla, skladatel, který v první polovině dvacátého století přispěl do svébytné národní španělské klasické hudby zásadním způsobem: umělecky zdařilým integrováním andaluského folkloru a cikánských hudebních idiomů.
„Když pařížský kritik Henri Collet napsal v roce 1920 článek Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie, měl na mysli kučkisty…“
„Není v tom však třeba hledat nedostatek akademického hudebního a kompozičního školení, ani mýtus o daru jednoduchosti a snadnosti tvoření.“
„Výsledkem tříleté tvůrčí práce je díky vzácné jednotě námětu a hudby jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších oper, které ve dvacátém století vznikly.“
Předposlední lednový den roku 1963, před šedesáti lety, se uzavřel život skladatele, jehož tvorba dost přesně odpovídá našim představám o meziválečné francouzské kultuře. Francis Poulenc psal hudbu elegantní a melodickou, neoklasickou, do určité míry avantgardní, ale ne příliš provokativní, v poválečných letech pak už v očích tehdejší avantgardy hudbu obracející se spíše k minulosti. Sedmého dne stejného měsíce, kdy zemřel, oslavil čtyřiašedesáté narozeniny.
„Pocházel z valonského Liége, neboli Lutychu. A to nebyla v Paříži v té době žádná výhoda. Spíše naopak.“
„I na základě pouhého tuctu hlavních varhanních děl je dnes považován za největšího varhanního skladatele po Bachovi.“
„Za klíčový moment ve svém hudebním životě považoval Louis Vierne den, kdy jako chlapec slyšel poprvé hrát v chrámu sv. Klotyldy v té době šedesátiletého Césara Francka.“
César Franck byl přes třicet let varhaníkem v novogotickém pařížském kostele sv. Klotyldy, dvě desetiletí profesorem varhanní hry a improvizace na konzervatoři a až na konci života plně uznaným skladatelem. Je autorem skvělé varhanní hudby, ale také velkých duchovních děl, několika zdařilých komorních skladeb a jedné jediné, zato velmi oblíbené symfonie. Narodil se 10. prosince 1822, před dvěma sty lety, v Liége. Byl Belgičan – a žil v Paříži. Ne zcela ideální kombinace…
„Premiéra opery Nabucco, uskutečněná na této scéně 9. března 1842, byla Verdiho prvním velkým úspěchem.“
„Spolu s Rossinim, Bellinim a Donizettim, jejichž sochy jsou, podobně jako jeho, ve vstupním foyeru, a spolu s Puccinim, jehož busta je na prvním balkoně, patří Verdi k základním autorům repertoáru La Scaly.“
„Sezóna 2022/2023 má v plánu celkem čtrnáct operních titulů, z nichž jedním je Dvořákova Rusalka v hudebním nastudování Tomáše Hanuse.“
Riccardo Chailly diriguje dnes večer v milánském divadle Teatro alla Scala Musorgského Borise Godunova s Ildarem Abdrazakovem v titulní roli. Nová produkce režiséra Kaspera Holtena není ale pouhou běžnou premiérou. Jako každoročně 7. prosince jde o oficiální zahájení sezóny v La Scale. Datum není vybráno náhodně – svátek má katolický světec Sant'Ambrogio, sv. Ambrož, ve 4. století milánský biskup a dodnes patron města.
„V kompozici, zejména v mistrovské instrumentaci, se stal Ravel skutečným virtuosem.“
„Stokowského verze je zajímavá, ale rozhodně není lepší než zažitá instrumentace Ravelova.“
„Kusevickij dirigoval už 19. října v Paříži premiéru a držel dlouhá léta práva jako dirigent i jako nakladatel, takže série dalších úprav vznikala i proto, že nakladatel původní klavírní podoby vytušil v díle velký ekonomický potenciál…“
Za vším hledej ženu, říkává se. V evropské hudbě dvacátého století platí poměrně výrazně něco jiného: Za vším hledej objednávku. A za většinou z nich Sergeje Ďagileva, Paula Sachera… nebo Sergeje Kusevického. Právě třetí jmenovaný stojí za vznikem instrumentace Musorgského původně klavírních Obrázků z výstavy skladatelem Mauricem Ravelem. Nejslavnější a nejlepší z mnoha verzí i pokusů. Premiéru dirigoval před sto lety, 19. října 1922.
„Skála vznikla na objednávku ke čtyřicátému výročí tělesa, Martinů a Szell se dobře znali a Clevelandský orchestr uvedl už v roce 1943 v premiéře skladatelovu Druhou symfonii.“
„V roce 1965 byli se Szellem prvním americkým orchestrem, který během jednoho jediného léta zahrál na třech nejslavnějších evropských hudebních festivalech.“
„Také další clevelandští šéfdirigenti pocházeli z Evropy.“
Amsterdam, Berlín, Kolín nad Rýnem, Drážďany, Hamburk, Linec, Lucern a před Vídní i česká metropole, to je plán evropského turné, při kterém zavítá na festival Dvořákova Praha Clevelandský orchestr. Se svým šéfdirigentem Franzem Welser-Möstem v neděli 11. září v Rudolfinu zahraje tři barvité skladby od Richarda Strausse. Těleso založené v roce 1918 a počítané mezi nejlepší nejen v USA, ale i ve světovém měřítku, má ve své historii nemalé stopy spojené s českými zeměmi.
„Slovo kratt pochází ze švédského výrazu pro smích, ale se stvořením tohoto jména by si nikdo zahrávat neměl.“
„Tubin byl jeden z nejvýznamnějších estonských skladatelů a byl také jedním z těch, kteří do estonské národní hudby vnesli prvky moderní kompoziční práce se zvukem.“
„I přes relativně jednoduchý děj baletu jde o skutečně strhující podívanou.“
Balet Kratt estonského skladatele Eduarda Tubina se v tomto roce vrátil na prkna Estonské národní opery, a to v nastudování z roku 2015. Historicky první estonský balet je proslulý nejen díky zajímavému ději a hudbě, která vychází z estonských lidových písní, ale také tím, že jeho inscenaci už od počátku pronásledují podivné a občas i hrozivé události.
„Charles Burney ve svém často citovaném hudebním cestopisu styl Františka Bendy popsal jako jeho vlastní, vytvořený podle vzoru, který by měl studovat každý instrumentalista, totiž podle zpěvu.“
„V roce 1774 přišel zlom. Jiří Antonín Benda se seznámil s melodramem Pygmalion s textem od Jeana-Jacquese Rousseaua a s hudbou Antona Schweitzera.“
„Médea je téma samo o sobě silné, hrůzné. I ve výrazně idyličtější podobě, kterou mu nutně dodává hudba ze sedmdesátých let osmnáctého století, vyznívá dostatečně naléhavě, psychologicky vyhroceně, osudově.“
Češi ve Vídni, to je poslední dobou v tuzemském hudebním životě časté slovní spojení. Nebyli však sami. Češi byli také ve větším počtu přítomni v Mannheimu a v dalších městech dnešního Německa. Včetně Berlína a Postupimi, kde vynikla rodina Bendů. Jeden z jejích příslušníků, Jiří Antonín, jehož komickou operu či singspiel Vesnický trh zpřítomnila letos o prázdninách v Praze a ve Valticích Musica florea, je zajímavým autorem. Přinejmenším díky svým melodramům, ale určitě i kvůli operám a další hudbě. Autorem dosud málo uváděným. Narodil se v Benátkách nad Jizerou před třemi sty lety, posledního června 1722.
„Když měl v Praze premiéru Mozartův Don Giovanni, Heinrichovi bylo šest.“
„Jevil se jako excentrický génius, entusiasta, možná až hudební maniak.“
„Patriotické a nacionalistické názvy skladeb Anthonyho Philipa Heinricha jsou svědectvím doby, ale také silným vyjádřením jeho vlastního amerikanismu.“
Prvním hudebním skladatelem, který se ve Spojených státech živil výhradně hudbou, byl Anthony Philip Heinrich. V roce 1842 také stál u zrodu Newyorské filharmonie. Jeho život se uzavřel v New Yorku před 161 lety, 3. května 1861. Zajímavý je ovšem i jeho původ – narodil se jako Anton Philipp Heinrich na dnešním českém území v Krásném Buku, nyní v části města Krásná Lípa, na severním úpatí Lužických hor na samém konci země.
„Händelova Mesiáše lze vzhledem k textu dávat jak na Vánoce, tak na Velikonoce, a nebo i kdykoli jindy mezi těmito hlavními svátky.“
„Händel nepsal kantáty pro pravidelný chrámový liturgický provoz, ale byl hudebním podnikatelem pohybujícím se ve světském prostředí.“
„Podobně jako Vivaldiho Čtvero ročních dob – navzdory svému hlubokému duchovnímu obsahu – se Mesiáš stal globálně sdílenou skladbou.“
Händelův Mesiáš, poprvé veřejně znějící 13. dubna 1742 v Dublinu, tedy před 280 lety, není dějovým oratoriem. Převažuje v něm spíše klidnější, přemítavý ráz. Text reflektuje Bibli, prorocká zaslíbení, popis Ježíšova života i význam jeho oběti na kříži.
„Kolem roku 1900 chtěl tuhle novou vitální americkou hudbu hrát na piano ve Spojených státech kdekdo.“
„Joplinovo vlastní libreto je poměrně prostým příběhem o černošské dívce Treemonishe, která díky vzdělání vyvede svůj lid z bludů a pověr.“
„Prvním, kdo dokázal opravdu geniálně prolnout afroamerickou hudbu s evropskou operou, nebyl ovšem Joplin, ale až o něco později George Gershwin.“
Afroamerický hudebník Scott Joplin napsal v roce 1903 slova a hudbu k ragtimové opeře A Guest of Honor. Dílo bylo jednou jedinkrát provedeno v St Louis, nikdy nevyšlo tiskem a jeho rukopis se ztratil. O pár let později se pustil do něčeho podobného ještě jednou. Žil tehdy v New Yorku a na vlastní náklad zveřejnil v podobě klavírního výtahu tříaktovou operu Treemonisha. Nezůstal v ní jen u rytmu ragtimu. Pokusil se o lidovou americkou operu a o syntézu řady hudebních poloh. Podoba s orchestrem vznikla však až dlouho po jeho smrti. Poprvé pak kompletně zazněla před padesáti lety, 27. ledna 1972.
„V podání libretisty Huga von Hofmannsthal a skladatele Richarda Strausse vyznívá závěr opery dojemně krásně.“
„Jejich plodné umělecké kontakty nebyly prosty názorových konfliktů, ale přesto jsou příkladem mimořádně plodné spolupráce, jedné z nejúspěšnějších v dějinách opery. A oba umělci navíc figurují jako spoluzakladatelé Salcburského festivalu.“
„Jednodušší, než vypočítávat, které Straussovy opery v Drážďanech měly první uvedení, se zdá být shrnutí těch zbylých.“
Dekadentní i frivolní, rozverná i romanticky intimní, fraškovitá i jemně lyrická. To vše platí o hudbě, ale i o příběhu Růžového kavalíra, páté z patnácti oper Richarda Strausse. Mistrovská partitura vznikala, stejně jako jedenáct jeho dalších děl pro hudební divadlo, ve vile v Garmisch-Partenkirchen na úpatí Alp jižně od Mnichova. Skladatel se tam nastěhoval v roce 1908 po úspěchu Salome. Devět Straussových oper jako současné novinky zaznělo prvně v Drážďanech. Premiéru měl v saské metropoli i Rosenkavalier. Od jeho tamního prvního uvedení uplynulo dnes 111 let.
„Do dvou desítek her Osvobozeného divadla složil během deseti let přes sto dvacet hudebních čísel.“
„Těžko se ale mohl prosadit v Americe jako kolébce jazzu coby tvůrce.“
„Určitě v New Yorku slyšel Goodmana nebo Ellingtona.“
Písničky Osvobozeného divadla nezestárly. Mnohé zlidověly. Jiří Voskovec a Jan Werich, autoři jejich textů, se uchytili pro válečná léta v Americe. První z nich se tam jako herec po Únoru vrátil, druhý už podruhé do exilu nešel a stal se nakonec domácí legendou a národním umělcem. Autor melodií Jaroslav Ježek to měl těžší. Do Ameriky s nimi odjel, ale první lednový den roku 1942, před osmdesáti lety, v pouhých pětatřiceti v New Yorku zemřel.
„Pomyslný závod o to, kdo na Západě jako první získá k provedení díla práva, vyhrál Arturo Toscanini.“
„V obleženém Leningradu zazněla symfonie 9. srpna 1942, v den, na který prý Hitler původně plánoval na oslavu dobytí města banket.“
„Je jasné, že nejde zdaleka jen o obraz boje proti fašistům, ale o zobrazení obecněji pojímaného zla, do kterého patřil i stalinský režim.“
Tři a půl roku. Téměř devět set dní. Od počátku září 1941 do konce ledna 1944. Tak dlouho trvala za druhé světové války německá blokáda Leningradu. Bezprecedentní emoce, které přinášela, dokázal Dmitrij Šostakovič hudebními prostředky vtělit do své Sedmé symfonie s tak jedinečnou intenzitou, že se záhy stala světoznámým dílem. Monumentální skladbu dokončil čtyři dny před závěrem roku 1941, před osmdesáti lety. Byl v té době jako významná osobnost už evakuován v Kujbyševě, stovky kilometrů východně od Moskvy. V obležené severní metropoli však předtím strávil několik týdnů. Propagandistické legendy, že je dílo jen a jen odrazem válečných let, vyvracejí ovšem skladatelovy paměti, sestavené Solomonem Volkovem a vydané po Šostakovičově smrti na Západě. Podle nich jde v symfonii o město Leningrad, kterému Hitler zasadil poslední ránu, které však zničil už Stalin.
„Na počátku byla jednovětá kompozice Rêverie orientale, jejíž téma autora prý napadlo při první cestě do Alžírska.“
„Čtyři jsou určeny pro klavír a orchestr, nejbarvitější z nich, fantazie, se jmenuje Afrika.“
„Saint-Saënsovo tělo bylo z Alžíru převezeno do Paříže a po pohřebních obřadech v Église de la Madeleine bylo uloženo na montparnasském hřbitově.“
Za čtrnáct let se bude v říjnu slavit dvousté výročí jeho narození, ale na dnešek připadá u jména Camilla Saint-Saënse přesně sto let od úmrtí. Jeho život se uzavřel 16. prosince 1921 ve věku 86 let, a to v Alžíru. Pobýval tam v zimních měsících od roku 1873 pravidelně – v severní Africe bylo toto období určitě příjemnější než v Paříži a nebylo problémem se tam dostat, vždyť Francie držela v Alžírsku od roku 1830 až do roku 1962 koloniální nadvládu. Skladatel odcestoval přes moře v listopadu, ale během tamního pobytu po několika týdnech podlehl nečekaně infarktu.
„Zemlinsky vedl šestnáct let operní soubor Nového německého divadla, ve dvojjazyčném městě významný protějšek českého Národního divadla.“
„Ve Wagnerově odkazu zdůrazňoval jeho jedinečnost a novátorství, nikoli manifestaci velkoněmeckých idejí.“
„Patřil svého času, podobně jako Gustav Klimt nebo Max Burckhard, mezi ctitele vídeňské krásky Almy Schindlerové, která se však provdala za Gustava Mahlera.“
Na domě s číslem popisným 1043 v Havlíčkově ulici, naproti Masarykovu nádraží, nenápadná pamětní deska oznamuje, že tam v letech 1911 až 1927, tedy po celých šestnáct let svého pražského působení, bydlel skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky. Byl šéfem operního souboru Nového německého divadla, což je dnes budova Státní opery. Jeho život se pak uzavřel za války v americkém exilu, když mu bylo jedenasedmdesát. Narodil se před 150 lety, 14. října 1871 ve Vídni.
„Britten se narodil u moře, vyrůstal za zvuku moře a žil u moře. Patřilo k jeho stálé inspiraci.“
„V 50. letech stála homosexualita v Británii ještě mimo zákon. Však také Britten s Pearsem asi budili občas pozornost.“
„Většina hudby vznikala v jeho představě, zejména při dlouhých odpoledních procházkách se psem, které pravidelně podnikal v okolí domu nebo po pobřeží.“
Místo, kde tvořil a s Peterem Pearsem žil Benjamin Britten, se jmenuje Aldeburgh. Leží na východním pobřeží Anglie. A dějiště Brittenovy opery Peter Grimes, jejíž nová inscenace má v sobotu premiéru v Janáčkově divadle v Brně? Jako by mu z oka vypadlo. Není divu. George Crabbe, autor básnické knihy The Borough, předlohy k tomuto hudebnímu dramatu, tam žil také.
„Jakmile byla ve své době některá skladba považována za Josquinovu, automaticky se jí dostávalo větší pozornosti.“
„Josquin měl v době kolem roku 1500 tak výjimečnou reputaci, že se benátský nototiskař Ottaviano Petrucci rozhodl vydat tiskem sbírku jeho mší.“
„Josquin zemřel 27. srpna 1521 jako zámožný muž.“
Na dnešní den připadá pětisté výročí úmrtí skladatele, kterému se za života podařilo dosáhnout do té doby nevídaného obdivu současníků. Jeho skladby se prováděly po celé Evropě ještě několik desetiletí po jeho smrti a nepřestávají fascinovat ani nás v 21. století. Připomeňme si tedy zářivou hvězdu hudebního světa přelomu 15. a 16. století Josquina Desprez (cca 1450/55 – 27. 8. 1521).
„Jako mladý šéf České filharmonie spoluzakládal a vedl po válce festival Pražské jaro.“
„Nikdy nechtěl být tím, kdo má nejvíc koncertů za rok, kdo má za život nejvíc nahrávek. Jako hudebník byl absolutně náročný, neznal kompromis.“
„Byl šéfdirigentem Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a drží dosud rekord jako nejdéle působící šéf v historii tělesa.“
Bavorský rozhlas na stanici Bayern 4, stejně jako Český rozhlas na stanici Vltava, věnoval ve středu ve vysílání nepřeslechnutelný prostor Rafaelu Kubelíkovi. Dirigentovi, který po Únoru 1948 odešel z Československa, v exilu vykonal kus poctivé práce a po uzavření aktivní umělecké dráhy se nakonec ještě vzchopil k novému nádechu: v květnu 1990 na Pražském jaru a pak v červnu na Staroměstském náměstí dirigoval Smetanovu Mou vlast. Jako symbolický hudební návrat do vlasti, kterého se skoro zázračně dočkal. Zemřel před pětadvaceti lety, 11. srpna 1996, bylo mu dvaaosmdesát.
„Sliboval si od Vídně nové podněty, uplatnění, zakázky. Císařova smrt se tomu všemu nicméně postavila do cesty.“
„Pokud je ve městě zachováno apartmá, kde bydlel Mozart, nebo domy, ve kterých postupně přebýval Beethoven, s Italem Vivaldim to máme, jak je vidět, složitější.“
„Není vyloučeno, že při svých cestách na sever navštívil Vivaldi kolem roku 1730 také české země.“
Antonio Vivaldi většinu života strávil v rodných Benátkách, ale zemřel ve Vídni. Letos 28. července se připomínalo 280 let od jeho ochodu. Dům, ve kterém tam necelý rok žil, už nestojí, neexistuje ani hřbitov, kde byl pochován. Vídeňský hudební život staví své tradice na jiných jménech. Ostatně, cesta italského houslisty, skladatele a impresária do císařské metropole se značně nevydařila. Do cílů, které si od pouti za uplatněním Vivaldi sliboval, zasáhla totiž fatálně smrt Karla VI.
„Vládl citem pro zhudebňované slovo, jemuž své kontrapunktické řemeslo bezvýhradně podřizoval. Tyto umělecké kvality vedly k celoevropskému uznání jak mezi profesionály, tak mezi laiky.“
„Jako klerik žil v celibátu, tudíž po své smrti – na rozdíl od Palestriny a Lassa – neměl nikoho, kdo by o jeho odkaz aktivně pečoval.“
„Pětisté výročí Monteho narození je dobrým důvodem iniciovat novou vlnu odborného zájmu o tuto osobnost.“
V pátek 4. července 1603 se uzavřela v Praze životní pouť hudebního skladatele Philippa de Monte, kapelníka císaře Rudolfa II. V čase jeho skonu mu bylo dvaaosmdesát let, což lze na tehdejší životní podmínky označit za vskutku požehnaný věk. Přesto zde byl jistě důvod ke smutku. Odešla totiž výjimečná skladatelská osobnost, jeden z nejplodnějších hudebních tvůrců své doby, uznávaný a ctěný po celé Evropě. My si ovšem v souvislosti s ním letos připomínáme velmi významné jubileum, a to rovných pět set let od narození.
„Traduje se, že se Weber k vykreslení noční scény odlévání očarovaných kulí inspiroval cestou k Velkému Štolpišskému vodopádu, nebo případně ve vedlejší rokli Malého Sloupského potoka.“
„V Praze se hrál Čarostřelec už v roce 1822, rok po premiéře. Dirigovat přijel sám autor.“
„Paralelním kulturním příběhem ke krystalizaci německé romantické opery jsou obrozenecké snahy pražských umělců začít hrát divadlo v češtině, a to i opery.“
Čarostřelec se považuje za zakladatelské dílo německé romantické opery. Inspiraci k němu libretista Johann Friedrich Kind získal zřejmě v literární předloze týkající se Šumavy a skladatel Carl Maria von Weber nejspíš při procházkách v Jizerských horách. I když v té době byl kapelníkem v Praze, nemá ale smysl hledat v opeře něco českého. Jednak se jedná v obou případech o oblasti jazykově německé, jednak dílo vzniklo až později v Drážďanech. Weberův Der Freischütz, dnes Čarostřelec, tehdy Střelec kouzedlník, o něco později už Střelec kouzelník, byl ovšem jedním z podnětů vedoucích k první české opeře, Škroupovu Dráteníkovi, protože se s několika dalšími díly hrál v Praze v českém překladu. A to velmi záhy po premiéře, která se uskutečnila v Berlíně před dvěma sty lety, 18. června 1821.
„Se svou první symfonií to neměl Mahler lehké. Nebyl si zprvu jistý, co vlastně napsal.“
„Svým novátorstvím a jedinečností ideových záměrů i svou trpitelskou rozpolceností, ironií a bolestnými grimasami směřuje jeho hudba již plně k dvacátému století.“
„Je jasné, že by byl někým jiným, kdyby se nenarodil na Vysočině…“
Někdy se o něm hovoří jako o „prázdninovém skladateli“, protože přes rok úřadoval a dirigoval a na jeho vlastní hudbu mu zbýval čas skutečně jen v létě. Nicméně vizionářské koncepce a zvukové novátorství jeho partitur nenechávají na pochybách, že na notové papíry o prázdninách své představy zaznamenával v Alpách hudebník s velkým sebevědomím, zcela výjimečný umělec, současníky proto ne zcela pochopený. Sto deset let od jeho předčasného úmrtí, připadajících na dnešek, může být důvodem k připomenutí jeho prázdninových měsíců, kdy v kombinaci s aktivním odpočinkem a s přípravou na další operní sezónu komponoval.
„Pro svého učitele měl oslovení ´padre Martinů´, v jasné narážce na legendárního skladatele a učitele Padre Martiniho z 18. století.“
„Už v roce 1949 napsal Variace na téma Bohuslava Martinů. A poetika hudby jeho učitele se v té jeho odráží často i poté.“
„Není překvapivé, že po sovětské okupaci v roce 1968 Jan Novák s rodinou emigroval na Západ.“
V Nové Říši na jihu Vysočiny, v městečku, kterému po osm staletí vévodí premonstrátský klášter, mají dvě pamětní desky se jmény tří hudebních skladatelů. V osmnáctém století se tam narodili bratři Vraničtí, Antonín a Pavel, Beethovenovi přátelé. A přesně před sto lety, 8. dubna 1921, přišel v Nové Říši na svět Jan Novák, později žák Bohuslava Martinů. Hudebník, jehož tvorba je až překvapivě vstřícná a přehledná, skladatel, který miloval latinu a který po roce 1968 odmítl zůstat v Československu.