„Iniciativa Hrajeme do oken je jednou z mnoha současných alternativních aktivit, které chtějí potěšit… a také upozornit na sbírky pro potřebné.“

„Zůstat už jednou provždy pouze u streamů by bylo hrozné.“

„Škoda, že se teď nenašli například dva pianisté, kteří by pro narozeniny Pražského jara zahráli na čtyři ruce.“

V úterý bylo dvanáctého května. Většina z nás nepamatuje doby, kdy ten den ještě nezačínalo Pražské jaro, kdy nezněla Smetanova Má vlast. Letošní podivné rouškové jaro a jeho původci, tedy virus, osud a vláda, zamávalo tradicemi jako už dlouho nikdo. Pražské jaro je a není, to podle úhlu pohledu, o Mé vlasti naživo si můžeme nechat zdát a na koncerty se díváme v počítači. Pokud to bude trvat ještě nějaké měsíce, zapomeneme, kudy a proč se na ně chodí. Jako ten pán na legračním obrázku z facebooku, který se „…po dvou měsících vrací do práce a nepamatuje si technologické postupy…“. Ano, ten, co drží housle způsobem, který užívají flétnisté.

Určitě by nikoho loni po zahajovacím festivalovém koncertě Bamberských symfoniků a Jakuba Hrůši nenapadlo, že za rok dvanáctého května místo pražskojarní Mé vlasti, ať už v sále, nebo u televize či rádia, bude na nějakém displeji sledovat online stream komorního koncertu z vnitrobloku na Karlově náměstí. Nic proti takové aktivitě, naopak, lidé je vděčně přijímají a sami muzikanti byli dojati, že se konečně mohou sejít a dělat to, k čemu jsou stvořeni. Ale přece jen, úplně srovnatelné to žánrově a charakterem není.

Na velké terase, na úrovni prvního patra do trojúhelníku sevřené vysokými stěnami okolních činžovních domů a ozářené podvečerními slunečními paprsky pronikajícími úzkým průzorem, se sešli hráči sekce dřevěných dechových nástrojů Pražských symfoniků a hráli pro televizní kamery Mall.tv. Krásný nápad, iniciativa Hrajeme do oken je jednou z mnoha současných alternativních aktivit, které chtějí potěšit publikum, dát muzikantům šanci se sejít a hrát a také upozornit na sbírky pro potřebné. Kultura zůstává přítomna na scéně, dává o sobě vědět.

Juventus Collegium FOK hrál do oken vnitrobloku kina Mat, nejmenšího kina v tuzemsku. Muzikantů bylo šest až devět: hoboje, klarinety, horny a fagoty po dvou, k tomu jeden flétnista. Mozart, Mysliveček a Gounod jim zněli moc pěkně, ať už z hlediska artikulace a sehranosti, nebo dobré akustiky zvláštního plenérového prostoru. A videopřenos či jeho záznam získal bezmála osm tisíc zhlédnutí. Dobrá práce!

Kdekdo říká, že zůstat už jednou provždy pouze u streamů by bylo hrozné. Je možné, že (až zase nastanou normální časy bez roušek a bez kvót omezujících množství lidí smějících být pospolu) streamovaná hudební vystoupení zůstanou novým segmentem kulturní nabídky. Ale snad se posluchači a diváci nespokojí jen s tím. Vždyť není nad živý kontakt kolem znějící hudby, není nad hmatatelnost intenzity okamžiků „tady a teď“, naživo, nad atmosféru a chemii mezi publikem a pódiem. Možná zůstane i „hraní do oken“. Proč ne. Ve vnitrobloku kina Mat nakonec v úterý v podvečer moc oken otevřených nebylo, posluchače bylo možné spočítat na prstech jedné ruky, ale jsou i jiná místa. Muzikanti nicméně stejně víc patří do sálů, do řadou detailů oddělených, svátečních chvil.

Mozart, Mysliveček a Gounod i přímo na terase vnitrobloku – pro ty, kdo k hudebníkům a ke štábu nějak patřili a přišli tam – zněli báječně. Internetové televizi se podařilo dojem z místa a z hudby přenést velmi dobře i na zmíněné displeje tisícovek virtuálních posluchačů. O to větší bylo rozčarování později večer, kdy se v online prostoru objevil „narozeninový koncert“ Pražského jara. Čtvrthodinový předtočený klip, který skončil, sotva začal. Zdravice několika málo hudebníků a pak v jejich podání vtipné variace na píseň Happy Birthday, jak je zkomponoval a z jednotlivých stop natočených „tam u nich doma“ dal dohromady pro virtuální polyekran skladatel Petr Wajsar. Přes třicet tisíc zhlédnutí? To je samozřejmě dobrá práce.

Něco podobného ale uskutečnil už před několika týdny Marko Ivanović, s osmdesáti účinkujícími z řad sólistů a hudebníků Janáčkovy opery Národního divadla Brno, ve velkolepém měřítku kantátové písničky „Hudbou se to nepřenáší“ a s obrovským ohlasem 134.000 zhlédnutí na sociálních sítích… Škoda, že se teď nenašli například dva pianisté, kteří by pro narozeniny Pražského jara zahráli někde živě před kamerami na čtyři ruce. Třeba ne do oken, ale v sále. Mohla tak v online prostoru zaznít dvanáctého května regulérně a zcela výjimečně a jedinečně i celá Smetanova Má vlast… Jako když nedávno Berlínští filharmonikové hráli svůj obvyklý narozeninový koncert. Také náhradním způsobem, v početním omezení. Našli si pro tu příležitost legitimní komorní verzi Mahlerovy Čtvrté symfonie.

Foto: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražské jaro, Archiv KlasikyPlus, Petr Veber