„Múzou štědře políbený Hermann se na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožňovalo všestranná studia.“
„Ve druhé polovině 30. let se Grabe připravoval na evropské turné; měl hrát na klavír, na cembalo i na clavichord a mezi skladbami číst úryvky ze svých povídek.“
„Zemřel v New Yorku jako šestačtyřicetiletý, zdeptaný poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.“
Příběh vzdělaného muže a nadaného interpreta, který se v Praze přátelil s Maxem Brodem a v New Yorku učil po boku Rudolfa Firkušného, se z galerie postav tohoto cyklu vymyká. Většina z našich opomenutých krajanů se sice v této zemi narodila, ale osud je brzy zavál do světa, odkud se k nám už nevraceli. Hermann Grabe, narozen 6. května 1903, zde naopak setrval tak dlouho, jak jen to bylo možné. Prožil tu, většině českého publika bohužel neznámá, zato však rozhodující léta svého vyzrávání.
„Praze dal Eduard navždy sbohem v sedmadvaceti letech, kdy se v roce 1852 přesunul natrvalo do Vídně.“
„Jak moc Richard Wagner Hanslicka nesnášel, dosvědčují dvě okolnosti. Zatímco první je spíše domnělá, druhá naopak zcela průkazná.“
„Přestože do Prahy se Hanslick už nikdy nevrátil, českému hudebnímu životu prokázal neocenitelnou službu. Patřil ve Vídni k prvním, kteří si povšimli nadání Antonína Dvořáka.“
Sám složil pouhé dvě skladby, kupodivu na verše v češtině. Milostnou píseň pod Vyšehradem a Českého houslistu. Měl ale dost rozumu na to, aby si uvědomil, že hudbu nemá tvořit, nýbrž o ní zasvěceně a v širokých souvislostech psát a přednášet. Pražský rodák Eduard Hanslick se především po přestěhování do Vídně, kde prožil převážnou část svého života, stal – slovy českého muzikologa a estetika Jaroslava Stříteckého – „ničitelem starých předsudků a konstruktérem nových pověr“. Také však „předmětem ojediněle koncentrované nenávisti“. Čím tak zaujal, ale zároveň provokoval autor bezpočtu kritik, esejí a knih o čemsi tak relativně okrajovém, jako je klasická hudba? Odpovědi je třeba hledat v jeho barvitém životopise.
"Zlobivý Leo neuspěl na gymnáziu a byl vyslán do Německa, aby se vyučil zahradníkem. Ani v tom neviděl budoucnost. Vrací se do Brna, pokouší se získat výuční list v oboru strojní zámečnictví. Jakmile je to však možné, statuje v divadle."
"Přece jen mu ale úspěch spadl do klína jiným způsobem. Odlišnými cestami. Vedly jej po berlínském intermezzu do Vratislavi, odkud se vydal na hostování v Londýně, aby mu poté začala k nohám padat Vídeň."
"Jeho úspěch ve světě byl opravdu fenomenální. Znal se s Mahlerem i s Toscaninim; ulice po něm pojmenovali ve Vídni i v Mnichově; od roku 2013 má bustu rovněž ve foyer Mahenova divadla v Brně."
Kým jiným vkročit v rámci cyklu o našich zapomenutých krajanech do roku 2023 než letošním „oslavencem“? Vždyť 18. srpna uplyne rovných sto padesát let od narození muže, který – být tu teď s námi – by nesporně uměl oslavu pořádně roztočit. Leo Slezak totiž prý měřil bez pěti centimetrů dva metry a vážil skoro sto padesát kilogramů… Bodejť by z tak mohutného těla nevycházel na jevišti mohutný hlas. Hrdinný tenor, který však podle dobových svědků, ale koneckonců i na hrstce dochovaných nahrávek, předváděl zvládnutí hladivých pianissim.
„Ještě předtím se seznámil s Gustavem Mahlerem. Pro rodáka z Kaliště ovšem tento kontakt představoval nezměrné trauma v citlivém věku.“
„Prožil ve Vídni jak závěr blyštivé Belle époque, tak první světovou válku i následný rozpad císařství a zemřel 4. ledna 1924 v necelých dvaasedmdesáti letech.“
„Alfredovi narostla křídla a vrhl se do víru vyšší společnosti. Uměl zahrát – manýristicky, ale roztomile, v originále nebo ve vlastní transkripci – takřka cokoli.“
Když manželé Moritz Grünfeld, pocházející z Kolína, a jeho žena Regina, narozená v Oseku, zplodili v Praze postupně osm dětí, nemohli tušit, že hned polovina z nich bude tak či onak spjata s klasickou hudbou. Kromě uznávaného violoncellisty Heinricha, ročník 1855, či o rok mladšího Siegmunda, korepetitora ve vídeňské Hofoper, předchůdkyni Státní opery, anebo nejmladšího Ludwiga, zaměstnance vydavatelství Deutsche Grammophon, to byl nejznámější z nich. Klavírista, skladatel a miláček vyšší vídeňské společnosti Alfred Grünfeld.
„Při kůru valtického kostela svatého Augustina vznikl pěvecký sbor, do něhož byl mladičký Sperger přijat, což mu kromě zpívání umožnilo proniknout do tajů hudební teorie a hry na varhany.“
„Jeho druhý vídeňský pobyt se odvíjel ve znamení nekonečného rozesílání skladeb pro sólový kontrabas a orchestr, které dedikoval, komu mohl. Marně.“
„Když byl úplně na dně, přišel dopis z Ludwigslustu. Místní hrabě mu poskytl pěkný plat a nechal vyrobit kvalitní nástroj ve Vídni.“
Při všech výhradách k tomu, jak s klasickou hudbou zachází naše doba, jejímž heslem je legendární Postmanovo „ubavit se k smrti“, se většině umělců z této oblasti daří, inu, alespoň přiměřeně. Jak známo, v minulosti na tom byli i ti dobově nejlepší často bídně. Bývalo zvykem plodit víc dětí než dnes a sociální zabezpečení v nemoci nebo ve stáří neexistovalo. Za jeden z mnoha příkladů slouží potulný život vynikajícího kontrabasisty a pilného skladatele, jakým byl valtický rodák Johannes Matthias Sperger.
„Narodil se do dobře situované obchodnické rodiny, která milovala a ve volném čase amatérsky provozovala klasickou hudbu.“
„Jeho opera Zlatý křížek slavila při své berlínské premiéře v prosinci 1875 triumf; hned následujícího roku ji uvedlo Stavovské divadlo v němčině a Prozatímní divadlo česky.“
„Brüll nedosáhl tak nadčasové proslulosti, aby se o něm dnes vědělo; přesto však jeho příběh, i když se naší vlasti dotkl jen krátce, stojí za připomenutí.“
Přezdívku Hanácký Jeruzalém získal Prostějov už ve druhé polovině 15. století. Tehdy totiž nedaleké město Olomouc vypoklonkovalo svoji židovskou komunitu – a ta se v počtu několika set duší přesunula zhruba o dvacet kilometrů jižněji. Do vstřícnějšího Prostějova. Jak šel čas, dařilo se jí vesměs dobře – až do léta 1942. Tehdy bylo šestnáct set prostějovských židů zahnáno do transportu směr Terezín; přežilo z nich něco přes dvě stovky, zatímco většina zahynula v plynových komorách Osvětimi. Dnes o jejich památku – a pozvolné instalování kamenů paměti – pečuje místní spolek. Zabývá se i výzkumem a nachází v minulosti bezpočet hodnotných osob. Z nich neslavnějším se v celosvětovém měřítku stal zakladatel fenomenologie, filozof Edmund Husserl, ročník 1859. Jen o třináct let dříve ovšem v Prostějově spatřil světlo světa další zajímavý muž, za svého života oblíbený především v německy mluvících zemích, ale také v Anglii. Skladatel a klavírní virtuos Ignaz Brüll.
„Jako harfeník a jarmareční zpěvák si za dva týdny vydělal v Karlových Varech dost peněz na to, aby se vypravil do vysněné Itálie.“
„Když pak Gassmanna roku 1763 povolala Vídeň, měl už dost zkušeností, aby se uplatnil jako skladatel baletů i dvorní kapelník; přitom dál komponoval opery.“
„Jeho dílo bývá dodnes provozováno na špičkových evropských pódiích od Berlína po Paříž; nezapomnělo na něj ani jeho rodné město Most.“
Most může člověk přejít, překročit, dokonce ho za sebou spálit. To vše platilo – v přeneseném smyslu slova – pro čin, k němuž se bez velkých okolků rozhodl v pouhých dvanácti letech budoucí skladatel vážných i komických oper uznávaný po celé Evropě. Florian Leopold Gassmann navíc tehdy, psal se rok 1741, opustil nejen své rodinné zázemí, ale dokonce Most s velkým M. Město, které se tehdy ovšem nazývalo spíš Brüx, protože v něm převládal německý živel. Také rodiče Floriana Leopolda tímto jazykem, který od nich převzal, mluvili – otec, pasířský mistr a úspěšný obchodník Johann Heinrich Gassmann a jeho žena Eva Rosina.
„Nedlouhá pouť Fritze Weisse začala i skončila na svatého Václava: 28. září 1919 se narodil v Praze, 28. září 1944 zahynul v koncentračním táboře.“
„S jeho veřejným vystupováním byl 15. března 1939 konec, ale s orchestry Ludvíka, Dvorského či Vlacha spolupracoval jako aranžér.“
„Snad z dojemné potřeby doprovodit svého otce nastoupil ‚Fricek‘ v Terezíně dobrovolně do transportu směr Osvětim, kde měl při selekci osudovou smůlu.“
Šestý díl seriálu Až na konec světa patří Fritzi Weissovi, který byl nejen instrumentalistou, ale také aranžérem a kapelníkem. Nadějnému talentu oddanému jazzové hudbě bylo po 15. březnu 1939 nejprve znemožněno pokračovat ve veřejném vystupování, dva roky nato byl deportován do Terezína a později zahynul v pouhých pětadvaceti letech v Osvětimi.
„Když od října 1814 do června 1815 probíhal Vídeňský kongres, mladý Ignaz u toho nemohl chybět; složil dobový hit Alexandrovy variace.“
„V roce 1827 působil jako prostředník mezi Londýnskou filharmonií a těžce nemocným Beethovenem, jemuž chtěl zajistit zakázku.“
„Pražský žid, londýnský katolík, vídeňský lev salónů a celoevropský pedagog nebyl géniem komponování, ale zato významnou postavou.“
Dvěma, a možná spíš třemi aspekty se muž, narozený 23. května 1794, liší od většiny postav tohoto volného cyklu. Především tím, že na rozdíl od nich neprožil většinu života v minulém století, ale už v předminulém; stal se svědkem i účastníkem odlišných časů a vydobyl si v nich celoevropské renomé. Díky tomu se o něm sice dodnes ví víc než o jeho následnících, našich zapomenutých krajanech. Má to však háček – kdo byl Ignaz Moscheles, sice leckdo zodpoví na první dobrou, ovšem jeho fascinující život plný setkání s hudebními veličinami má v malíčku málokdo. A přitom, jak známo, ďábel je vždycky v detailu…
„Starší sestra Irma přivedla Alici v dětství ke klavíru, který se od konce první světové války stal jejím celoživotním osudem.“
„V terezínském ghettu jsem byla třikrát ročně vybrána, abych zahrála při inspekcích Červeného kříže, vzpomínala Herz-Sommer později.“
„Úmrtí údajně nejstarší přeživší holocaustu, sto desetileté legendy 20. století, oznámil 23. února 2014 její vnuk Ariel.“
Připouštím, že název článku zavání patosem, kterého se jinak – nejen v publicistice – upřímně děsím. Je-li však řeč o zřejmě nejstarší přeživší holocaustu, která se dožila úžasného věku sto deseti let, pak je snad přehršel emocí na místě. Co vše klavíristka Alice Herz-Sommer, pražská rodačka, během svého rušného života absolvovala… Svých prvních šestačtyřicet let prožila v Československu, včetně dvou v koncentračním táboře. Dalších sedmatřicet v Izraeli. A závěrečných osmadvacet v Anglii. Každá z těchto životních etap byla jedinečná – a jako by jedna podmiňovala druhou, následující.
„Olomoucký rodák sice svůj život rovněž zasvětil umění, ale namísto literatury se věnoval hudbě; jeho působivá kariéra v Evropě i zámoří stojí za prozkoumání.“
„Fritz Zweig v Berlíně na sklonku dvacátých a počátkem třicátých let prožíval úspěšné, ale především podnětné období v Krollově opeře.“
„Navzdory komunikačním potížím ve stáří pilně vyučoval. Jeho nejvýznamnějším žákem se stal Lawrence Foster, v současné době šéfdirigent Symfonického orchestru polského veřejnoprávního rozhlasu.“
Třetí díl seriálu „Až na konec světa“ se věnuje Fritzi Zweigovi – dirigentu, klavíristovi a pedagogovi. Rodáku z Olomouce, který se vlivem svého nadání i historických událostí, neboť byl židovského původu, prosadil nejen v Evropě, ale nakonec i v zámoří. Zde také jako téměř jedenadevadesátiletý roku 1984 zemřel.
„Přestože nikdo nemohl tušit, že se od rybníku Vajgar jednou natrvalo přesune k ústí řeky Hudson, o jeho směřování k hudbě bylo jasno poměrně brzy.“
„V MET byl na roztrhání. Korepetoval, zkoušel s orchestrem, vedl smíšený pěvecký sbor a tu a tam dirigoval.“
„Přirozeně, že nebyl jediný, kdo od nás touto zámořskou ‚Mekkou opery‘ prošel; nikdo se ale nemůže pochlubit tím, že tam setrval neskutečné tři dekády.“
Druhá část seriálu Až na konec světa se věnuje Kurtu Adlerovi, který se jako sbormistr, dirigent i hudební publicista prosadil za hranicemi rodného státu: v Berlíně, Kyjevě, Stalingradu a nakonec na neskutečných třicet let v Metropolitní opeře v New Yorku. Jeho rodným krajem přitom byly jižní Čechy a do Spojených států zavčas unikl jen díky dobrému odhadu situace, což mu jako synovi židovských rodičů patrně zachránilo život.
„Na kalendáři byl 1. duben 1907, když přišel na svět v karlovarské židovské rodině; poté, co byl u něj rozeznán hudební talent, jej rodiče poslali na berlínskou konzervatoř.“
„V Bombaji založil trio, v němž hrál na housle Mehli Mehta, což vedlo k tomu, že se stal učitelem jeho syna Zubina.“
„V Kanadě Kaufmann dirigoval Winnipegské symfoniky, k nimž na vystoupení zval tak význačné sólisty jako byl Glenn Gould.“
Naši zapomenutí krajané, hudebníci, kteří se vypravili z Čech či z Moravy do ciziny, za hranice… – někdy i dost daleko, skoro až na druhý konec světa. To jsou protagonisté nového SeriáluPlus, který mapuje zasuté příběhy hudební historie. První díl připomíná Waltera Kaufmanna, karlovarského rodáka, kterého osud v roce 1934 zavál do Bombaje a po válce do Severní Ameriky.
