„Stíny repríz jsou jasné: rutina mezi členy orchestru, zpěváci bez velké ambice, režisérův záměr pozapomenut… Světla repríz jsou radostnější.“

„V Národním divadle byl hostem zvýrazněných dvou repríz Giordanovy opery Andrea Chénier brazilský tenorista Martin Muehle. Nabídl hlas pro roli ideální.“

„Repríza projektu Sternenhoch, který se stal pro určitý segment publika zřejmě kultovním, připomněla, že současné umění je opravdu široce rozkročeno.“

Operní premiéry mají svou atmosféru, své rituály, své oslavy. Řada měsíců studia a příprav a týdnů zkoušení je u konce. Přijde premiérové publikum a netuší, kolik všechno to samozřejmé a krásné nebo třeba ujeté a zvláštní stálo úsilí. Vlastně ho to ani nezajímá. Nepatří do té party, která nemá od výsledku odstup. Party, která zaujatě pracovala, určitě se prací i bavila a teď vydává počet z toho, co umí. Publikum stojí nezaujatě vně. Vidí, slyší, vnímá, prožívá, promýšlí… – a vytvoří si během večera svou představu, pocit, úsudek.

Operní inscenace mají vždy premiéru. První a druhou, s jiným obsazením, nebo jen jednu. Při děkovačce je přítomen nejen dirigent, ale i režisér a výtvarníci inscenace, sbormistr a další spolutvůrci právě zrozeného zázraku. Na scéně se předávají květiny a čím dál častěji také taštičky s lahvemi. Je cítit uspokojení z uzavřené práce – a když se z auditoria ozve třeba bučení, protože to režie s aktualizací přehnala, jen se vzpurně zvedne hlava…

A recenzent? Buď je tiše nadšen, případně zdrženlivě potěšen, nebo se opozičně a s odstupem usmívá či je dokonce jízlivě naježen. Záleží na povaze projektu i na jeho vlastní povaze. Recenzent nekřičí bravo, ani nebučí. Spíše v té chvíli už uvažuje, jestli se inscenace ještě může vylepšit, jestli se později ještě trochu usadí a zklidní – a jak přesně, jestli zůstane tak dobrá, jak působila dnes, nebo jestli si časem při dalších představeních už jen bude postupně sedat, až si definitivně sedne, jak se říká, na zadek.

Zajít potom na reprízu není občas špatné. Většina publika ostatně chodí jen na reprízy. Někdy je člověk překvapen, jaká panuje v ne zcela vyprodaném hledišti divadla bezbarvá atmosféra. A nebo jak se tam naopak vrtí nějaká třída středoškoláků či jak nápadně a nejistě, případně naopak hodně sebejistě se tam vyjímají očividní turisté. Ale je příjemně překvapen, že bezbarvě není na jevišti, případně ani dole v orchestřišti – že se daří rozžehnout v daném představení i po několika dnech nebo týdnech, kdy se věc nehrála, tu jiskru, která dělá divadlo divadlem a hudbu hudbou.

Stíny repríz jsou jasné: rutina uhnízděná ten večer mezi členy orchestru, zpěváci bez velké ambice, režisérův záměr lehce pozapomenut nebo rozmělněn… Něco vyvanulo a provoz neumožňuje, aby se to plně oživilo a naplno vrátilo…  Světla repríz jsou radostnější. Vrací se po nějaké době inscenace, která se povedla a ve které jsou zpěváci a muzikanti rádi. Nebo přijíždí host, který má divadlu zvednout prestiž, který má přitáhnout a potěšit diváky a kolegy povzbudit a strhnout k výjimečnému výkonu.

Jako když byl tuhle v pražském Národním divadle hostem v titulní roli Wagnerova Lohengrina rakouský tenorista Andreas Schager. Při onom pátečním představení nebylo v divadle kupodivu úplně plno. Je to tím, že byl konec pracovního dne a týdne? Že šest hodin večer je moc brzy? A nebo se prostě aktivita vážných zájemců vyčerpá premiérami a na reprízy není v metropoli dostatečný divácký potenciál? Schager, který jako Lohengrin debutoval loni ve Vídeňské státní opeře a který zpívá na renomovaných evropských scénách, v Metropolitní opeře i na festivalu v Bayreuthu, by mnohde jinde asi dům jen na své jméno naplnil… Až na pár známek přicházející indispozice zpíval krásně uvolněně a výrazně zněle a hrál postavu lidsky uvěřitelně. Nechává hlas i v nejvyšší poloze přirozeně plynout, na vypjaté tóny netlačí. Modelově typický hrdinný tenorista, jehož hlas zatím naštěstí ani trochu neztěžkl. (Psali jsme zde) 

V polovině března byl v Národním divadle hostem podobně zvýrazněných dvou repríz Giordanovy opery Andrea Chénier brazilský tenorista Martin Muehle. Nabídl krásně otevřený, neunavený lahodný hlas, pro roli ideální, i když v okamžicích přibarvování výrazu intonačně lehounce labilní. (Rozhovor s pěvcem zde) A atmosféra dvou repríz, na něž byla tři roky po premiéře nově a jedinečně kvůli hostu upřena pozornost, evidentně podnítila k tomu nejlepšímu i ostatní účinkující ve veristicky vypjatém příběhu z revoluční doby ve Francii: barytonista Roman Janál byl v dramatické roli Carla Gérarda herecky i pěvecky pevný a impozantní, také Anda-Louise Bogza jako Maddalena z Coigny vykreslila a vyzpívala hlavní ženskou postavu díla, ne nepodobnou Pucciniho Tosce, způsobem zasluhujícím plný respekt. Skvělý Josef Moravec, vynikající František Zahradníček… Yvona Škvárová, Michaela Zajmi a v epizodní roli poutavě osobitá Lenka Šmídová… Představení s tragickým vrcholem, představení zdařile evokující v režii Michala Dočekala dobu „vymknutou z kloubů“, mělo atmosféru a spád. Repríza v plném světle. Petr Kofroň za dirigentským pultem mimochodem zaujal tím, s jakou oddaností modeloval a stupňoval výraz hudby, v jejíž blízkosti není tak typicky doma, jako u hudby moderní, experimentální a soudobé.

Tam, v současné tvorbě, se Kofroň jako ještě zaujatější dirigent, ukazující každý detail a zpěvákům každý nástup a každou pomlku, objevil o pár dní později. Bylo to na Nové scéně Národního divadla při repríze inscenace Sternenhoch. Skladatel Ivan Acher obdržel pár dní předtím za hudbu k tomuto silně alternativnímu opernímu projektu Cenu divadelní kritiky, od devadesátých let až donedávna zvanou Ceny Alfréda Radoka. (Podrobnosti v AktuálněPlus) Na motivy groteskního romaneta Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha vzniklo – rovněž v režii Michala Dočekala – bizarní, prazvláštní, nevídané, expresivní, až úchylné hudební divadlo plné hry na temnou ošklivost, absurdity  a surrealistické nadsázky. Spíše operní sado maso než operní groteska. Vanda Šípová, Sergej Kostov, Tereza Marečková a další sólisté si zaslouží uznání za vše, co jsou oddaně ochotni dělat a podstoupit… Předlohou je „fiktivní deník plný vražd a snů o nich, tlachání i vysokého filozofování“, výsledkem je zvukařsky zbytečně hlasité devadesátiminutové představení bez oddechu valící na diváka morbidní obrazy a brutální hraniční zvuky, hluboké dunění elektroniky, bručení kontrafagotu, vyhrocený zpěv… Dramaturgii nelze vytknout malou odvahu a projektu nelze upřít totální, jednotný hudební a vizuální styl, domýšlející předlohu, ale není úplně pro každého. A že se to hraje v esperantu, je už jen taková malá další přidaná úchylka… Repríza projektu, který se stal pro určitý segment publika zřejmě kultovním, připomněla, že současné umění je opravdu široce rozkročeno a že stejně bezbřehé jsou už zřejmě hranice krásy, libosti a zábavnosti.

Kaija Saariaho je také současná skladatelka a nikdo jí nemůže vyčítat malou invenci, odvahu k inovativnosti, nápaditost, fantazii nebo nedostatek řemesla. Její Láska na dálku, v těchto dnech reprízovaná v Národním divadle Brno, je o něčem úplně jiném – o kráse, jemnosti, lásce, snění. K opeře jako žánru to v tradičním vidění světa sedí nějak lépe…(Zde naše reflexe) Ale samozřejmě „…proti gustu žádný dišputát….“ Hranice vkusu jsou už také bezbřehé a navíc – nesrovnávejme raději nesrovnatelné. A umění nemusí jen hladit, ale může také provokovat, ano.

Reprízou byla nedávno i Pucciniho Bohéma dovezená libereckým divadlem do jiného krajského města, na Pardubické hudební jaro. Představení v Městském divadle bylo pro tamní publikum poměrně vzácnou příležitostí setkat se s živou operou. Soubor Divadla F. X. Šaldy nezklamal, přivezl pěknou inscenaci se slušnými pěveckými výkony. (Reflexe představení zde) Je rozhodně možné se těšit ještě na dovětek festivalu, který v nedaleké Chrudimi nabídne 5. května z produkce stejné operní scény inscenaci Massenetovy opery Thaïs. Té, co z ní většina běžného publika zná jen jednu z meziher, slavnou Meditaci.

Především světla, jen zřídka případné stíny, zpřítomňuje v metropoli jako bienále Festival hudebního divadla Opera. Jediná periodická přehlídka reprezentativních inscenací všech českých a moravských profesionálních operních souborů, navíc od roku 2015 i za účasti všech tří souborů slovenských. Koná se od roku 1993 a pravidelně je tak platformou pro konfrontaci, ale také příležitostí pro pražské publikum setkat se s tituly, které se v hlavním městě zrovna nehrají a často už dlouho (nebo dokonce nikdy) nehrály, nebo alespoň zažít jiný pohled na tituly, které se třeba zrovna hrají. Informace, že pořadatelé ustupují od pokusu s podzimním termínem a že se vracejí k původní době konání uprostřed divadelní sezóny, je potřeba vzít jako fakt. Skutečnost, že se tedy čtrnáctý ročník festivalu Opera uskuteční až počátkem roku 2020, nic nemění na tom, že určitě opět půjde o zajímavá a podnětná setkání s inscenacemi a jejich tvůrci a interprety, která budou sice mít formu repríz, ale atmosféru a váhu premiér. Což je kombinace vlastně ideální.

Foto: Národní divadlo, Pardubické hudební jaro, Petr Veber