„Oslavy Beethovenova 250. výročí spadly do nové vlny epidemie. A zrovna jeho hudba tolik počítá s publikem…!“

„Pražané vesměs bez zájmu přihlížejí, jak se z Mozartovy Bertramky, kdysi hýřící výstavami, koncerty a festivaly, stává výzva pro squattery.“

„Pilířem klasicismu byla pravidla. Haydn je vytvářel, Mozart vytěžil všechny jejich možnosti a Beethoven je destruoval.“

Ve čtvrtek 17. prosince se připomínají dvousté a padesáté narozeniny Ludwiga van Beethovena. Vlastně, přesněji, připomíná se datum, kdy byl pokřtěn. Vyplývá z toho, že se zřejmě narodil o den dřív. My ho ale nevnímáme jako děťátko. Dospělý skladatel Beethoven je ztělesněním síly osobnosti, velikosti umění, závažnosti ideálů. Skoro symbolem. A méně vznešeně řečeno? Tím, kdo po Mozartovi a Haydnovi posunul styl nazvaný později hudebním klasicismem až na práh hudebního romantismu. Právě o nich třech, a vlastně i o tom všem ostatním, je následující aktuální zamyšlení.

Studenti hudby, kterým není vůbec nic svaté, přezdívají představitele první vídeňské školy obzvlášť zavrženíhodným způsobem. Haydnovi vyměnili hned dvě písmenka, aby jeho jméno přiblížili vulgárnímu označení pro toaletu; Mozartovo jméno vyslovují německy, ale nad písmeno c přidělali háček, aby génia přenesli do světa urologie; a stačila změna jediného písmena t na z, aby se ze jména velkého Beethovena stalo cosi fekálního. Když ale pak vidíte adepty hudebního umění, jak berou do rukou nástroje a veškerý svůj um a píli vkládají do interpretace skladeb těchto velikánů, odpustíte jim. Vzpomenete si na výrok Igora Stravinského, obviněného z toho, že v Pulcinellovi zneuctil klasiky. Odpověděl: „Vy uctíváte – já miluji.“

Jak uctíváme a milujeme naše klasiky? Přiznávám se, že Haydna spíš uctívám, než miluji. Jeho zásluhy jsou obrovské: dobudoval pravidla klasicismu, vypracoval formu symfonie do dokonalého tvaru. Zřejmě to vůbec nebylo snadné. V jeho raných symfoniích slyšíme, jak pracně hledal pravidla, která dnes považujeme za samozřejmá: třeba, že v trojdílné formě ABA musí být prostřední díl v jiné tónině. Ale, popravdě, jen málokdy zvolím Haydna, když chci strávit nějakou tu hodinku poslechem hudby. Haydn mé vnímání nějak málo zaměstnává. Táta by řekl: „No, nedorostl jsi k tomu“.

Užitečnost Haydna jsem si ale mnohokrát potvrdil, když jsme dělali výchovné koncerty v Českých Budějovicích. Jihočeská filharmonie má jen komorní obsazení a pro školní koncerty bylo nutno z organizačních důvodů vybírat skladby, které nevyžadovaly do orchestru povolávat hráče navíc. Tím odpadlo celé baroko, pro které je potřeba cembalo, a celý romantismus se třemi a více hornami a často i trombóny. Mozartovy a Beethovenovy kusy bývají na děti moc dlouhé a porušují kompoziční pravidla v každém druhém taktu. Takže na kom ukazovat sonátovou formu, rondo a variace? Inu, na papá Haydnovi. Po čtyřech letech výchovných koncertů se z budějovických dětí už stali úplní experti na Haydna…

O tom, jestli dnešní Pražané rozumějí svému Mozartovi, si nedělám iluze. Vesměs bez zájmu přihlížejí, jak se z Bertramky, kdysi hýřící výstavami, koncerty a festivaly, stává výzva pro squattery. Ani já mu ale dlouho nerozuměl. Ke klasické hudbě jsem se dostal přes Bacha a jeho polyfonii. Mši h moll jsem poslouchal stále dokola a pokaždé se zaměřil na jiný hlas, obzvláště jsem si liboval v těch vnitřních: tenor, alt a v pětihlasých částech druhý soprán. Nebo part viol. Tam vevnitř je opravdu schovaná ještě jiná skladba. Ale tuhle vícevrstevnost jsem v Mozartovi nenacházel. Uši mi otevřel pěvec Roman Janál, když mě kdysi pozval na nádvoří HAMU, kde se v létě dával Don Giovanni. Jednak to byla moc pěkná inscenace, jednak to pod širým nebem znělo nějak jinak než v divadle, takže člověk slyšel jednotlivé party nástrojů v orchestru. A tam mi došlo, že pod kouzlem Mozartových melodií se ukrývá další poklad – v jejich doprovodech. Mozart je také polyfonní skladatel a nejen tam, kde se pod Bachovým vlivem vrátil k fuze. Slovo polyfonie nemusíme chápat jen technicky, jako označení pro souběžné vedení samostatných hlasů, ale i jako práci s vrstvami, mezi nimiž si vnímatel může vybrat dle svých posluchačských schopností tu, která ho nejvíc zajímá. Třeba na melodii v duetu Papagena a Papageny není podle mě nic moc geniálního, ale co se pod ní děje v orchestru….

Nu a Beethoven? Oslavy jeho 250. výročí spadly do nové vlny epidemie. A zrovna jeho hudba tolik počítá s publikem…! Beethoven byl zapšklý protiva, takže hudba pro něho byla jediným efektivním prostředkem, jak komunikovat s lidmi. Třeba tak, že je šokuje, překvapí, zmate, pohladí. Beethoven unaví posluchače nekonečnou pomalou větou, aby ho pak ve finále zvednul ze židle. Dělá to pro něho. Klavírní sonáty psal na objednávku svých hostitelů a šil jim je na míru. Svého učitele, interpreta a trpělivého přítele pak uctil svěžím kouskem na duchaplný text: „Schuppanzigh je lump, lump, lump, všichni to víme, je to prasečí žaludek s oslí hlavou. Osel a lump.“

U Mozartovy nebo Bachovy hudby cítíme, že je to Boží zjevení, které tu bude, ať už ho někdo poslouchá, nebo ne. Ale Beethovenovy skladby provozované bez reagujícího publika ztrácejí kus svého smyslu. Finále Deváté symfonie je po čistě hudební stránce problematické, ale s lidmi v sále při slavnostní příležitosti nabývá astronomického významu.

U Beethovena mě fascinuje, že se skoro vůbec neopakoval. Ostatní klasici mají své vyzkoušené postupy v modulacích, mezihrách, orchestrální sazbě, klavírní technice, které používají na podobných místech ve svých dílech. Beethoven tuto takzvanou evoluční hudbu pokaždé vymýšlí znova, nikdy nenaleje totéž těsto do stejné formičky, o tématech a melodiích ani nemluvě. Kulturní redakce New York Times vymyslela skvělou anketu. Oslovila významné umělce, aby vybrali z Beethovenova díla pět minut, které považují pro sebe za důležité. Na webu je teď ke slyšení šestnáct okomentovaných ukázek a každá je úplně jiná.

Pilířem klasicismu byla pravidla. Haydn je vytvářel, Mozart vytěžil všechny jejich možnosti a Beethoven je destruoval. Ale všem třem byla k užitku. Pravidla nenesou jen omezení, ale také možnost vymezení se vůči nim, a to může být inspirující.

Beethovenovy narozeniny slavíme, aniž víme, kdy se narodil. Známe jen datum křtu. To je docela unikátní situace, ovšem pro Beethovena typická. V jeho skladbách také spousta věcí nekončí ani nezačíná.

Foto: Pixabay, Wikipedia, Getty Images