čtvrtek, 29 říjen 2020 11:08

Klasika v souvislostech (3)
V takový krásný společnosti

Autor:

„Tak jako v každém správném vztahu se S+Š od sebe lišili, ale zároveň se měli v úctě a kongeniálně se doplňovali.“

„Byli ‚fabrikou na hity‛; když ovšem ve filmu Kdyby tisíc klarinetů zazněla píseň Dotýkat se hvězd, bylo zjevné, že kdyby chtěli, mají na víc.“

„Klasiky se stali tím, čím Semafor vstoupil do našich životů; svou originalitou i nápaditostí, svým humorem i hloubkou.“

 

0071

 

Divadlo Semafor hrálo poprvé na samém konci října 1959. Loni touto dobou slavilo šedesátiny. Jiří Suchý má naopak za rok v říjnu devadesátiny. Určitě dost důvodů, proč právě teď, v mezičase, nad „sedmi malými formami“ v seriálu portálu KlasikaPlus.cz popřemýšlet a zavzpomínat, připomenout Suchého hudební lásky, dokonce i jeho vztah ke klasické hudbě, a zauvažovat, čím se stali se Šlitrem skutečnými klasiky.

Mám-li ilustrovat, jaký význam mělo a dosud má pro českou společnost divadlo Sedmi malých forem neboli SEMAFOR, musím být na úvod výjimečně osobní. Psal se rok 1966. Bylo mi patnáct a oba Jiří – Suchého i Šlitra – jsem obdivoval. Po zhlédnutí jejich jazzové buffo opery Dobře placená procházka, kterou jako by v některých pasážích vykročili směrem k „vyššímu“ umění, jsem druhému z nich napsal dopis. Kolik jich tehdy asi denně dostávali, a jistě mnohem japnějších! Přesto během pár dnů přistála ve schránce odpověď. Prý až budu příště v Semaforu, mám se po představení za Šlitrem zastavit v zákulisí. Zatajil se mi dech. Nakonec jsem ho směl dokonce navštívit v jeho tehdejším bytě v Chodské ulici na Vinohradech („Královských Vinohradech,“ opravil mě pobaveně) a tiše sledovat, jak u klavíru komponuje. Střih. Uběhlo půlstoletí. Máme rok 2016. Jiří Suchý slaví dvěma představeními v Semaforu, sídlícím už nikoli na Václaváku, ale u „Kulaťáku“, své pětaosmdesátiny. „Zdá se, že přece jen už končí můj středověk,“ glosuje to s úsměvem na jevišti. Je mi ctí oba večery uvádět. Kruh jako by se uzavíral.

Jedinečnost Semaforu a jeho protagonistů však přetrvává i letos, v roce rozvalu kultury. Nedávná televizní repríza Suchého recitálu, který provedl v rámci loňského ročníku festivalu Struny podzimu ve „svatostánku klasiky“, Dvořákově síni Rudolfina, to potvrdila. Zpívající básník, zároveň soustředěný i uvolněný, nás bezchybně provedl tím nejpřitažlivějším, co se svým dvorním skladatelem (a případně poté s Ferdinandem Havlíkem) vytvořil.

 

006

 

„Jó, když je mi nejhůř, zvednu oči vzhůru, tam kde tuším songy andělskýho kůru. Jo, když je mi nejhůř, zvedám oči k nebi, tam kde tuším ruce probodnuté hřeby,“ jako by se Suchý v jedné z méně známých, gospelově znějících písní ohlížel za tím, co jej – a Semafor – životem provázelo. Dobře mu jistě nebylo o Vánocích roku 1969, když zničehonic přišel o svého „Šlitříka“. (Jak mi později řekl, navíc bohužel zrovna ve chvíli, kdy si lidsky začínali nejvíc rozumět.) Ani únavná šikana ze strany normalizátorů či pohroma v podobě karlínské povodně, kde divadlo roku 2002 sídlilo, nebyly procházkou růžovým sadem. Suchý si ovšem vždy zachovával obdivuhodný nadhled. A prokazoval svou pracovitost, svoji až neskutečnou píli. Za rok mu bude devadesát. (Tak jako například Haně Hegerové.) Jitka Molavcová, která obdivuhodně – protože jinak, po svém – nahradila Šlitra v roli Suchého parťáka, si letos připsala na konto sedm křížků. A první semaforské představení se odehrálo 30. října 1959 – před neuvěřitelnými jednašedesáti lety! To vše je důvodem k alespoň letmému ohlédnutí.

 

003

 

Tak jak v každém správném vztahu, ať už pracovním či soukromém, se S+Š od sebe lišili, ale zároveň se měli v úctě a kongeniálně se doplňovali. Jejich cesty se protnuly ve správnou chvíli. Oba už byli osobnostmi. Šlitr, rodák ze Zálesní Lhoty v Orlických horách (Werich mu říkal „lesní muž“ a pro jeho toporné pohyby na jevišti ještě přidával označení „socha“.). Zakladatel rychnovské kapely Ryxieland, z vůle („zvůle“, jeho termínem) rodičů vystudovaný právník. Pohotový kreslíř. Doprovodný pianista Ljuby Hermanové a strhující klavírista v československém programu na EXPO 1958. A Jiří Suchý? Plzeňský rodák, v pěti letech odvážný harmonikář na klatovské kolonádě. Po přesunu do Prahy adept hry na housle a sborový zpěváček v kostele na Spořilově. Grafik v reklamním ateliéru, začínající textař písní. Zpěvák a kontrabasista v Redutě. Ctitel jazzu, swingu i blues, také však rokenrolové star Elvise Presleyho. Spoluzakladatel Divadla Na zábradlí. Když se S+Š dali dohromady, měli už za sebou pestrý trénink.

 

004

 

Navíc se trefili do období, kdy se naše společnost nesměle vzpamatovávala z hrůzného politického období padesátých let. A chtěla z „krajiny posedlé tmou“ vyjít do světla. To jí – kromě nové československé filmové vlny, divadel jako Činoherní klub či Za branou anebo knih Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Arnošta Lustiga a dalších – nabídl také Semafor. A měrou vrchovatou. Během pouhé dekády, po kterou v letech 1959 až 1969 společně tvořili, sypali S+Š šlágry jako z rukávu. Byli skutečnou „fabrikou na hity“. Díky nim vystoupali ke slávě Waldemar Matuška, Eva Pilarová a zčásti i Karel Gott. Když ovšem roku 1965 v jejich filmu Kdyby tisíc klarinetů zazněla – právě v podání Pilarové s Gottem – píseň Dotýkat se hvězd, začalo být zjevné, že kdyby chtěli, mají na víc. (Šlitr měl při skládání takříkajíc v uchu či přímo na pianě, v partituře, barokní fugy…) Což následně potvrdily šansony pro Hanu Hegerovou a muzikál/opera Dobře placená procházka. Sice se Šlitrovi nesplnil sen o dobytí Broadwaye, Suchý si však po letech vychutnal – byť s patřičnou úctou ke Zlaté kapličce – její uvedení na prknech Národního divadla.

Ostatně jeho vztah k vážné hudbě, ke klasice je nečekaně zajímavý. Alespoň podle obsáhlého rozhovoru, který s ním před deseti lety vedla na toto téma Marie Kulijevyčová pro měsíčník Harmonie. Suchý vzpomíná, jak pro něj multižánrový skladatel Zdeněk Petr objevil Leoše Janáčka: „Najednou jsem Zápisník zmizelého začal vnímat, což dřív bylo pro mě absolutně tabu.“ Zaujaly ho „takový ty pokusy z dvacátých let, kdy se klasická hudba sbližovala s jazzem, jak Martinů a Schulhoff koketovali se synkopama.“ Oblíbil si ale i Stravinského („Například Petruška, Svěcení jara nebo Příběh vojáka, tam je úžasná barvitost zvuku.“) nebo Šostakoviče; zaujala ho jeho disharmonická Polka z baletu Zlatý věk. Dokonce si Suchého na čas podmanila čtvrttónová hudba Aloise Háby, jmenovitě Suite for violin solo in quarter-tone system. Ke svým houslovým hříchům z mládí se ale v dospělosti nevracel: „V té době už totiž hrál Josef Suk a to bychom pak soutěžili a já bych ho nerad porazil...“ Legendární Pepula ho prý však jednou zpražil, když mu Suchý vysekl neuváženou poklonu, že „ty vaše housle hrajou tak měkce, mají takový kulatý tón“; načež Suk opáčil, že „to nehrajou ty housle, pane Suchý, to hraju já...“

 

 

Nelze také opomenout, že S+Š zbožňovali Osvobozené divadlo a vnímali široký záběr hudební tvorby Jaroslava Ježka. Onoho Gershwina ze Žižkova, který snad – nebýt nepřízní osudu – mohl být stejně slavný a uznávaný jako jeho americký souputník. Však také oba Jiří rádi poslouchali rovněž Rhapsody in Blue a další Gershwinovy skladby. A později, když k sobě Suchý přichýlil Jitku Molavcovou, se její talent zúročil v Jiřího českých textech, jimiž obdařil balady a songy Kurta Weilla, původně komponované na libreta Bertolta Brechta.

Bylo by nicméně pošetilostí roubovat semaforskou tvorbu na široce rozvětvený strom vážné hudby. Ani ji podsouvat do hájemství poezie, jakkoli Suchý je mnohem víc než „jen“ písňový textař. Sami by si to rozhodně nepřáli. Klasiky se stali tím, čím Semafor vstoupil do našich životů. Svou originalitou a nápaditostí, svým humorem i hloubkou. A také svým vlastním kulturním rozhledem, svou vzdělaností. Věrni žánru, který si dobrovolně zvolili, ji spíše skrývali – Šlitr za masku hloupého nemotory, který by si jednou tak rád zahrál v Rudolfinu („Mají tam dobře naladěnej klavír a pěkně vyvětráno...“); Suchý v kostkovaném saku a na hlavě se slamákem zvaným žirarďák, který odkoukal od Maurice Chevaliera, či s láskou k anglickému kabaretiérovi s bendžem Georgi Formbymu. Jen v jedné písni, příznačně nazvané Kamarádi, vyplulo na hladinu to, co oba zásadně nevystavovali na odiv.

 

 

„Stalo se módou sezóny do nepravostí rázně tepat, kaiserok této fazóny mi ale nikdy dobře nepad,“ pohrává si Suchý se Šlitrovou melodií, „mně totiž osud nadělil několik dobrejch kamarádů, a tak mi ušlo, že jsem žil někdy i potmě nebo v chladu.“ Hrstku z nich pak ve verších vyjmenovává: „Pan Chesterton, ten rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn a v tom světle jsem pochytil, že je tu taky Charlie Chaplin. Jó, Charlie přišel vždycky včas a Chagall, další z toho spolku, nakreslil pro mě jindy zas povětřím lítající holku... Salvator Dali posvačil na bříšku plavovlasé dívky a já se divit nestačil, když dal si růži do polívky… A zatím kolem běžel čas a mně unikly souvislosti, no nedivte se prosím vás, v takový krásný společnosti?“

 

001

 

Foto: Fb divadla Semafor, www.jiri-suchy.eu, Irena Zlámalová

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.