„Kdyby se nestalo, co se letos stalo, čekala by nás zítra na Smetanově Litomyšli Beethovenova Devátá a později v týdnu na Zimním stadionu Libuše.“

„Místo toho Met zůstává zavřena do konce kalendářního roku… a v Londýně se děsí prognóz, které orchestry koronakrize nenávratně položí.“

„Sebelepší streamy nemohou nahradit setkávání lidí, hudbu chvějící se v obrovském, a přitom tak intimním vesmíru mezi pódiem a auditoriem.“

Na festivalu Smetanova Litomyšl, kdyby zůstal v naplánované podobě a původních termínech, by se dnes večer konalo operní gala Slovenského národního divadla. Takzvaná koronakrize s brutálními opatřeními proti šíření pandemie však tento program nenávratně pohřbila. Jako mnohé a mnohé jiné. Pozdější rozpačité rozvolňování restrikcí nepřišlo včas. Není to jedno… Ano, virus se nám docela vyhnul, zákazy srocování, obcování a sdílení, stejně jako textilie přes obličej, mizejí, černé prognózy, že budeme zavřeni ve státních hranicích měsíce a roky, se nenaplňují. Otrnulo nám, a tak bude lítost nad ekonomickými i kulturními ztrátami vcelku pochopitelná a čím dál neodbytnější.

Životaschopnost kultury a naopak i její nezbytnost pro život se během letošního jara projevily ve více než zřetelných konturách. Řadu věcí bylo nutno oželet, vzdát, zrušit, jen v lepším případě někam přesunout. Vzedmula se vlna improvizace, tvořivosti, ale i solidarity. Internetem se prohnala smršť streamovaných vystoupení, otvírání archivů se záznamy, ale i beneficí. Bylo zřejmé, že kultura, v okruhu našeho užšího zájmu klasická hudba, není zbytnou záležitostí či jakousi nadstavbou, ale naopak.

Po Pražském jaru realizovaném ve virtuálním prostoru je Smetanova Litomyšl prvním velkým festivalem, který se uskuteční reálně. Ovšem v přechodné, trochu bezradné době i lidé kolem ní museli do nějakého data nějak rozhodnout. Pořádají proto festival později, od druhého července, kratší, bez oper, bez velkých těles, bez auditoria na zámeckém nádvoří. Bez Slovenského národního divadla. Pěkný, komorní. Jiný. Kdyby tušili, že v červenci už bude možné všelicos, co se ještě v dubnu nazývalo nemožným, byli by třeba ještě odvážnější. Ale tušit včas nemohli. Původní program museli zrušit a vytvořit úplně nový… Kdyby se nestalo, co se letos stalo, čekala by nás zítra ve Smetanově rodišti Beethovenova Devátá, o pár dní později v koncertní verzi Gershwinova opera Porgy a Bess, potom Špalíček Bohuslava Martinů, Verdiho Aida, kompletní Má vlast… a v Heřmanově scénické podobě na Zimním stadionu Smetanova Libuše, která předloni tak zahýbala Brnem. Ale je to jen „kdyby, kdyby…“  

Řada festivalů, které už měly být za námi nebo právě začínat, se uskuteční na podzim. Concentus Moraviae, Pardubické hudební jaro… Ty podzimní, jako třeba Dvořákova Praha nebo Festival Janáček Brno, budou trochu (nebo i hodně) v jiné podobě, téměř bez interpretů cizinců, protože to s těmi hranicemi není, respektive asi ještě nebude zas až tak jednoduché. Některé jiné se přesunují o rok nebo o dva dál. Teprve postupně budeme schopni zaregistrovat, co a kdy se bude konat. A pořadatelé i umělci na volné noze, všichni, kdo jsou nějak zainteresováni v byznysu zvaném kultura, budou mít ještě dlouho plnou hlavu starostí, jak to bude s financemi. Za nerealizovaný letošek, na zbytek roku, pro příští rok…

Kdyby svět zůstal normální, tak by měl teď za sebou Jakub Hrůša premiéru Rusalky v Amsterdamu a Kateřina Kněžíková Káťu Kabanovou v Hamburku. Stovky dalších a dalších umělců by se pohybovaly po světě, studovaly nové role a partitury a rozdávaly by hudbou potěšení a předávaly lidem prostřednictvím umění důležité vzkazy. V Brně by bylo po premiéře Řeckých pašijí, v Praze po vzácném uvedení Weinbergerova Švandy dudáka, v Ostravě po premiéře Korngoldova Mrtvého města. A v Bratislavě by Operné štúdio Slovenského národného divadla chystalo komorní operu Zuzanka Hraškovie, kterou napsal Jozef Grešák na text známé balady Pavla Országha Hviezdoslava.

V Německu by se lidé těšili do Bayreuthu, v Rakousku do Salcburku, v Británii do Glyndebourne a z New Yorku bychom už věděli, jaké nás čekají na podzim v kině přímé přenosy z Metropolitní opery. Místo toho Wagnerův festival i operu na jihu Anglie pořadatelé pro letošek vzdali, v Salcburku plánují jen malé náhrady, Met zůstává zavřena do konce kalendářního roku… a v Londýně se děsí reálných prognóz, které orchestry koronakrize nenávratně položí.  

Koncertní dění se u nás váhavě obnovuje, odpovědní lidé zapojují prvky improvizace a tvořivosti, aby vymysleli, jak nacpat fotbalový míč do krabičky od sirek, tedy alespoň některé neuskutečněné programy do již hotových budoucích sezón… Ale ještě pořád panuje nejistota. Je už opravdu konec? Padnou všechny restrikce? A budou vůbec lidé zase kupovat lístky a chodit…?

Kdyby to takhle mělo pokračovat delší dobu, nebylo by nám dobře. Jen s tuzemskými umělci si nekonečně dlouho nevystačíme. Sebelepší streamy nemohou nahradit setkávání lidí, hudbu chvějící se v obrovském, a přitom tak intimním vesmíru mezi pódiem a auditoriem. A bez festivalů, divadel a orchestrů se nedá žít. Tedy – kdyby to opravdu jinak nešlo, dalo by se, ale jak…

Foto: Archiv KlasikyPlus