„Až na výjimky, jako byla rozhlasová stanice D-dur, po Fibichovi letos v předvánočních dnech nikdo ani nevzdechl.“

„Naprosto ojedinělý milostný hudební deník činí z Fibicha nejvášnivějšího hudebního erotika.“

„O Anežce Schulzové, kterou romantik Fibich miloval duší i tělem, mramorová deska na Žofíně cudně mlčí.“

Pro mnohé zůstává dnes Zdeněk Fibich, jehož život je vymezen roky 1850 až 1900, už jen autorem jednoho díla. Pokud vůbec nějakého. Jeho Poem, o kterém je řeč, není ale navíc, tak jak se hraje, ani úplně jeho. Upravil ho do líbivé podoby ze skladby V podvečer, osm let po skladatelově smrti, houslista Jan Kubelík. Melodie však Fibichova je. Ještě před zmíněnou idylickou orchestrální selankou ji užil v Upomínce č. 139 „Večery na Žofíně“, v Lentu z roku 1893, v jednom ze stovek kousků tvořících lyrický klavírní cyklus Nálady, dojmy a upomínky.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl Zdeněk Fibich vnímán vedle Smetany a Dvořáka jako třetí nejvýznamnější tuzemský hudebník. Jeho skladatelský odkaz však v našich uších postupně zastínili Janáček a Martinů. Stejně jako později Foerster, ani Fibich neprorazil a nepřekonal hranice své doby. Jeho osobitost a novátorství ztratily v obecném vnímání zřetelnost, romantika v jeho podání už tolik nevzrušuje, jeho hudba pro nás není tak jedinečná, abychom ji vyhledávali. Asi naše škoda. Ale vynutit se to nedá. Charakteristické je, že sice rádi připomínáme různá výročí, ale sto sedmdesát let od jeho narození, připadajících na letošní 21. prosinec, žádné velké pořadatelské záměry nepřineslo. A zbytek dokonal koronavirus. Až na výjimky, jako byla rozhlasová stanice D-dur, po Fibichovi nakonec v předvánočních dnech nikdo ani nevzdechl.

Přinesl přitom do hudební tvorby v Čechách, a to ještě za Smetanova a Dvořákova života, nemalé podněty a inovace. Scénickým melodramem – bezprecedentní trilogií Hippodamie – počínaje a nekonečným cyklem programních klavírních skladbiček, nazvaným Nálady, dojmy a upomínky, konče. Tiskem těchto charakteristických kusů vyšlo 376, zabírají v kompletní nahrávce Mariána Lapšanského dvanáct CD. I s nevydanými, včetně náčrtků, jich Fibich napsal na šest stovek. Za nebývalým rozmachem tvůrčího elánu stála v devadesátých letech jako inspirace i objekt vášně o osmnáct let mladší literátka Anežka Schulzová, Fibichova žačka, spolupracovnice a milenka. Skladatel se bezhlavě zamiloval roku 1892, život se mu obrátil vzhůru nohama. Po pěti letech kvůli své múze opustil manželku Betty a syna Richarda. K rozvodu nakonec nedošlo a z dobových narážek vyplývá, že vztah obou umělců, svobodné ženy a ženatého umělce, nezůstal utajen. Vyvolával pohoršení a pomluvy, byl v pražské společnosti považován za skandální.

„Upomínky“ jsou v klavírním cyklu jejich společné zážitky od prvního políbení ruky přes datum prvního vyznání lásky. Mají různé podtituly, například „Jak jsme šli poprvé po ulici“ nebo „Jak jsme seděli na Žofíně“. „Dojmy“ se podle dochovaných poznámek vztahují k ňadrům a dalším vnadám a intimním detailům Anežčina těla, počínaje ústy, očima, řasami, obočím a vlasy přes dlaně, čelo, spánky, nos, bradu, znaménko na krku a ramena až po boky, nohy, kolena, kotníky a prsty na nohou, ale i k součástem oblečení, od pláště až po punčochy a podvazky. „Nálady“ pak zachycují nejen proměny nálad, ale také Anežčiny proměny v různých šatech. Naprosto ojedinělý milostný hudební deník činí z Fibicha – slovy Zdeňka Nejedlého – „nejvášnivějšího hudebního erotika“. Láska jako pohlavní vášeň, vášeň nejsilnější, je u Fibicha v popředí natolik, že jde skladatel „ruku v ruce s nejmodernějšími zjevy světové literatury“. Vztah k Anežce Schulzové a jeho odraz v hudbě umožňuje teprve náležitě pochopit i umělecký ráz celého Fibichova tvoření v posledním desetiletí jeho života, vyvozoval Nejedlý.

Vladimír Helfert v té souvislosti uvažoval kritičtěji – jestli je erotické období devadesátých let vrcholem Fibichovy tvorby, nebo jen obratem k subjektivismu. Je to podle něj každopádně poprvé, kdy osobní erotika zasahuje tak hluboko do tvůrčí činnosti; Fibich ovšem patří ke generaci, která už nebyla naplněna jen nadosobními ideály, jako generace Smetanova, ale dovedla se oddat také svým osobním citům, „a to až k dekadentnosti“. I v tom se projevuje plnokrevný Fibichův romantismus. Respektive podle muzikologa Helferta to, že je Fibich „opožděný romantik“.

Zdeněk Fibich byl v tuzemské hudbě také „jemným milcem přírody“ (vždyť se narodil a vyrůstal v myslivně, ve Všebořicích v Posázaví), ale hlavně byl „prvním ryzím tragikem“. Na začátku jeho zralé operní tvorby stojí v roce 1884 Nevěsta messinská. Libretistou byl Otakar Hostinský, předlohou stejnojmenné drama Friedricha Schillera ze samého začátku 19. století. Beatrice, dcera Donny Isabely, vládkyně Messiny, se má podle předpovědi stát, jako v antické tragédii, zkázou pro oba své bratry…

Když se v Národním divadle hrál v roce 2014 po osmdesáti letech Fibichův Pád Arkuna, jeho poslední opera, bylo příjemným zjištěním, že toto monumentální operní drama, s libretem od Anežky Schulzové, dokáže zaujmout hudebně, příběhem i vizuálně. Inscenátoři tehdy učinili maximum pro to, aby překonali možný předsudek, že opomíjení tohoto díla určitě muselo mít nějaké důvody. Arkun je pohanská slovanská svatyně na Rujáně, vyvrácená ve 12. století křesťanskými Dány. Opera přidává tragický romantický příběh s několika vášnivými milostnými vztahy, příběh seversky temný a nadčasový, příběh až antického charakteru. Nezapře se tu autora trilogie melodramů o Hippodamii… O Fibichově hudbě se říká, že je wagnerovská. V Pádu Arkuna jsou plochy a obrazy, které mytickou nekonečnost hudby a deklamace germánského mága připomínají, ale je v ní i řada lyričtějších míst s přívětivou melodikou.

Však také tuzemská kritika o Fibichovi psala, že „hudební ráz český je mu již mluvou zcela přirozenou“. Stejně jako Dvořák a Smetana byl totiž i on posuzován na základě představ o ryzím charakteru naší hudby. O individuální umělecké kvalitě vypovídá v takovém případě pak každý příklad, kdy dílo vznikající pod podobným dobovým tlakem obstojí i v budoucnu.

Eduard Haslick po vídeňském uvedení o Fibichově 2. symfonii napsal, že „má německé rysy a prozrazuje dobrou německou školu, jíž Fibich prošel na lipské konzervatoři“. Americký dirigent Michael Tilson Thomas o sto let později o Fibichově hudbě poznamenal, že mu zní jako „něco mezi Dvořákem a Rachmaninovem“.

K Fibichově hudbě si musíme nacházet cestu sami. Určitě v ní zaslechneme něco ze Smetanovy doby. Uvědomíme si, že se uměl vyrovnat s formami takzvané absolutní i takzvané programní hudby. Psal symfonie i první symfonické básně na česká témata, inspiroval ho romantický svět balad i přírodní motivy, ale stejně tak Shakespeare a výrazně také Rukopisy se svými odkazy na slavnou českou minulost, bohužel ovšem podvrženými, jak se později ukázalo… Pád Arkuna měl v Národním divadle premiéru jen pár měsíců před Dvořákovou Rusalkou, nicméně v české hudbě ukazuje úplně jiným směrem než téměř impresionistická Dvořákova partitura: směrem k moderně, k expresionismu.

Trilogie Fibichových scénických melodramů s názvy Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie, napsaných na libreto Jaroslava Vrchlického a premiérovaných v Národním divadle v první polovině devadesátých let, je vpravdě světovým unikátem. Stejně jako z jiných důvodů cyklus Nálady, dojmy a upomínky.

V Praze je za Zdeňkem Fibichem možné putovat pěšky, vlastně jen několika ulicemi Vojtěšské čtvrti. Bydlel doslova za rohem od Národního divadla, v Ostrovní 22, pak se přestěhoval o několik bloků dál, do Pštrossovy 22, kde také nedlouho před svými padesátinami zemřel. Na domech žádné busty nebo desky nejsou, zejména ten v Ostrovní ulici je evidentně mnohem novější. Úplně nejvíc je Fibich spojen s ostrovem Žofínem, zvaným dříve Barvířský a mnohem později také Slovanský.

Měl to pár kroků. Na Žofíně, kde v té době stály i domy, bydlela vážená rodina Schulzových, na Žofíně se scházel s jejich dcerou Anežkou. Ale v tamním společenském a koncertním sále měla také v roce 1882 první souborné uvedení Smetanova Má vlast a pod Smetanovým dirigentským vedením tam o deset let dříve měla premiéru Fibichova symfonická báseň Othello. Na paláci upraveném roku 1884 do novorenesanční podoby je dnes pamětní deska. Fibicha zlatým písmem charakterizuje jako „mistra lyrické miniatury a melodramu“ a připomíná, že „dojmy ze šťastných chvil na Žofíně zhudebnil v selance V podvečer“, jejíž známou melodii „proslavil Jan Kubelík ve světě pod názvem Poem“. O Anežce Schulzové, kterou romantik Fibich miloval duší i tělem a která si nedlouho po jeho nečekané předčasné smrti vzala život, tato mramorová deska cudně mlčí.

Foto: Petr Veber, Wikipedie, Jan Vilímek, Youtube, archiv Slovenské Filharmonie, zofin.cz, Ilona Sochorová