„Jeho duchaplná, svižná, rytmická, rafinovaná a s potěšením utvářená hudební řeč uzavírá celou epochu hudebního umění.“

„Národní divadlo Brno chystá Růžového kavalíra. Těšíme se na Alžbětu Poláčkovou, Václavu Krejčí Houskovou, Janu Šrejmu Kačírkovou a Jana Šťávu.“

„Datum konce jeho života napovídá, že by se mohly od roku 2020 zájem o jeho dílo a frekvence uvádění ještě zvýšit.“

Bavorské alpské město Garmisch-Partenkirchen bude sice aktuálně v nadcházejících měsících střediskem zimních sportů, ale pak přijde jaro a stane se opět letoviskem. A od 19. do 28. června 2020 také dějištěm pravidelného hudebního festivalu nesoucího jméno Richarda Strausse. Skladatele, který právě tam měl po čtyři desetiletí rodinné zázemí a který tam před sedmdesáti lety, 8. září 1949, zemřel.

Dirigent a skladatel Richard Strauss prožil bohatý život, jeho hudba tvoří dlouhý most mezi 19. a 20. stoletím. V dějinách hudby je nejen skvělým symfonikem a nepřekonatelným operním autorem, ale také mistrem písňových miniatur, kterých je jednotlivě a v cyklech na dvě stovky.

Na začátku jeho umělecké dráhy byla německá hudba ještě silně pod vlivem estetiky a tvorby Franze Liszta a Richarda Wagnera. V tomto duchu se stal autorem osmi programních symfonických básní. Jsou to mistrovská díla nesená uměním plastické, realistické i břitké hudební charakterizace, schopností koncepčního rozmachu a zvukové vynalézavosti, ale na prvním místě uměním živelné, bohaté a často i novátorské instrumentace. Nicméně i přes pozdně romantickou básnivost své hudby byl Strauss zároveň zastáncem formové přesnosti a konstrukční srozumitelnosti.

K symfonickým básním se řadí ještě Alpská symfonie – famózní freska, přehledně vyklenutá do impozantního hudebního oblouku, plná rozličných výjevů, epizod a obrazů. Je to hudba barvitá, epická, plná nových podnětů a vzruchů i hymnických zastavení, směřující k vrcholům. Dá se v ní najít dvaadvacet zastavení, přírodních scén – východ slunce, velebnost vysokohorské scenérie, pastvina s autenticky znějícími kravskými zvonci, vodopád, přechod přes ledovec, poryvy větru a bouře i náladové zvukové efekty připomínající akvarel… Alpská symfonie je apoteóza přírody, můžeme ji vnímat jako velebný obraz plný okouzlenosti.

Strauss byl významným a oslavovaným dirigentem, podobně jako Mahler. Ani jemu to nevadilo v komponování, i když na ně měl – stejně jako Mahler – čas jen omezeně. Byl dirigentem v Meiningen, ve Dvorní opeře v Mnichově a ve Výmaru, působil v Berlíně a ve Státní opeře ve Vídni.

Straussova duchaplná, svižná, rytmická, rafinovaná a s potěšením utvářená hudební řeč rekapituluje a uzavírá celou epochu hudebního umění. Poté, co na mezinárodní hudební scénu začali vstupovat novátoři a bořitelé starých stylů, počínaje Debussym a Ravelem a konče Bartókem a Stravinským, obrátil pozornost k moderně a k větší rafinovanosti – a s tím i k hudebnímu divadlu. Napsal patnáct oper. Devět z nich mělo premiéru v Drážďanech, v dnešní Semperově opeře – Salome, Elektra a Růžový kavalír, ale také Ohně zmar, Arabella, Egyptská Helena, Intermezzo, Mlčenlivá žena a Dafné.

Dvanáct oper vzniklo ve vile v Garmisch-Partenkirchen na úpatí Alp jižně od Mnichova, kam se nastěhoval v roce 1908 po úspěšné, nicméně zároveň značně skandální premiéře trochu dekadentní a expresivně vyhrocené opery Salome, neortodoxně a dráždivě zacházející s původně biblickým příběhem zpracovaným Oskarem Wildem. Pod Alpami koupil za vydělané peníze pozemek a už v roce 1908 se nastěhoval do krásné, zbrusu nové vily, kterou mu v secesním slohu navrhl slavný architekt Emanuel von Seidl. Z oken a ze zahrady si pak po čtyři desetiletí mohl Strauss užívat výhled na nejvyšší německou horu Zugspitze. Z domu původně zamýšleného pro letní pobyty záhy učinil stálé sídlo rodiny.

V zásadě byl Richard Strauss kompozičně orientován konzervativně, ale později dospěl od pozdního romantismu až na práh expresionismu a nakonec k vlastnímu nezaměnitelnému slohu. Až v posledních letech našel pak cestu ke zjednodušení hudebních prostředků. Svá romantická východiska však zcela neopustil nikdy: když se jeho život v 85 letech uzavřel, byl – alespoň v kontextu začínající avantgardy – vlastně naprostým tradicionalistou…

Po druhé světové válce se mohlo zdát, že jeho hudba už nemá moc co říci. Strauss byl navíc nařčen z kolaborace s fašistickým režimem. Po porážce Německa duševně strádal. Když se proměnil v trosky jeho dosavadní svět, napsal smutečně vyznívající Metamorfózy. Pozoruhodná elegická skladba pro smyčce vznikala od srpna 1944 do března 1945 a odráží dobu konce světového konfliktu, zejména pocity zmaru nad rozpadem hodnot dosavadní kultury a konkrétně asi i smutku nad vybombardovanou mnichovskou Operou a vůbec nad zničením Německa, které rozpoutalo válku a prohrálo ji… S koncem války souvisí i příběh Koncertu pro hoboj – podnět k jeho napsání dal skladateli americký voják John de Lancie, v civilu hobojista. Na podzim roku 1945 vznikla skladba výjimečně úsporná, jednoduchá, diskrétní. Lehké a rychlé krajní části rámují pomalé, až selankově klidné Andante. Sólový nástroj je využit mistrovsky…

Po válce byly Straussovi na čas zmraženy finance. Musel se uchýlit do Švýcarska, kde strávil tři roky. Tam, v Montreux, napsal Čtyři poslední písně, mimořádně lyrické, doprovázené orchestrem. Svou labutí píseň. Rozloučil se jimi s epochou, která se právě definitivně uzavřela. Poté, co se směl na jaře 1949 vrátit do Bavorska, do svého domu do Garmisch-Partenkirchen, žil už jen pár měsíců.

Jeho vztah k nacistickému režimu byl rozporuplný, pokoušel se od něj distancovat, současně u jeho představitelů hledal ochranu pro snachu Alici, manželku svého jediného syna, Židovku z Prahy. I pro její dva malé syny. Válku přežila, Straussovi vnuci také. Její život se uzavřel až počátkem 90. let.

Straussovu hudbu vrátila k plné oblibě vlna obnoveného zájmu o období secese v sedmdesátých letech. Alpská symfonie, pozdně romantická, grandiózní, mistrně instrumentovaná, měla sice pověst příliš popisného díla ještě o něco déle, někdo ji i zatracoval, ale snad už je odmítání i této kompozice dnes definitivně pryč.

Národní divadlo Brno chystá na listopad Straussova Růžového kavalíra – přesnější by bylo říkat Kavalíra s růží. Těšíme se na Alžbětu Poláčkovou, Václavu Krejčí Houskovou, Janu Šrejmu Kačírkovou a Jana Šťávu v hlavních rolích. V neodolatelné hudební komedii napsané před první světovou válkou je přítomen vídeňský šarm a melancholie a vůbec nevadí, že se sice odehrává v 18. století, ale že ji přitom nese valčíkový rytmus. Dokonce je otázka, nakolik jde jen o komedii. Vedle humorných situací jsou tu s postavou Maršálky intenzivně zachycena témata lásky a nevěry a intenzivně, bolestně a velmi lidsky vyjádřena také touha po mládí a strach ze stárnutí…

Richard Strauss rozhodně nepatří mezi málo hrané autory. Datum konce jeho života nicméně napovídá, že by se mohly od roku 2020 zájem o jeho dílo a frekvence uvádění ještě zvýšit. Končí totiž sedmdesátiletá ochrana jeho autorských práv. Strauss bude volný autor.

Foto: Petr Veber, richardstrauss.at