„Máme před sebou řadu měsíců, během nichž nás bude provázet víc než předtím a potom Beethovenova hudba.“

„Osobnosti jako Jakub Hrůša, a určitě i další podobní, dávají příslib, že nic nekončí, naopak.“

„Ani dvacátá léta by nám neměla odebrat radost z hudby a nějaký ten kousek idealismu.“

Ve dvacátém století přinesla dvacátá léta mnoho nového. Po skončení Velké války přišla reakce v podobě bezstarostného uvolňování – hranic, kulturní výměny a uměleckých pravidel i morálky. Přišla moderní doba a prosperita a s nimi nejen jazz a nové tance, ale také sport, emancipace žen, auta, černé desky… a rozhlas. Co přinesou dvacátá léta jedenadvacátého století, krom další a další kulturní rozmanitosti, teď asi neodhadneme. Možná se ani neshodneme, jestli už začala rokem 2020, což říká selský rozum, nebo začnou až s rokem následujícím, což tvrdí někteří vědci. Tak si aspoň přejme, ať nám přinejmenším v hudbě neodnesou příliš mnoho z toho podstatného, co by mělo raději co nejdéle zůstat.

Rok 2020 je rokem kulatého výročí narození Ludwiga van Beethovena. A protože se jubileum připomíná až v prosinci, máme před sebou řadu měsíců, během nichž nás bude provázet jeho hudba víc než předtím a potom. Budeme konfrontováni s mnoha a mnoha obchodně dobře míněnými nabídkami, počínaje hodnotnými novými knihami a konče cetkami; budeme vystaveni touze vydat se po jeho stopách a zajet tu do Bonnu, kde se narodil, tu do Vídně, kde žil a tvořil, tu do Drážďan, kde mu věnují festival, tu do Amsterdamu, Berlína…Londýna, Lucernu…nebo třeba Varšavy či Wiesbadenu… Tam i všude jinde ho budou připomínat a hrát, objevovat… a občas i ničit.

Budeme si stýskat, že jsme si koupili řadu nových CD a DVD s jeho hudbou, ale že asi nenajdeme čas si je poslechnout. Stihneme řadu koncertů s jeho hudbou, při nichž si občas nadšeně a bolestně uvědomíme, jak moc opravdu záleží na interpretaci, máme-li na ně ještě po letech vzpomínat. Mnohem víc koncertů ale nestihneme – a nenecháme si přitom vymluvit, že možná není čeho litovat… Takový normální život. Tento rok s Beethovenem, ale také s Bartókem, Vieuxtempsem, Vincenzem Galileim, Benedettim Michelangelim nebo Václavem Neumannem. A s Emou Destinnovou. Příští rok třeba s Piazzollou, Carusem, Humperdinckem, Saint-Saënsem, Karlem Husou nebo Josquinem Desprez, další rok se Schubertem a Brahmsem, pak zase s někým jiným. Stále se budeme pohybovat mezi možností využít jubileí k hlubšímu poznání a současně nutností čelit kvůli nim marketingovým atakům. To u těch nejznámějších. A naopak – s nutností čelit atakům a prosazovat si, jim navzdory, pozornost také ostatním. Všem těm méně známým.

V roce 2019 jsme v tuzemsku zažili s hudbou dost pěkného. Byl to rok jubilea Petra Ebena a Hectora Berlioze. Slyšeli jsme Renée Fleming zpívající k poctě Václavu Havlovi a Kateřinu Kněžíkovou jako Juliettu a nezapomenutelně jako Rusalku. V Brně jsme opětovně viděli operní mysterium jménem Láska na dálku od Kaiji Saariaho. Magdalena Kožená a Adam Plachetka opět zpívali v Metropolitní opeře. Česká filharmonie poprvé koncertovala v Labské filharmonii. V Praze s ní vůbec poprvé vystoupil Simon Rattle. Jakub Hrůša dirigoval podruhé u Berlínských a poprvé u Vídeňských filharmoniků a Semjon Byčkov poprvé řídil v Praze Mou vlast.

Slyšeli jsme Honeggerovo oratorium Král David, zahraniční debutanty v Národním divadle a na Festivalu Znojmo Händelova Saula. Zažili jsme Jana Bartoše jako pianistu i jako organizátora Pocty Alfredu Brendelovi, Tomáše Netopila, Izraelskou filharmonii se Zubinem Mehtou a Gila Shahama na Dvořákově Praze, Pardubické hudební jaro a padesátiny Komorní filharmonie Pardubice, druhý ročník Festivalu Jakuba Jana Ryby, Lednicko|Valtický hudební festival, řadu koncertů AMU a JAMU a mezinárodní soutěž Pražského jara…

Zaujali nás klavíristé Lukáš Vondráček a Elisabeth Leonskaja, Jakub Klecker u Moravské filharmonie v Olomouci, Pražský filharmonický sbor na festivalu v Bregenzu, Ostravské dny, Smetanova Litomyšl, koncerty a hornové kurzy v Broumově a na Broumovsku, jubileum Slovenské filharmonie, festival v Českém Krumlově, Ramón Vargas a Lenka Máčiková na Prague Proms, varhanní festival v Praze u Jakuba a varhanní recitály v Obecním domě i mladí pěvci na Dvořákově soutěži v Karlových Varech. Viděli jsme opery Růžový kavalír, Láska ke třem pomerančům, Lady Macbeth Mcenského újezdu, Hry o Marii, Jonny vyhrává, Kominíček a Dobrá rada drahá a koncertně jsme slyšeli Porgyho a Bess, Krále a uhlíře a Zlato Rýna. Ostrava hrála v Praze muzikál Cats. Vzrušujícím způsobem zněla hudba Leoše Janáčka a Iannise Xenakise. Dvacet let působení oslavilo multižánrové smyčcové kvarteto Epoque Quartet a šedesát let Kühnův smíšený sbor.

Smetanovo trio, ve kterém teď usedá s Jitkou Čechovou a s Janem Páleníčkem houslista Radim Kresta, hrálo na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu s pořadovým číslem 2600. Plácido Domingo dirigoval ve Stavovském divadle koncert k 263. výročí Mozartova narození a v červenci se pak vrátil, když se v Národním divadle konala jeho slavná pěvecká soutěž Operalia. Nejvyšší ligu komorní hudby nadále hrál Pavel Haas Quartet. Barokní orchestr Collegium 1704 Václava Lukse, který letos čeká patnácté výročí, nám udělal radost Matoušovými pašijemi, Händelovým oratoriem Izrael v Egyptě a jeho Mesiášem i řadou dalších koncertů. A tak dále.

Takový byl rok 2019. Co nám nepřinesl? A co nám asi nepřinese ani rok 2020? Například jistotu horizontu otevření nových koncertních sálů v Brně a zejména v Praze. Ale možná, že širší zadání, celá dvacátá léta, v tom nakonec něco změní…

Jsme teprve na jejich samém začátku. Osobnosti jako Jakub Hrůša, a určitě i další podobní, dávají příslib, že nic nekončí, naopak. Výčet koncertů a oper bude za rok 2020 i za další roky, doufejme, stejně obsáhlý jako ten za uplynulý rok. Ale co přesně a co všechno nám tato dekáda přinese, to teď nevíme. Lépe asi pouze víme, co by nám ani léta dvacátá neměla odebrat: naši soukromou radost z hudby a nějaký ten kousek idealismu. I když je ta naše hudba menšinovou záležitostí, není bez významu. Třeba i proto, že když z nás všech, co z ní máme potěšení, bude prostřednictvím zmíněné radosti něco vyzařovat, a to třeba i bezděky, tak by mohlo na světě snad být celkově o něco lépe.

Foto: Beethoven2020, kapralova.org, ND Brno, NDM Ostrava, Andreas Herzau, archiv KlasikaPlus