„Gustav Holst navozuje svou hudbou dojmy, jaké umějí vyvolávat symfonické básně.“

„Do hudby vznikající v Anglii přinesl jako první skladatel ezoterické a exotické mytologické podněty, východní mystiku.“

„V případě Elgara si lidé vzpomenou na několik titulů, u Vaughana Williamse přinejmenším na dva. Holst dopadl hůř.“

Planetárium není hvězdárna. Zatímco na hvězdárně pozorujeme oblohu pomocí dalekohledu, v planetáriu je hvězdná obloha promítána na strop v kupoli, pod kterou sedíme. Pražské Planetárium s projekční plochou přes osm set metrů čtverečních, od jehož otevření uplyne v listopadu šedesát let, patří k největším na světě. Se symfonickou suitou Planety Gustava Holsta je to v mnohém podobné. Nemá mnoho společného s astronomií, planet si totiž všímá z hlediska astrologického. A v listopadu uplyne rovných to let od jejího prvního kompletního provedení.

Planety anglického skladatele Gustava Holsta, komponované za světové války, měly kolem roku 1918 řadu privátních uvedení, ale suita nezazněla nikdy celá. Až 15. listopadu 1920 uvedl London Symphony Orchestra s dirigentem Albertem Coatesem všech sedm částí. Padesátiminutová skladba zachycuje planety Mars, Venuše, Merkur, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Autor neměl potřebu všímat si Země a Slunce. A nebeské těleso nazvané Pluto bylo objeveno až v roce 1930, kdy už neměl v úmyslu dílo upravovat či rozšiřovat. Ostatně, nezachycuje v něm propastné prostory sluneční soustavy, nehraje si na astrofyzika, ale hudebními prostředky koloruje charaktery planet a jejich významem ve světových událostech, jak o tom všem mimo rámec vědy barvitě vypráví astrologie.

Planetárium dokáže vytvořit dokonalou iluzi vesmíru. Gustav Holst navozuje svou hudbou stejně dokonale takové dojmy, jaké umějí vyvolávat symfonické básně. I když také dokáže, zejména v poslední části suity, evokovat mystérium nekonečna, víc mu jde o výstižné charakteristiky. Mars je poslem války, Venuše nositelkou míru, Merkur okřídlený posel, Jupiter je poslem radosti a Saturn stáří, Uran je kouzelník a Neptun mystik.

Téměř současně s Edwardem Elgarem, o něco starším, stojí Gustav Holst, a to ještě spolu se svým přítelem a vrstevníkem Ralphem Vaughanem Williamsem, na počátku znovuzrození anglické tvorby jako rovnocenně viditelné součásti evropské klasické hudby.

Elgar, pozdní romantik, skladatel samouk, se prosadil až na úplném konci 90. let svými Variacemi Enigma a pak duchovním oratoriem Gerontiův sen, díly vykazujícími kompoziční důmysl i umění instrumentace. Stal se autorem hodnotné nové národní hudby. Hodně se hraje jeho Violoncellový koncert. A mimo jiné přicházely i kompoziční objednávky pro státní příležitosti – zejména dodnes populární pochody Pomp and Circumstance Marches…

Gustav Holst byl ovlivněn Griegem, Wagnerem a Straussem, později Ravelem a Stravinským. Svůj vlastní styl vytvořil, když do něj promítl zájem o anglické lidové písně a když do svého myšlenkového světa integroval hinduistický spiritualismus. Do hudby vznikající v Anglii tak přinesl jako první skladatel ezoterické a exotické mytologické podněty, východní mystiku.

Ralph Vaughan Williams nacházel svůj vlastní hudební jazyk, odpoutaný od dosavadních obvyklých germánských a dalších kontinentálních vlivů, pomalu a postupně. K cíli došel i díky školení u Maurice Ravela v prvním desetiletí dvacátého století. Inspirací mu celoživotně byla hlavně anglická hudba sedmnáctého století a dědictví britských lidových písní. Dospěl k osobitému stylu, melodickému a trochu archaicky modálně zbarvenému, posluchačky přístupnému a zejména v kontextu poválečné avantgardy radikálními kruhy označovanému za příliš tradicionalistický. V některých skladbách však dovedl být vizionářský. Tradicionalismus totiž u něj neznamenal nedostatek hudebního temperamentu.

K jeho nejznámějším a nejoblíbenějším symfonickým dílům, a to i v mezinárodním měřítku, patří Fantazie na téma Thomase Tallise a skladba The Lark Ascending (Vzlétající skřivan) pro sólové housle a orchestr. Vedle úprav lidových písní a vedle chrámových hymnů pro anglikánskou liturgii v jeho odkazu figurují však také rozměrné vokální a vokálně-symfonické kompozice, osm scénických děl a devět výrazně vyprofilovaných symfonií, včetně symfonie Londýnské, Mořské, Pastorální a Antarktické.

S Holstem spojoval Vaughana Williamse zájem o domácí folklór i podobná stylová východiska, tvůrčím způsobem se vzájemně ovlivňovali, byli si navzájem prvními posuzovateli nově zkomponovaných skladeb. Oba vyučovali. Zejména Ralph Vaughan Williams činil programově hodně pro zpřístupnění hudby a hudebního vzdělání nejširším vrstvám; často psal pro neprofesionální a studentské soubory.

Stejně tak činil Gustav Holst, který byl po léta ředitelem Dívčí školy sv. Pavla v Hammersmith, v jednom ze tří desítek přirozených důležitých spádových center v rámci Velkého Londýna. Podobně jako Antonio Vivaldi v Benátkách v 18. století, i on psal hudbu pro potřeby instituce, v níž působil. Byl totiž přesvědčen, že každý žák, který projeví touhu hrát v orchestru, by měl dostat možnost ji realizovat. Nejpopulárnější z takto inspirovaných děl se postupem doby stala St. Paul’s Suite, publikovaná roku 1922.

V případě Edwarda Elgara si mnozí vzpomenou v jeho odkazu hned na několik titulů. U Ralpha Vaughana Williamse přinejmenším na dva. Holst, který byl nejen skladatelem, ale také hráčem na trombon, později dirigentem a po léta i učitelem hudby, dopadl hůř. Sice složil téměř dvě stovky děl, včetně oper, baletů, sborových zpěvů a písní. Potkal ho ale nakonec osud, který sdílí s některými dalšími tvůrci: v obecném povědomí se brzy stal a dodnes je autorem jediného populárního díla. Planet. Hodně mu to za života vadilo…

Foto: Wikipedia, Pixabay, Fb Planetaria Praha