„Festival měl podporu, renomé a úctu. Tváří v tvář celosvětovému úleku z nové nemoci to nebylo nic platné.“

 „Čím dál zřetelnější v posledních dvou týdnech bylo, že není reálné, aby 7. května přijeli Berlínští filharmonikové.“ 

 „Určitě nebylo lehké rozhodnout tak zásadní věc. Však také Pražské jaro dlouho mlčelo.“

Bude letos jaro, nebo díky globálnímu oteplování přejde zima téměř plynule v léto? To je jedna možná otázka po tyto dny. Odpověď nikdo nezná, ale dá se tušit, že jarní květy zmizí, než se plně vymaníme z nedobrovolných izolací v našich domovech, a že záhy přijdou vedra, stejně jako loni… Druhá otázka pro tyto dny byla podobná. Velikonoce nebudou. Bude letos Pražské jaro?

Odpověď dlouho nikdo neznal. Až dnes: pětasedmdesátý jubilejní ročník se v připravené podobě nekoná, nahradí ho streamy komorních koncertů a další online aktivity. To bylo dosud skoro tak nepředstavitelné, jako kdyby někdo chtěl oznámit, že nebudou Vánoce. Značka Pražské jaro spojená s blankytně modrým „f“ jako logem přežila čtyřicet let komunismu a plynule přešla do let demokracie a svobody. Podobně jako když se z československé vlajky stala vlajka česká. Festival měl podporu silných partnerů i státu a hlavního města, měl renomé a úctu, po tři desetiletí v nových poměrech zůstával vlajkovou lodí. Tváří v tvář celosvětovému úleku z nové nemoci to nebylo nic platné.

Při nepřerušené tradici mezinárodního hudebního festivalu započaté v roce 1946 se zdálo až do letošního dubna nemožné, že by taková konstanta našich kalendářů někdy podlehla okolnostem. A přece. Po světě zemřela spousta lidí. Největší a nejstarší tuzemský festival klasické hudby tak padl za oběť opatřením proti šíření koronaviru stejně jako desítky a stovky dalších akcí a událostí…

Náš život se ještě dlouho bude vracet k normálu. Ale nikdy se už nevrátí tam, kde jsme byli před touto pandemií. A nikdo nikdy nerozsoudí spory, jestli brutální protiopatření byla v takovém měřítku nutná a jestli z nich vyplývající ekonomická a kulturní spoušť stála za to.

Sněmovna bude v úterý projednávat prodloužení nouzového stavu, vyhlášeného zatím vládou do 11. dubna. Ve hře je konec dubna, ale také 11. květen. Zatím minimálně do 12. dubna mimo jiné trvá zákaz vstupu cizinců do Česka.

Čím dál zřetelnější v posledních dvou týdnech tedy bylo, že asi není reálné, aby za této situace 7. května přijeli do Prahy Berlínští filharmonikové s Kirillem Petrenkem k letošnímu mimořádně předsunutému zahajovacímu koncertu s díly Gustava Mahlera. Že asi není reálné, aby 17. května přijel BBC Symphony Orchestra a o čtyři dny později Academy of St Martin in the Fields s Murrayem Perahiou a po nich Alisa Weilerstein, Leif Ove Andsnes s Mahler Chamber Orchestra, Petrohradská filharmonie a Vídeňští symfonikové, András Schiff a Ensemble Modern… Že asi ani není reálné, že by filharmonici zahráli Mou vlast a Beethovenovu Devátou.

Pražské jaro tedy v klasické podobě nebude. Určitě nebylo lehké rozhodnout tak zásadní věc, spojenou s rozpočtem v řádu mnoha desítek milionů korun. Těžko si představit všechny finanční a organizační souvislosti, připravované a precizované několik let. Však také Pražské jaro dlouho mlčelo. V okolních zemích buď už jasně oznámili, že jejich festival letos nebude, jako například v bavorském Bayreuthu, nebo že se rozhodnou do tehdy a tehdy, jako například v Salcburku. Mnozí pořadatelé komunikovali a komunikují o dalším způsobu prodávání či neprodávání lístků, případně pak už o možnostech a podmínkách vracení vstupného. O alternativách, které připadají v úvahu. O škodách a nevratných důsledcích, které hrozí.

V Praze, kde byl a je osud Pražského jara málokomu v hudebních kruzích lhostejný, pouze panovaly dohady, tiché obavy a tichoučké naděje… Některé festivalové koncerty byl už od zimy vyprodané. Přesto bylo možné na internetu až do dnešního dne číst pouze oznámení z 12. března: „Letošní ročník Pražského jara je připraven. Vše běží podle plánu a dolaďujeme poslední produkční detaily. V jaké podobě festival proběhne, se ukáže během následujících týdnů. Prosíme Vás o pochopení.“ A také to, že „počínaje 10. březnem je možné vstupenky na koncerty Pražského jara zakoupit nebo rezervovat výhradně on-line.“ Týden před koncem března pak přibylo oznámení, že se neuskuteční interpretační soutěž Pražského jara.

Dnes už tedy víme, jak to bude s celým festivalem. Vyšší moc. Je to bezprecedentní, pragmatické a smutné. Pořadatelé nicméně s obdivuhodnou činorodostí chystají alespoň náhradní řešení: aktivity na internetu, případně v televizi a v rozhlase.    

Český premiér se nedávno nechal slyšet, že bude důležité zvládnout křivku nárůstu nákazy viru u nás na přelomu dubna a května. Pokud se to povede, tak bude prý vláda za přísných pravidel opatření rozvolňovat. Možná otevře některé obchody a živnosti. Odvolání zákazu shromažďování většího počtu lidí, například při kulturních nebo sportovních akcích, přijde však na řadu určitě mnohem později.

Také ministr kultury Lubomír Zaorálek řekl, že normální život se do Česka jen tak nevrátí, čeká nás podle něj „podivné léto bez festivalů a cestování“. Jak se nechal slyšet, kultura je o sbližování lidí – a to asi bude v rámci povolování vládních opatření proti šíření pandemie na řadě až jako poslední. Ještě jasněji to v jednom rozhovoru řekl epidemiolog Roman Prymula, náměstek ministra zdravotnictví: Svatby budou možné s hosty do deseti lidí a na letní hudební festivaly zapomeňme.

Buďme proto realisté: Pražské jaro bohužel evidentně není a nebude zdaleka posledním termínem v letošním kulturním kalendáři, na který použijeme klávesu „delete“.

Foto: Pražské jaro, Petr Veber