„Jak se od pěvkyně, která v posledních letech svého života obývala zámek ve Stráži nad Nežárkou, dostaly desky až do průmyslových Vysočan?“
„Co si tolik zvláštní žena, tak moc zvláštní člověk s tetováním na těle a šrámy na duši, asi přála poslouchat?“
„Snad právě dnes, 25. března, je vhodné si tuto nezmapovanou epizodu z jejího života připomenout.“
Snad kvůli tomu, že se uskutečnilo v den zamilovaných, tedy 14. února, se často připomíná první americké bombardování Prahy roku 1945, které zasáhlo i nárožní budovu, na jejímž místě vyrostl o půlstoletí později Gehryho a Miluničův Tančící dům. Mnohem ničivější a navíc tentokrát nikoli mylný, nýbrž úmyslný byl ovšem nálet v neděli 25. března téhož roku. Trval půldruhé hodiny a zaměstnal čtyři stovky amerických bombardérů, které shodily na východní část české metropole až dvanáct tisíc bomb. A dosáhl zamýšleného účelu. Tím bylo vyřadit z provozu vysočanskou továrnu ČKD, dosud chrlící materiál pro nacisty, a také desítky německých letadel, „parkujících“ hlavně ve Kbelích. Za oběť tomuto útoku bohužel padlo tři sta sedmdesát Pražanů, především proto, že se po předchozích zkušenostech báli schovat v krytech, takže je zkáza dostihla až do předměstských lesíků.
„Múzou štědře políbený Hermann se na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožňovalo všestranná studia.“
„Ve druhé polovině 30. let se Grabe připravoval na evropské turné; měl hrát na klavír, na cembalo i na clavichord a mezi skladbami číst úryvky ze svých povídek.“
„Zemřel v New Yorku jako šestačtyřicetiletý, zdeptaný poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.“
Příběh vzdělaného muže a nadaného interpreta, který se v Praze přátelil s Maxem Brodem a v New Yorku učil po boku Rudolfa Firkušného, se z galerie postav tohoto cyklu vymyká. Většina z našich opomenutých krajanů se sice v této zemi narodila, ale osud je brzy zavál do světa, odkud se k nám už nevraceli. Hermann Grabe, narozen 6. května 1903, zde naopak setrval tak dlouho, jak jen to bylo možné. Prožil tu, většině českého publika bohužel neznámá, zato však rozhodující léta svého vyzrávání.
Pořadatelé Břevnovských hudebních setkání zahajují řadu letošních devíti koncertů. První koncert bude netradiční, hlavní roli v něm představuje mluvené slovo, samozřejmě doprovázené hudbou. Jan Kolář a Jiří Vejvoda vytvořili mozaiku příběhů umělců s českými kořeny žijících ve Vídni. Potkávají se ve fiktivní vídeňské kavárně v roce 1911. A mihne se v ní i odmítnutý adept studia malířství na vídeňské akademii s ulízanou patkou a typickým knírkem pod nosem. Akce se bude konat v Tereziánském sále Břevnovského kláštera v úterý 21. února od sedmé hodiny večerní.
„Přišlo mi symbolické,“ uvedl Pablo Barragán, „že Kramářův koncert provedu s místním orchestrem v kraji, ze kterého skladate pocházel.“
„Brahms, celkově plachý a často o sobě pochybující,“ připomněl šéfdirigent Szolt Hamar, „se dlouho obával poměřit s tvorbou velikánů, které uznával.“
„Kromě tří skladeb, uvedených v programu, zazněly i přídavky; překrásně tklivou náladu získala Piazzollova skladba Oblivion.“
Náhody, jak známo, neexistují. A tak jsem cestou za dvěma obsahově totožnými koncerty Moravské filharmonie Olomouc, které se uskutečnily v sále Reduta 9. a 10. února 2023, vyslechl aktuální zprávu. Ubytovací portál booking.com zveřejnil svůj tip na deset nejzajímavějších míst planety, která by letos stálo za to navštívit. A vedle brazilské megalopole Sao Paulo, tasmánského přístavu Hobart či jihotyrolského Bolzana se na seznamu vyjímá i hanácká Olomouc. Jako by toto sdělení, vonící nečekanou světovostí, předznamenalo personální aspekt obou vystoupení. Jev, který byl zmiňován též v přilehlém Mozartově sále, kde tradičně probíhají debaty s protagonisty.
Moravská filharmonie Olomouc ve čtvrtek 9. a v pátek 10. února nabídne od sedmé hodiny večerní program, který snoubí hudbu Mozarta, Kramáře-Krommera a Brahmse. Společným jmenovatelem jejich vybrané tvorby je Touha po ideálu a věčná cesta k dokonalosti. Právě tak zní titul nadcházejících koncertů s šéfdirigentem Zsoltem Hamarem a španělským klarinetistou Pablem Barragánem. Oba večery zahájí beseda s umělci v Mozartově sále s moderátorem Jiřím Vejvodou.
„Praze dal Eduard navždy sbohem v sedmadvaceti letech, kdy se v roce 1852 přesunul natrvalo do Vídně.“
„Jak moc Richard Wagner Hanslicka nesnášel, dosvědčují dvě okolnosti. Zatímco první je spíše domnělá, druhá naopak zcela průkazná.“
„Přestože do Prahy se Hanslick už nikdy nevrátil, českému hudebnímu životu prokázal neocenitelnou službu. Patřil ve Vídni k prvním, kteří si povšimli nadání Antonína Dvořáka.“
Sám složil pouhé dvě skladby, kupodivu na verše v češtině. Milostnou píseň pod Vyšehradem a Českého houslistu. Měl ale dost rozumu na to, aby si uvědomil, že hudbu nemá tvořit, nýbrž o ní zasvěceně a v širokých souvislostech psát a přednášet. Pražský rodák Eduard Hanslick se především po přestěhování do Vídně, kde prožil převážnou část svého života, stal – slovy českého muzikologa a estetika Jaroslava Stříteckého – „ničitelem starých předsudků a konstruktérem nových pověr“. Také však „předmětem ojediněle koncentrované nenávisti“. Čím tak zaujal, ale zároveň provokoval autor bezpočtu kritik, esejí a knih o čemsi tak relativně okrajovém, jako je klasická hudba? Odpovědi je třeba hledat v jeho barvitém životopise.
"Zlobivý Leo neuspěl na gymnáziu a byl vyslán do Německa, aby se vyučil zahradníkem. Ani v tom neviděl budoucnost. Vrací se do Brna, pokouší se získat výuční list v oboru strojní zámečnictví. Jakmile je to však možné, statuje v divadle."
"Přece jen mu ale úspěch spadl do klína jiným způsobem. Odlišnými cestami. Vedly jej po berlínském intermezzu do Vratislavi, odkud se vydal na hostování v Londýně, aby mu poté začala k nohám padat Vídeň."
"Jeho úspěch ve světě byl opravdu fenomenální. Znal se s Mahlerem i s Toscaninim; ulice po něm pojmenovali ve Vídni i v Mnichově; od roku 2013 má bustu rovněž ve foyer Mahenova divadla v Brně."
Kým jiným vkročit v rámci cyklu o našich zapomenutých krajanech do roku 2023 než letošním „oslavencem“? Vždyť 18. srpna uplyne rovných sto padesát let od narození muže, který – být tu teď s námi – by nesporně uměl oslavu pořádně roztočit. Leo Slezak totiž prý měřil bez pěti centimetrů dva metry a vážil skoro sto padesát kilogramů… Bodejť by z tak mohutného těla nevycházel na jevišti mohutný hlas. Hrdinný tenor, který však podle dobových svědků, ale koneckonců i na hrstce dochovaných nahrávek, předváděl zvládnutí hladivých pianissim.
„Nejen po mém soudu šlo o jeden z nejlepších Novoročních koncertů z Vídně, jaký jsme kdy na obrazovkách ČT 2 viděli.“
„Dirigent Franz Welser-Moest opakovaně připomínal, že za náplň tohoto matiné vlastně vděčí covidu.“
„Finální výběr pro první den nového roku sestával takřka kompletně ze skladeb, které při této příležitosti dosud nikdy nezazněly.“
Nedá moc práce uhodnout, na čem z názvu tohoto článku ulpí čtenářčino či čtenářovo oko nejdříve. V jakém ohrožení? Co mohlo komusi tak respektovanému, jako jsou Vídeňští filharmonikové, 1. ledna 2023 hrozit? Co mělo poškodit kulturní – a navíc široce sledovanou – akci, jako je jejich Novoroční koncert z Vídně?
„Jak dirigent Juanjo Mena, tak mezzosopranistka Clara Mouriz či kytarista Pablo Sáinz-Villegas přicestují do Prahy sice z různých míst na planetě, ale se španělským pasem v kapse.“
„Pro svoji pražskou premiéru si Clara Mouriz zvolila exotickou lahůdku – zazní tři z Pěti černošských písní katalánského skladatele jménem Xavier Montsalvatge.“
„Aranjuezský koncert Joaquína Rodriga, jímž se ve Dvořákově síni blýskne kytarista Pablo Sáinz-Villegas, je opředen řadou mýtů, které poťouchlý skladatel veřejně nerozporoval.“
Hned úvodem je nutno uvést na pravou míru název článku. Takřka čtyřmetrová bronzová socha jednorožce, která se – coby pozvánka na pražskou výstavu nazvanou Enigma – nachází na Alšově nábřeží, rozlehlé budově Rudolfina rozhodně nevévodí. Sídlo České filharmonie nejenže není v jejím stínu; ve skutečnosti je tomu právě naopak. Lesklý jednorožec našel své neokázalé místo naproti zadnímu nároží stavby, s výhledem na protilehlou Pražskou konzervatoř. Přesto jej však s Novoročními koncerty České filharmonie 2023 ve Dvořákově síni cosi symbolicky spojuje.
„Ještě předtím se seznámil s Gustavem Mahlerem. Pro rodáka z Kaliště ovšem tento kontakt představoval nezměrné trauma v citlivém věku.“
„Prožil ve Vídni jak závěr blyštivé Belle époque, tak první světovou válku i následný rozpad císařství a zemřel 4. ledna 1924 v necelých dvaasedmdesáti letech.“
„Alfredovi narostla křídla a vrhl se do víru vyšší společnosti. Uměl zahrát – manýristicky, ale roztomile, v originále nebo ve vlastní transkripci – takřka cokoli.“
Když manželé Moritz Grünfeld, pocházející z Kolína, a jeho žena Regina, narozená v Oseku, zplodili v Praze postupně osm dětí, nemohli tušit, že hned polovina z nich bude tak či onak spjata s klasickou hudbou. Kromě uznávaného violoncellisty Heinricha, ročník 1855, či o rok mladšího Siegmunda, korepetitora ve vídeňské Hofoper, předchůdkyni Státní opery, anebo nejmladšího Ludwiga, zaměstnance vydavatelství Deutsche Grammophon, to byl nejznámější z nich. Klavírista, skladatel a miláček vyšší vídeňské společnosti Alfred Grünfeld.
Česká filharmonie na Nový rok uvede skladby španělských autorů Manuela de Fally, Joaquína Rodriga, Joaquína Turina a Xaviera Montsalvatgeho. S naším prvním orchestrem debutově vystoupí španělský dirigent Juanjo Mena stejně jako kytarista Pablo Sáinz-Villegas a mezzosopranistka Clara Mouriz. Mimořádné novoroční koncerty, které Česká filharmonie připravuje ve spolupráci s festivalem Prague Sounds, se budou ve Dvořákově síni Rudolfina konat 1. ledna od 15 a od 20 hodin. Druhý koncert živě nabídne Česká televize na programu ČT art. Moderátorem večera bude Jiří Vejvoda.
„Myslel jsem, že natočím film o slavném houslistovi a zajímavém člověku, ale ve výsledku je především poctou manželství, říká režisér Patrik B. Ulrich.“
„Televizní štáb vyrazil s Hudečkem do míst jeho dětství a raného mládí; pracoval také s archivními záběry.“
„Použije-li v dokumentu někdo takzvaně velká slova, je to houslistova žena Eva; jako herečka se ale na kameru umí vyhnout patosu.“
Na kalendáři byl pátek, 23. září 2022, když do posledního místa zaplněný velký sál Nové scény Národního divadla v Praze vstal a – pro tentokrát nikoli v duchu módního návyku, ale opravdu srdečně – zahrnul ovacemi zbrusu nový televizní dokument režiséra Patrika B. Ulricha. Pod názvem „Múzy Václava Hudečka“ nejenže mapuje sedm dekád života, ale i neuvěřitelných pětapadesát let na pódiích čelného českého virtuosa.
„Program představil dalšího Maďara, pro změnu coby sólistu. Byl jím Hamarův mladší krajan, klavírista József Balog.“
„Bartókův Koncert pro klavír a orchestr E dur byl dárkem čtyřiašedesátiletého skladatele jeho výrazně mladší ženě, klavíristce Dittě Pásztory.“
„Moravská filharmonie Olomouc se svého úkolu zhostila, myslím, víc než dobře. S šéfdirigentem si rozumí, vyhoví mu, mezi ním a orchestrem přeskočila pozitivní jiskra.“
Zajímavým souběhem své práce a svého soukromí se koncem října ujal taktovky nový šéfdirigent Moravské filharmonie Olomouc, Budapešťan Zsolt Hamar. Hned poté, co oslavil své čtyřiapadesátiny, uchopil taktovku při dvou inauguračních koncertech, věnovaných připomínce vzniku samostatného Československého státu. (Ponechme stranou poťouchlý paradox, že přitom jeho rodné Maďarsko tehdy přišlo o kus území v náš prospěch; netřeba zdůrazňovat, že Zsolt Hamar – coby rozumný Evropan dneška – je nad dávné rozmíšky povznesen.) Uplynulo několik týdnů a Hamar, který doma stíhá i vyučovat a vést mezinárodní dirigentské kurzy, se do Olomouce vrátil. Opět ke dvěma vystoupením, tentokrát ovšem ukotveným v rámci symfonických cyklů, prolínajících se celou koncertní sezónou. Proběhly 1. a 2. prosince 2022.
„Při kůru valtického kostela svatého Augustina vznikl pěvecký sbor, do něhož byl mladičký Sperger přijat, což mu kromě zpívání umožnilo proniknout do tajů hudební teorie a hry na varhany.“
„Jeho druhý vídeňský pobyt se odvíjel ve znamení nekonečného rozesílání skladeb pro sólový kontrabas a orchestr, které dedikoval, komu mohl. Marně.“
„Když byl úplně na dně, přišel dopis z Ludwigslustu. Místní hrabě mu poskytl pěkný plat a nechal vyrobit kvalitní nástroj ve Vídni.“
Při všech výhradách k tomu, jak s klasickou hudbou zachází naše doba, jejímž heslem je legendární Postmanovo „ubavit se k smrti“, se většině umělců z této oblasti daří, inu, alespoň přiměřeně. Jak známo, v minulosti na tom byli i ti dobově nejlepší často bídně. Bývalo zvykem plodit víc dětí než dnes a sociální zabezpečení v nemoci nebo ve stáří neexistovalo. Za jeden z mnoha příkladů slouží potulný život vynikajícího kontrabasisty a pilného skladatele, jakým byl valtický rodák Johannes Matthias Sperger.
„Pro Vídeňské filharmoniky je – spolu s červnovým Koncertem letní noci ze Schönbrunnu – jedním ze dvou nejostřeji sledovaných počinů každé sezóny.“
„Jak tráví nynější, poměrně neklidný čas rakouský dirigent Franz Welser-Möst, který pozdvihne na Nový rok taktovku potřetí během uplynulého tuctu let?“
„Během této sezóny se Jakubu Hrůšovi s jeho třinácti koncerty v čele Vídeňských filharmoniků nevyrovnají ani Riccardo Muti, Daniel Barenboim, Andris Nelsons či Christian Thielemann.“
Pokud by se našel mezi žurnalisty neználek, pověstný kandrdas, který by se v propagačním oddělení Vídeňských filharmoniků zeptal, zda orchestr opět odehraje svůj Novoroční koncert, dostal by udivenou odpověď ve stylu: „Matiné? Jak by ne!“ Vždyť toto defilé valčíků, polek či kvapíků, okořeněné o předehry z operet, se už dávno stalo v metropoli na Dunaji, ale díky televizním a rozhlasovým přenosům i ve světě, tradicí. Zdánlivě zahájenou před třiaosmdesáti lety, v počátcích druhé světové války. I když určit přesný počátek není úplně jednoduché.
„Desátý ročník rytířských soubojů se smyčcem v ruce se opět vydařil. Může se s uspokojením ohlédnout za reprezentativní účastí.“
„Příběh absolutní vítězky, třináctileté Polky Natalie Dragan, je ve své vytrvalosti a věrnosti Mickově soutěži až dojemný.“
„Nerad bych opominul Jana Cermana, dalšího z věrných, který rovněž stoupá na žebříčku a možná, kdo ví, půjde ve stopách absolutního vítěze z roku 2019, Kristiana Mráčka.“
Ve dnech 21. až 23. září 2022 naplnila už tradičně budovu Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy Mezinárodní houslová soutěž PhDr. Josefa Micky. Desátý ročník přilákal jedenapadesát soutěžících z České republiky i z působivé škály zemí zahraničních. Absolutní vítězkou se stala Natalia Dragan z Polska.
„Kdykoli jsme se setkali, byl to z tvé strany verbální uragán, doprovázený salvami smíchu. Uměl jsi vyprávět jako málokdo.“
„Dokázal jsi ovšem v hovoru nonšalantně přehodit výhybku od věcí pozemských a láskyplně se rozpovídat o myšlenkách, postojích a životním stylu buddhistů.“
„Byl jsi nejen mistrem taktovky, výjimečným umělcem se srdcem na pravém místě, ale Člověkem s velkým Č.“
Česká filharmonie, pardubická Komorní filharmonie, Pražští symfonikové, Český národní symfonický orchestr a samozřejmě Královská liverpoolská filharmonie. Jen namátkou ty nejvýraznější orchestry, v nichž zanechal trvalou stopu... V neděli 23. října zemřel ve věku 89 let dirigent Libor Pešek.
„Ukrajinské Ministerstvo kultury zveřejnilo informaci, že ‚ve dnech předcházejících 12. říjnu 2022 byl Jurij Kerpatěnko ve svém bytě zavražděn‘.“
„Od počátku ruské invaze si Kerpatěnko ve svých komentářích na sociálních sítích nebral servítky, což jistě neuniklo pozornosti ruských specialistů na hybridní válku.“
„Před několika dny vtrhli do jeho bytu gangsteři a dali mu nabídku, která zdánlivě nešla odmítnout. Výběr muže, který nepůsobil dojmem hrdiny, zaslouží obdiv a úctu.“
Mark Twain prý napsal, že „historie se neopakuje, ale rýmuje“. Ať už se mu autorství výroku připisuje právem, anebo slavný spisovatel citoval kohosi neznámého, zní tento bonmot od konce února trpce v souvislosti s válkou na Ukrajině. V posledních dnech přibyl na seznam krutostí, které se tam odehrávají, příběh statečného ukrajinského mistra taktovky jménem Jurij Kerpatěnko. Je tragický sám o sobě, ale ještě hrůznější v historických souvislostech. Jako by se tamní bludný kruh ne a ne zastavit, rozetnout. Naopak nabývá na odpudivosti, pokud je promítnut v časové ose.
„Narodil se do dobře situované obchodnické rodiny, která milovala a ve volném čase amatérsky provozovala klasickou hudbu.“
„Jeho opera Zlatý křížek slavila při své berlínské premiéře v prosinci 1875 triumf; hned následujícího roku ji uvedlo Stavovské divadlo v němčině a Prozatímní divadlo česky.“
„Brüll nedosáhl tak nadčasové proslulosti, aby se o něm dnes vědělo; přesto však jeho příběh, i když se naší vlasti dotkl jen krátce, stojí za připomenutí.“
Přezdívku Hanácký Jeruzalém získal Prostějov už ve druhé polovině 15. století. Tehdy totiž nedaleké město Olomouc vypoklonkovalo svoji židovskou komunitu – a ta se v počtu několika set duší přesunula zhruba o dvacet kilometrů jižněji. Do vstřícnějšího Prostějova. Jak šel čas, dařilo se jí vesměs dobře – až do léta 1942. Tehdy bylo šestnáct set prostějovských židů zahnáno do transportu směr Terezín; přežilo z nich něco přes dvě stovky, zatímco většina zahynula v plynových komorách Osvětimi. Dnes o jejich památku – a pozvolné instalování kamenů paměti – pečuje místní spolek. Zabývá se i výzkumem a nachází v minulosti bezpočet hodnotných osob. Z nich neslavnějším se v celosvětovém měřítku stal zakladatel fenomenologie, filozof Edmund Husserl, ročník 1859. Jen o třináct let dříve ovšem v Prostějově spatřil světlo světa další zajímavý muž, za svého života oblíbený především v německy mluvících zemích, ale také v Anglii. Skladatel a klavírní virtuos Ignaz Brüll.
„První festivalový ročník byl skromným pokusem ‚zjistit zájem zdejších obyvatel o klasickou hudbu‘.“
„Těžiště LVHF tkví v Lednicko-valtickém areálu, zapsaném na Seznamu UNESCO jako nejrozsáhlejší komponovaná krajina v Evropě.“
„Vědom si pravdivého rčení, že ‚ďábel tkví v detailu‘, všímám si během festivalových večerů i toho, jak se zvedá nejen jeho organizační zdatnost, ale i jeho společenská úroveň.
Chcete založit a rozvíjet festival zaměřený na cosi tak krásného, ovšem zároveň tak relativně okrajového, jako je klasická hudba? Ach, jak je to „snadné“…
