„Těžko rozhodnout, jestli Giltburg zahrál Rachmaninovovu neklidnou, emotivní a virtuózní skladbu neslýchaně, nebo ideálně. Obojí je pravda.“
„Umělec plný velké vnitřní síly, napojený na orchestr, vyzařující pozitivní fluidum a šťastně, skoro plaše, se po výkonu usmívající.“
„Výrazně pomalá část díla končí abstraktní plochou, dovolující o to kontrastnější zaznění krásně kompozičně připravené skladatelovy Fanfáry pro obyčejného člověka, integrované do začátku finální věty i do jejího motivického materiálu.“
Koncert České filharmonie, dirigenta Tomáše Netopila a klavíristy Borise Giltburga na Dvořákově Praze měl v úterý dvě zcela rozdílné, a přece podobné poloviny. Třetí symfonii Aarona Coplanda a Třetí klavírní koncert Sergeje Rachmaninova propojila synergie síly autorského impulsu a intenzity interpretační reakce na něj. Dvojí zvýraznění muzikality. Strhující vybičované žesťové chóry typicky americké symfonické hudby a předtím před přestávkou obdivuhodná vzrušující energie pianisty, díky níž se publikum po doznění romanticky i virtuózně podmanivého díla kompletně zvedlo ze sedadel, málem jako někde na stadionu.
„Pavel Haas Quartet odehrál skvělý koncert. Není divu, že právě tento soubor je už drahnou řádku let nejžádanějším tuzemským kvartetem v zahraničí.“
„Bylo velmi inspirativní slyšet, jak Pavel Haas Quartet chápe výstavbu Sukovy Meditace v širším kontextu celé skladby.“
„Někdy se i chyba může stát příjemnou odbočkou, která umělce a publikum více semkne.“
Pavel Haas Quartet je často zmiňován jako jedno z deseti nejlepších smyčcových kvartet světa. Strhující provedení a precizní interpretace se u tohoto souboru protíná se čtyřmi individualitami. Pro svůj koncert na Svatováclavském hudebním festivalu Pavel Haas Quartet zvolil kompozice od Josefa Suka, Ericha Wolfganga Korngolda a Antonína Dvořáka. Evangelický kostel v Albrechticích navštívilo generačně různorodé publikum, ohlas koncertu byl však jednomyslný.
„Ani ne dvacet minut trvající skladbě, v níž skladatel zvolil důsledně homofonní přístup a razantně zesílil roli rytmické složky, dominovalo vzletné hýření trhaných rytmických protipohybů podpořené hravou a pestře koncipovanou instrumentací.“
„Autor ve své skladbě výrazně zjednodušuje tematickou stránku a na místo toho klade trpělivou snahu o opracovávání a vybrušování hudební struktury.“
„O celkově úchvatný dojem z této čtyřvěté kompozice se zasloužila zejména svéhlavá hra tří sólistů, která odkrývala transparentnost a věcnou návaznost mezi jednotlivými kontrapunkticky strukturovanými hlasy a rytmickými relacemi.“
V rámci festivalu Dvořákova Praha se 17. září na půdě pražského Rudolfina představil orchestr Akademie komorní hudby, jenž s elegancí a řemeslnou pečlivostí uvedl díla Bohuslava Martinů, Ernesta Chaussona a zatím nejnovější skladbu Jiřího Gemrota Ďábelský rozmar pro violoncello, dechové nástroje a bicí. Světová premiéra tohoto relativně krátkého, avšak hudebně velmi zábavného díla vnesla do výjimečné atmosféry koncertu příjemnou lehkost a čistou radost z klasické hudby. Personální dominantu večera tvořila tři zvučná jména reprezentující mladou generaci virtuózních hráčů. Houslista Josef Špaček, klavírista Roman Rabinovich a violoncellista Tomáš Jamník zde stvrdili svou technickou obratnost a zejména esteticky citlivý přístup k látce.
„Prsty harfistky Anaïs Gaudemard jako by odmítaly podléhat fyzikálním zákonům, jejich pohyb po strunách je takřka neusledovatelný.“
„Skutečnost, že byl posluchačům na východě Čech zpřístupněn Čajkovského Manfred hned na začátku sezony, bezprostředně po letních prázdninách, lze svým způsobem považovat za úder na solar. Ale za atak atraktivní a žádoucí.“
„Ne, tohle nebylo běžné zahájení sezony, tentokrát šlo o opravdovou hudební událost. Královéhradečtí dali zřetelně najevo, že z nastoupeného kurzu nehodlají jakkoli slevovat.“
Byl to vstup do nové sezony jaksepatří. Filharmonie Hradec Králové chce i nadále držet krok s předními českými orchestry, a to nejen na regionální úrovni. Pod vedením šéfdirigenta Kaspara Zehndera se těleso propracovalo k ukázněné a soustředěné hře s rovnoměrným výkonem ve všech nástrojových skupinách. Sympatické přitom je, že královéhradečtí filharmonici přijímají i ty nejtěžší úkoly. Symfonie h moll o čtyřech obrazech, op. 58 „Manfred“ Petra Iljiče Čajkovského, jíž se dostalo cti zahájit novou koncertní sezonu v Sále Filharmonie na Eliščině nábřeží, nepochybně patří do nejvyšší dramaturgické kategorie. Ještě před ní se návštěvníkům dostalo dalšího poměrně vzácného hudebního dárku. Ani harfový koncert Es dur Reinholda Glièra nebývá v našich koncertních síních často slyšet. V Hradci Králové se sólového partu ujala Anaïs Gaudemard.
„Cesta z temnoty ke světlu byla ztvárněna bez okázalé výstavby. Skromně a pokorně, snad s určitou dokumentární pravdivostí, jako stenografický záznam prožité bolesti.“
„Občas bylo vidět, že Josef Špaček má plné ruce práce, když musel přepínat jednotlivé stránky během provedení rukou. Na kvalitě a souhře však toto nepohodlí nebylo nijak znát.“
„Zažít dva muzikanty, kteří nejsou zahledění sami do sebe, dokáží publikum potěšit, rozesmát a navíc i nenásilně vzdělávat, je obrovské privilegium.“
Brilantní smyčce – podtitul koncertu se v případě houslisty Josefa Špačka a violoncellisty Tomáše Jamníka naplnil nanejvýš zajímavě. Dva z nejvýraznějších interpretů klasické hudby mladší generace vystoupili na Svatováclavském hudebním festivalu. Moravskoslezský kraj díky tomuto svátku duchovní, staré i multižánrové hudby už zažil mnoho znamenitých koncertů. Vystoupení skvělých hráčů na smyčcové nástroje bylo v něčem klasické, ale i hodně netradiční. O tom, zdali patří do zlatého fondu kostelních zážitků festivalu, přemítá následující reflexe.
„Zejména způsob tvoření tónu, společné frázování a cítění barvy, naladěnost na ´komorněhudební´ společné muzicírování je u nich jedinečné. A schopnost pravého a hudebně fundovaného rubata.“
„Mě právě s nimi nejvíce baví riskovat. Málokterý orchestr světa je schopen tak fantastické reakce ´ze vzduchu´.“
„Tomuto orchestru vyhovují sály, které takříkajíc odpovídají jejich domovu a tradici – vídeňskému Musikvereinu.“
Festival Dvořákova Praha zařadil do programu na středu 13. září koncert Vídeňských filharmoniků. V české metropoli těleso vystoupí poprvé s dirigentem, který je tam doma. Stal se jím Jakub Hrůša, který je s orchestrem v těchto dnech na evropském turné a má s nimi nejen pěkné umělecké zážitky, ale i další společné plány. V Rudolfinu zazní Brahmsův 2. klavírní koncert se sólistou Igorem Levitem a Dvořákova Osmá symfonie zvaná Anglická. Jakub Hrůša v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vyzdvihuje kvality Vídeňských filharmoniků, popisuje spolupráci s nimi a zamýšlí se nad tím, co si mohou vzájemně předat při interpretaci Brahmsovy a Dvořákovy hudby.
„Nové i starší skladby pro šestinotónové harmonium by se časem měly dostat i k širšímu publiku díky nahrávce, která vzniká právě v těchto dnech, ačkoli ještě není jasné, kde by mělo výsledné CD vyjít.“
„Zdá se, že šestinotónové harmonium podněcuje k úvahám o plynutí času a samotné podstatě zvuku.“
„Koncepce CD i podobné naladění jednotlivých skladeb, byť docílené náhodou, působí zajímavě. Uvidíme, zda si získá také přízeň posluchačů a zda se skladby pro šestinotónové harmonium stanou životnou součástí koncertního provozu i do budoucna.“
Sto let starý vynález a zároveň žhavá novinka – i tak by se dalo charakterizovat šestinotónové harmonium Aloise Háby, jež právě prožívá velký návrat na koncertní pódia. Jeho vzkříšení je o to zajímavější, že se s ním nesetkáváme pouze jako s kuriozitou s repertoárem čítajícím jen nemnoho skladeb, ale že naopak ve zvukových možnostech jedinečného nástroje nacházejí zalíbení skladatelé z různých koutů světa. Naživo se o tom mohli 24. srpna přesvědčit posluchači Ostravských dnů nové hudby, kde Miroslav Beinhauer na harmonium provedl sedm nových skladeb. Nové i starší skladby pro šestinotónové harmonium by se však časem měly dostat i k širšímu publiku díky nahrávce, která vzniká právě v těchto dnech, ačkoli ještě není jasné, kde by mělo výsledné CD vyjít.
„Bella Adamova svou interpretací ukázala, že Zimní cesta má smysl. Odcházení nikdy není snadné. Ale v podání této famózní umělkyně a Wihanova kvarteta se z ní stalo něco, co by člověk rád prožil. A klidně znovu.“
„Dynamika nešla nikdy nad volumen sólového hlasu, v samostatných pasážích Wihanovo kvarteto vyčarovalo nádherné barvy a senzitivní duševní krajiny.“
„Je třeba projít dlouhou cestu, aby interpret dosáhl nezaměnitelného hlasu či způsobu projevu. Bella Adamova je jedna z těch, kteří to dokázali.“
Dolní Benešov byl místem dalšího z koncertů Svatováclavského hudebního festivalu. Tentokrát se v kostele sv. Martina rozezněly písně z cyklu Zimní cesta Franze Schuberta v podání kontraaltistky Belly Adamové a Wihanova kvarteta.
„Ti největší interpreti vykazují dvě protichůdné charakteristiky současně: spolehlivý nadhled a zároveň maximální prožitek.“
„Järviho pojetí mi vzbuzuje hlavní dojem pestrosti. Některá dirigentská rozhodnutí mohou přizvednout obočí, na druhou stranu nebojí se toho.“
„Dirigent aplikuje energické gesto a až nervózně popohánějící vůdcovství, které na poměrně krátké časové ploše smění za strnutí a jakési hudební bezčasí, kdy v souladu s aktuální náladou nehne rukou.“
Slavobrána vymalovaná barvou žesťovou a vystlaná jasně červeným běhounem, podobizna pana skladatele shlíží na příchozí s typickou důstojností, zvláštní černá krychle před domem umělců a pojízdné domky zaoblenějších tvarů svítící na cestu ke zdárnému vstupu. Ke vstupu do dveří letošního turnusu události s názvem Dvořákova Praha. Dvořák v názvu, Dvořák na náměstí, Dvořákova síň a Dvořákovo dílo v ní hrané. Slavnostní zahájení obstaral Tonhalle-Orchester a violoncellistka Anastasia Kobekina pod vedením Paava Järviho.
„Pokud autor známé postavy, hudební umělce, nasvěcuje z trochu jiné strany, než jak jsme zvyklí je vnímat, činí tak bez snahy bulvarizovat, skandalizovat, šokovat.“
„Určité období ve svém životopise, kam patří třeba i členství v NSDAP, zamlčovaly i zapíraly takové hvězdy jako dirigent Karajan nebo sopranistka Schwarzkopfová. A v podstatě odpudivě se zachoval Carl Orff.“
„Sdělují se naléhavé a vážné věci, nejde o historky, ale o historii a o lidské osudy v ní, o detaily a souvislosti, náhody i nevyhnutelné zákonitosti, o paradoxy dějin.“
Tucet příběhů, dvanáct netuctových lidských osudů. Čtyři hodiny, po které lze, nejlépe na pokračování, poslouchat audioknihu Roberta Rytiny Andělé s vlčím cejchem, je intelektuálním i uměleckým zážitkem. Podtitul Slavní hudebníci ve stínu hákového kříže napovídá mnohé. Možnost ponořit se do fabulovaného vyprávění i do přehledně interpretovaných faktů však přináší ještě víc než očekávané zajímavosti z historie. Opakovaně zaznívá úvaha týkající se svědomí a jeho posuzování, míry provinění či selhání i milosrdnosti času.
„Pražská koncertní sezóna dospěla k vrcholnému nezapomenutelnému okamžiku ještě dřív, než doopravdy začala.“
„Dílo vyznělo závažně, vroucně a naléhavě.“
„Vyústění do ztišeného durového projasnění na slovu Amen je dechberoucí i osvobozující.“
Na Pražském hradě zaznělo na mimořádném koncertě ve Vladislavském sále první zářijovou neděli Brittenovo Válečné rekviem. Ve zřetelném účastném kontextu agresivní války vedené Ruskem proti Ukrajině i v souvislosti s oběťmi dvou světových válek zaznělo jako memento i modlitba, výzva i tichá vzpomínka, tedy nadčasově. Nádhernému, jednoznačně protiválečně vyznívajícímu dílu se dostalo vynikajícího provedení. Právě takto se v myslích publika proměňuje moderní hudba v klasiku.
„Velkou poklonu si zaslouží zejména autor i sólista Zygmunt Krauze, který ve svých pětaosmdesáti letech odvedl u klavíru pozorný a brilantní výkon.“
„Kontrabasový part místy připomínal víc prstovou akrobacii než hudební zápis. Výrostko si však vedl znamenitě.“
„Každopádně se ve všech uvedených kompozicích dalo hledat svým způsobem jako v mapě.“
Ostravské dny se letos konají od 24. srpna do 2. září. Tento festival hudby dneška nabízí současnou hudbu v širokém spektru podob. Pondělní koncert v Trojhalí Karolina patřil orchestru Ostravská banda, který představil šest kompozic. Provedení vedli dirigenti Jiří Rožeň, Bruno Ferrandis a Johannes Kalitzke, zatímco v sólových rolích účinkovali klavírista Zygmunt Krauze, sopranistka Aneta Podracká Bendová a kontrabasista František Výrostko.
„Letošním ročníkem vstupuje Letní škola barokní hudby do třetího desetiletí svého trvání a navzdory nepříznivému období způsobenému koronavirovou pandemií a následným ekonomickým propadem kurzy lákají stále více hudebníků.“
„Nastudování obou děl vedl lektorský tým, jehož obsazení letos doznalo změn, které si vyžádala také francouzská tematika.“
„Poslední tóny francouzských motet dozněly sice přednedávnem, ale už jsou v plném proudu plány a přípravy na příští ročník ve znamení vídeňského baroka.“
Letní škola barokní hudby patří už ke stálicím mezi tuzemskými prázdninovými hudebními akademiemi a zdá se, že netradiční formát, který její zakladatel Roman Válek zvolil, stále má co nabídnout. Letošním ročníkem vstoupila do třetího desetiletí trvání a navzdory nepříznivým rokům způsobeným koronavirovou pandemií a následným ekonomickým propadem kurzy lákají stále více hudebníků. Ročník 2023, který se konal v Holešově od 4. do 13. srpna, byl rekordní nejen co do počtu účastníků, ale také velikostí lektorského sboru.
„Letní náladu rušila jen amplifikace, která byla použita při všech večerech, což vyvolávalo otázky. Proč vlastně je tento styl hudby zvučen?“
„Dirigentka Alena Hron překvapila energickým a entuziastickým přístupem a přesnými, jasnými gesty, kterými držela orchestr v kompaktním tvaru v obtížných podmínkách.“
„Melody Makers a spolu s Adamem Plachetkou přivezli repertoár, který byl pro mladší ročníky objevem a ti starší jen vrněli blahem.“
Festival Špilberk, přinášející letnímu publiku hudební klasiku, se koná letos již čtyřiadvacátým rokem. Pořádající Filharmonie Brno přináší ve dnech 23. až 27. srpna především odlehčenější repertoár. První večer to byly melodie z filmů Jeana-Paula Belmonda v podání Českého národního symfonického orchestru s dirigentem Marcellem Rotou, druhý večer hlásal heslo Carpe noctem a přivezla ho Janáčkova filharmonie Ostrava spolu s dirigentkou Alenou Hron a zpěvačkou Veronikou Rovnou. Třetí večer patřil Adamu Plachetkovi, který společně s Ondřejem Havelkou bavil interpretací skladeb Jaroslava Ježka. A poslední večer, 27. srpna, zazní hudba k počítačové hře Kingdom come: Deliverance v podání Filharmonie Brno, kapely Bakchus a Pěveckého sboru Masarykovy univerzity.
„Svým způsobem šlo o událost v kontextu běžného koncertního dění výjimečnou, a to jak hudební, tak literárně-poetickou i společenskou.“
„Protagonistkou večera byla sopranistka Tamara Morozová, interpretka věnující se jak hudebně-dramatickému, tak koncertantnímu a písňovému oboru. Cyklus provedla v nepřetržitém sledu a s plným nasazením.“
„Rilkeho i Hindemithův ideál symbolistně-expresivní spirituality provázený hledáním smyslu života, lásky i smrti se provedením Života Mariina dočkal ideálního vyznění.“
V pestré nabídce kulturních událostí letošního parného léta zaujal zvláštní místo koncert pořádaný spolkem Lieder Society 15. srpna v Českém muzeu hudby na Malé Straně v Praze v budově někdejšího dominikánského kláštera. Měl na programu jediné dílo, cyklus písní Das Marienleben (Život Mariin) význačného německého skladatele minulého století Paula Hindemitha. Svým způsobem šlo o událost v kontextu běžného koncertního dění výjimečnou, a to jak hudební, tak literárně-poetickou i společenskou. Tím spíše, že středem dramaturgické pozornosti se stala písňová tvorba, vzácný útvar, který se na programech koncertů vyskytuje ojediněle, příležitostně. Přitom jde o nepřehlédnutelný žánr, který si „nevyzkouší“ jen málokterý skladatel.
„Vodička má pro dětskou duši pochopení. Dokáže ztvárnit bezstarostnou melodii s patřičnou rozpustilostí a žertovnou nadsázkou.“
„S pianistou Marečkem si rozumí podvědomě, muzikantská alchymie u obou funguje naprosto neomylně. Pánové hrají intuitivně, jsou v každém okamžiku spolu, nikdy každý sám za sebe.“
„Dvořákovo dílo by pánové mohli předložit lidem napříč všemi kontinenty. Věřím, že jejich podání by oslovilo bez znalosti kontextu.“
Houslista Jiří Vodička s klavíristou Davidem Marečkem zahráli na Klavírních kurzech Mikulov. Jejich nový projekt se zaměřuje na skladatele Antonína Dvořáka. Koncert se konal v Zámeckém sále a jeho ohlas byl mimořádný. Dvořákova hudba v podání obou interpretů vyzněla se zřídka slyšenou vitalitou a emocionální pestrostí.
„Mladá pianistka si vedla od úvodních tónů Johanna Sebastiana Bacha zkušeně a od pohledu asertivně.“
„Recitál Kateřiny Potocké byl zajisté velmi pěkný a splnil zřejmě očekávání některých mladých pianistů. Přesto bychom měli pár postřehů, které by možná její hře daly ještě jiné vyznění.“
„Je to svědomitá, zodpovědná mladá žena a profesionálka, která svůj nástroj ovládá virtuózně. Jen si musí uvědomit, že ani ta nejvážnější vážná hudba není černobílá.“
Klavírní kurzy Mikulov jsou tradiční adresou mladých klavíristů, kteří týden pracují pod vedením etablovaných lektorů. Součástí kurzů jsou koncerty, kde se představují ponejvíce mladí sólisté. Nejinak tomu bylo v neděli 20. srpna, kdy v Zámeckém sále mikulovského zámku vystoupila mladá česká pianistka Kateřina Potocká. Během jejího sólového recitálu zazněly skladby od baroka po hudební impresionismus. Různorodý repertoár mladá umělkyně zahrála s obdivuhodnou technickou zručností, přesto jejímu recitálu něco málo scházelo.
„Naživo jsem ho dosud slyšel dvakrát a oba koncerty mi jednoznačně změnily život k lepšímu. Sice dílčím způsobem, ale zato nesmazatelně.“
„Opravdu mimořádná lisztovská interpretace, která se nenechávala příliš omezovat notovým zápisem, ale s o to větší empatií následovala myšlenku, která se za ním ukrývá.“
„Škoda, že ho pořadatelé nepřivezou častěji k nám do Prahy – například ve Vídni má v následující sezoně hrát v rozmezí tří měsíců hned dvakrát.“
V pátek 18. srpna v rámci Salcburského hudebního festivalu vystoupil klavírista Arkadij Volodos. Pianista, který už leta důstojně snáší srovnání s legendárními jmény zlatého věku dvacátého století, se nyní nachází ve svém nejsilnějším období. Ojedinělou virtuozitu se mu čím dál lépe daří integrovat do zralého, duchovního přístupu k interpretaci. Výsledkem je nenapodobitelná singularita, ale současně možná také jeden ze směrů, se kterým by se každý umělec měl seznámit a po svém vyrovnat.
„Potemnělá zahrada se ponořila do tónů Malé noční hudby a její kouzlo nenarušila ani amplifikace, která měla zaručovat dobrý poslech.“
„‚Spolupráce s agenturou Ars koncert byla předem dohodnuta na pětadvacet let. Přesto mne trochu mrzelo, když mi ředitel agentury pan Miroslav Stehlík připomněl naši dohodu. Ale akceptuji, že všechno jednou končí,‘ svěřil se slovenský bard.“
„Co naplat, zámecká zahrada není koncertní síň a zvuková technika je zařízení velmi citlivé.“
Čtvrt století trvání Festivalu Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou se završilo v sobotu 19. srpna, kdy v zámecké zahradě zazněly skladby Wolfganga Amadea Mozarta. Malá noční hudba a po přestávce Requiem d moll v podání Moravské filharmonie Olomouc, Slovenského filharmonického sboru, spolu se sólisty Martou Chilou Reichelovou, Lucií Hilscherovou, Jaroslavem Březinou a Jiřím Brücklerem řídil dirigent Leoš Svárovský. Večer moderoval Jaromír Javůrek a v publiku nechyběl ani slovenský pěvec Peter Dvorský, který festivalu propůjčil své jméno.
