„Pardubickým farníkům se situace zdála neuspokojivá, a tak sháněli pro sbor nové píšťalové varhany.“

„Původní varhany v nemocniční kapli v německém Straubingu postavil varhanář Michael Weise z Plattlingu v roce 1965.“

„Varhany lze považovat za zdařilé, přičemž slouží nejen jako liturgický nástroj, kde plně dostačuje, ale i jako nástroj využívaný ke komorní hře, doprovodu sborů, nahrávání CD i koncertním účelům.“

Církev československá husitská oslavuje letos sto let existence. Její liturgie je z velké části doprovázena varhanami, takže právě ony jsou nepostradatelnou součástí každého Husova sboru. V celé České republice jsou stovky takových varhan, přičemž většinou se jedná o nástroje českých varhanářů vzniklé v první polovině dvacátého století. Volný cyklus „Vybrané varhany Královéhradecké diecéze Církve československé husitské“ se pokusí představit vybrané nástroje, které zůstávají stranou zájmu.

Osmého ledna tohoto roku si Církev československá husitská připomněla sté výročí založení. Jejím nejvýraznějším zakladatelem byl původně římskokatolický kněz Karel Farský (1880 až 1927). Nespočet chrámů, kostelů a modliteben se specifickým znakem – křížem v kalichu – charakterizuje tuto církev v České republice i na Slovensku. Slavená liturgie obsahuje mnoho zpívaných částí, které se neobejdou bez varhanního doprovodu. Tudíž v mnoha kostelích, které byly vybudovány často svépomocí, byly postaveny i nové varhany. A nebo tam byly převezeny starší po předešlém odkoupení. Sakrální objekty CČSH jsou svébytným druhem meziválečné, prvorepublikové architektury v naší zemi. Charakteristickým užitým stylem nových staveb byl funkcionalismus. Ale pochopitelně existují mnohé výjimky: Církev československá husitská sídlí i v bývalých synagogách, jako například v Přelouči, nebo v někdejších kostelech českých Němců.

Obsahem tohoto cyklu bude představení vybraných varhan v Královéhradecké diecézi husitské církve. Většina vydávaných organologických publikací se zaměřuje na Římskokatolickou církev, nově i na Českobratrskou církev evangelickou, ale varhany husitské církve, až na výjimky, takřka nejsou zdokumentovány. Tyto krátké studie mohou být malým příspěvkem ke zlepšení současného stavu.

Sbor CČSH v Pardubicích byl dokončen v květnu roku 1927 podle návrhu Ferdinanda Potůčka. I na poměry tehdejší euforické doby byl považován za moc velký. Varhany tam postavila firma Jana Tučka z Kutné Hory kolem roku 1930 jako op. 349. Jednalo se o dvoumanuálový nástroj s pneumatickou trakturou, celkově měl 16 rejstříků – šest v prvním manuálu, šest ve druhém a čtyři v pedále. Jeho dispozice byla na tu dobu typická: první manuál začínal Bourdonem 16´ a přes tři osmistopé rejstříky pokračoval k Flétně rourkové 4´ a Mixtuře 4x 2 2/3´. Druhý manuál tvořilo dokonce pět osmistopých rejstříků a pouze jeden čtyřstopý (Flétna příčná)! V pedále byly tři šestnáctistopé a jeden osmistopý rejstřík. Klasická sestava spojek a pevných kombinací a jedné volné kombinace byla tehdy u pneumatických varhan samozřejmostí.

Nástroj mnoho let sloužil, ale po nějaké době, jak to u pneumatických varhan bývá, přišly poruchy a příslušné úřady v době komunismu odmítly opravu financovat. Nástroj se tedy rozebral a odvezl neznámo kam. Kůr zel poté mnoho let prázdnotou. K doprovodu liturgie se dlouho používaly pouze varhanní náhražky, nejdéle elektrofonické varhany Eminent 2000, Grand theatre.

Pardubickým farníkům se tato situace zdála neuspokojivá, a tak sháněli pro sbor nové píšťalové varhany. V roce 2007 přišla nabídka od diecézního organologa Královéhradecké diecéze Římskokatolické církve a koncertního varhaníka Václava Uhlíře na zakoupení varhan ze zrušené nemocniční kaple v Německu a s tím spojenou instalaci varhanářem Janem Karlem ze Sázavy. Rada starších náboženské obce se rozhodla nabídku schválit a realizovat, a tak mohlo posléze 4. června roku 2008 dojít v pardubickém kostele ke kolaudaci „nových varhan“.

Převezené části varhan ze zrušené nemocniční kaple v německém Straubingu, kde byly demontovány roku 2006, původně postavil varhanář Michael Weise (1889–1969) z Plattlingu, a to v roce 1965. Michael Weise se varhanářství vyučil u svého adoptivního otce Ignaze Weiseho, v roce 1889 zakladatele firmy Orgelbau Weise, a u špičkové firmy Walcker v Ludwigsburgu. Varhanářskou živnost převzal v roce 1919, za života postavil stovky nástrojů a bohužel zemřel tragicky při autonehodě. Od roku 1972 vede dílnu Reinhard Weise. Společnost Orgelbau Weise je v bavorském Plattlingu dodnes činná a postavila přes 1200 opusů nejen v Evropě, ale i v Jižní Americe, viz https://www.orgelbau-weise.de/.

Varhanář Jan Karel (narozen 1957) nechal převést nástroj do své dílny v Sázavě, kde provedl opravy, a pak do Pardubic, kde musel nejdříve navrhnout nové konstrukční řešení, vytvořit skříně, které chyběly, a pak celý nástroj sestavit, naladit a naintonovat. Elektrifikaci provedl varhanář Petr Fischer z Prahy. Původně byly pravděpodobně oba manuály i s pedálem v jedné skříni, z estetických důvodů však bylo nutné nástroj rozdělit do dvou subjektů, protože ve středu kůru se nachází vstup na kůr, a rozdělení varhan do dvou symetrických protilehlých částí se zdálo z tohoto hlediska jako ideální. Hrací stůl se postavil mezi obě skříně mírně vpřed, varhaník tak sedí čelem k oltáři. V levé části z pohledu varhaníka se nachází první manuál a část pedálu, v pravé druhý žaluziový manuál a zbytek pedálových píšťal. Celý nástroj, tedy obě skříně i stůl, je propojen zvýšeným dřevěným pódiem, pod nímž jsou vedeny vzduchovody a elektrické kabely. Varhanář vytvořil nový prospekt nástroje rovněž symetricky, a to ze dvou volných píšťalových polí, která jsou charakteristická pro varhanářství první poloviny 20. století v husitských chrámech. Za příklad mohou sloužit Sbor kněze Ambrože v Hradci Králové, sbor ve Dvoře Králové nad Labem či sbor v Olomouci. Například v Husově sboru v pražských Dejvicích připomíná píšťalový prospekt sluneční paprsky.

Nově vytvořený nástroj má stejně jako v době svého postavení 14 rejstříků: šest v prvním manuálu, šest ve druhém a dva v pedále, přičemž oba pedálové rejstříky jsou vytvořeny z jedné řady píšťal, druhý je tedy částečnou extenzí prvního. Tónová i rejstříková traktura je elektropneumatická, pouze dva pedálové rejstříky ji mají elektrickou (Reisnerovy magnety u ventilů). Vzdušnice je kuželková. Druhý, žaluziový manuál se ovládá balanční šlapkou nad středem pedálové klaviatury vedle crescendového válce. Pedálnice je rovná, paralelní. Naladěny jsou na a1=440 Hz v rovnoměrné temperatuře.

Dispozice:

Varhany mají spojky: I/II 8´, I/II 4´ (Oberoktav), I/II 16´(Unteroktav); P/I, P/II; také Automatický anulátor pedálu, Tutti a Tremolo druhého manuálu. V celém nástroji je celkem 867 píšťal (I: 504 + II: 324 + P: 39), jsou kovové (zinek a cín) a dřevěné (pouze Gedackt 8´ na druhém manuálu a pedálové rejstříky). Rejstřík Larigot je v podstatě čtyřřadá Mixtura.

Varhany lze považovat za zdařilé, přičemž slouží nejen jako liturgický nástroj, kde plně dostačují, ale i jako instrument využívaný ke komorní hře, doprovodu sborů, nahrávání CD i koncertním účelům. Jsou spolehlivé a velmi pohodlně se na ně hraje, traktura reaguje přesně. Jednotlivé rejstříky nástroje se mezi sebou dobře pojí a jsou univerzálně použitelné, jejich dispozice je důmyslná. Příznivá akustika kostela kvalitní zvuk nástroje jen umocňuje a podporuje. Jedná se o typ středně velkých, takzvaně univerzálních varhan, na které lze teoreticky hrát veškerou literaturu.

V českém teritoriu je lze označit za unikátní, a to kvůli svému původu, jelikož naprostá většina Husových sborů vlastní varhany českých varhanářů. Výjimku tvoří jen podobný případ pocházející z minulého roku – varhany ve sboru ve Vysokém Mýtě. Ty byly rovněž převezeny z Německa a instalovány varhanářem Janem Karlem. Jsou však zcela mechanické a umístěny do daleko menšího prostoru. V Husově sboru v Litomyšli mají několik málo let pořízeny jednomanuálové varhany s pedálem ze Švýcarska. A dále je ještě zajímavý nástroj od žitavského mistra v Dobrušce, který také tvoří výjimku. Varhany pardubického sboru od Weiseho & Karla jsou výjimečné svou kvalitou na poměry nejen hradecké diecéze Církve československé husitské, ale i z hlediska celé republiky.

Foto: Petr Vacek