„Rok 2020, magický ´twenty twenty´, přinesl všechno jiné, než kýžený krok kupředu.“

„Zmar symbolizuje osud plně nastudované inscenace Řeckých pašijí Bohuslava Martinů Národního divadla Brno…“

„Právem se asi můžeme obávat, že cesta k normálu bude pomalejší, než bychom si přáli.“

Kdo všechno doplatil na pandemii? Beethoven se svým výročím pokaženým všemi omezeními určitě; celosvětově, tak jak i koronavirus působil globálně. Nevyužitých hudebních jubileí zůstalo samozřejmě víc – v našich zeměpisných šířkách například Rejchovo. Na opatření přijímaná proti nemoci jsme ale doplatili všichni. Když zůstaneme jen u hudby, tak ti, co nemohli hrát a zpívat, i ti, co je nemohli poslouchat. Zmařených záměrů je za námi tolik, že ani nemá smysl je počítat. Můžeme si je, dnes už jen s kyselým pokrčením ramen, asi připomenout. A hlavně doufat, že k nim budou letos přibývat další a další už jen po několik měsíců, ne až někam do Vánoc, ne natrvalo.

Uplynulý rok nám připravil mnohá překvapení, o jejichž existenci jsme do té doby neměli nejmenší tušení. Zažehl bezprecedentní celosvětovou hysterii spojenou s neslýchanou mediální masáží, vyvolanou neznámým nebezpečím, a s tím spoustu zákazů: shromažďování, sdružování, sdílení, navštěvování, cestování, nakupování, stravování, lyžování, vycházení… i zpívání. Způsobil nevratné existenční, ekonomické, sociální a psychické problémy nesrovnatelně většímu počtu lidí, než kolika se dotkla nová nemoc. Rok 2020, magický „twenty twenty“, ke kterému se po celé předchozí desetiletí v mnoha vizích, projektech a plánech rozvoje upíraly oči jako k jakémusi mezníku, přinesl všechno jiné, než kýžený krok kupředu: práci z domova nebo nemožnost pracovat, stagnaci, vyčkávání, strach, obavy, energii vynakládanou ne na něco nového, ale na vykrývání ztrát a na přežívání. Nabídl každodenní život zbavený velkého počtu rituálů, prožitků, podnětů a příjemností, ať už se týkají práce, vzdělávání, posilování ducha a těla, estetických potřeb nebo trávení volného času.

V hudebním životě metropole byl posledním okamžikem starých časů koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, při kterém 9. března v nezapomenutelné interpretaci Leily Josefowicz a Alexandera Liebreicha mimo jiné zazněl Bergův Houslový koncert „Památce anděla“. Reflexi si připomeňte ZDE. Repríza programu už se další den nesměla konat. Pak už celostátně přišla jen série abnormalit, rušení a přesouvání termínů, doba zmaru, nekonečné improvizace, náhradních programů a nadějí jeden den vzbuzovaných a druhý den mařených. Období, ve kterém se vždy po nějaké době objevily ostrůvky normality, zavržené však vzápětí zase ve jménu boje proti viru na základě statistik jako neprozřetelné a neuvážené. A právě tak, nahoru a dolů, převážně v režimu útlumu téměř všeho, se potácíme svými životy dosud, už téměř deset měsíců. A zřejmě se ještě potácet budeme.     

Netušili jsme, co nás čeká. Předpokládali jsme v roce 2020, stejně jako v předchozích letech, spoustu každodenních zážitků, koncerty, operní premiéry, letní festivaly, cestování za hudbou v tuzemsku i do zahraničí, všechno, co bylo až dosud samozřejmou součástí našich životů… Všechno padlo. Když se zjistilo, že nepůjde o týden nebo dva, nastal šok. A začali jsme si nejen uvědomovat, co pro nás znamená kontakt s živou hudbou, ale i něco obecnějšího: že život bez hudby je prázdný, že se z něj ztrácí radost a smysl.

Přeliv hudebního dění do virtuálního online prostoru byl zajímavý. Hodně organizátorů i jednotlivých umělců se záhy vzchopilo, brzy vynikla pověstná česká schopnost improvizace, projevil se stejně pověstný český humor a probudila se také solidarita – koncerty a sbírky pro kolegy hudebníky bez práce, benefice pro zdravotníky. Stačí jako vlajkové zmínit organizační iniciativy Radka Baboráka, aktivity Jana Kučery na sociálních sítích nebo charitativní koncerty České filharmonie, na které na podzim z podobně prázdného Rudolfina navázaly její koncerty adventní.  

Pokud se týká festivalu Pražské jaro, v roce 2020 byl i nebyl. Mimořádný a specifický ročník, z nouze ctnost. Všechna čest, že se festivalu podařilo, aby zůstal být viděn, že se podařilo zrealizovat online náhradní programy, bylo by škoda to vzdát, ale zároveň dojem není a nemohl rozhodně být takový, jaký by byl z opravdového festivalu… V červnu nastalo určité uvolnění a začalo se dohánět, co se předtím nemohlo uskutečnit. Nastala tak trochu letní hudební exploze. Nic nebylo v podobě a vesměs ani v termínech, v jakých mělo být původně, například Smetanova Litomyšl, ale přesto se mnohé dělo a bylo to dobře. Hodně se nakonec v tom překotném mezidobí dostali ke slovu tuzemští umělci, a to v míře mnohem větší, než by tomu bylo jindy. Bylo to vše dobré nejen pro publikum, ale i pro muzikanty.

Mimořádnou událostí, a to nadčasovou, byl červnový koncert České filharmonie a České studentské filharmonie. Díky vkladu, který dali programu Sir Simon Rattle a Magdalena Kožená, se stal středobodem celé sezóny, v nečekanosti jejich příjezdu do Prahy tak zvláštním, jak zvláštní bylo celé „koronavirové“ jaro. Psali jsme tehdy ZDE.

Dvořákova Praha měla po létě podtitul Češi hrají Čechům, tedy pro Čechy. Podtitul nezněl úplně šťastně, nepřející člověk by tam mohl podsouvat nacionalistické momenty, ale nebylo to tak myšleno. Cizinci přijet nemohli. Dostala se tak ke slovu mladá a mladší střední generace tuzemských interpretů, definitivně se v loňském roce etablovala. Dvořákova Praha měla štěstí jako jediný velký festival, že se mohla konat naživo a pro živé publikum. I přes obtěžující opatření a nepříjemné poslouchání hudby v rouškách přes ústa a nos bylo v Rudolfinu úžasné být najednou zase ve společenství dalších posluchačů… Zčásti se uskutečnil se stejně úžasnými okamžiky i festival Janáček Brno. Pak opět „spadla klec“. Zmar symbolizuje osud plně nastudované inscenace Řeckých pašijí Bohuslava Martinů Národního divadla Brno. Jarní termín byl přesunut na podzim, ten náhradní podzimní pak na neurčito. Velikonoce 2021…? Kdo teď odhadne, jak to vláda bude řídit na jaře…

Určitě jsou lidé, kteří měli, mají a budou mít v nastalé situaci obavy jít mezi ostatní, i když to nebude mít velké opodstatnění. Jsou tu proto otazníky směřující do budoucna: až se všechno jednou snad zase uvolní, jak rychle se všechno vrátí do původních kolejí, včetně takového prodeje lístků, aby bylo vyprodáno…? A další otazníky se dotýkají umění v online prostředí. Je jasnou cestou pro budoucnost klasické hudby? Asi ne. Teď jde o nezbytnost, ale hlavním způsobem do budoucna určitě přenosy bez lidí v auditoriu a jen omezenými technickými prostředky nejsou. Věřme, že hudba bude jednou opět především znít tak, jak má, tedy živě a pro živé lidi, mající v sále pocit pospolitosti mezi sebou i s umělci. Vždyť i muzikanti říkají, že motivace, když hraji nebo zpívají do prázdného sálu, není tak velká… Jde o náhradní řešení, umožňují nám je nové technologie. Zjistilo se, že pro přenos není nutně potřeba televizní společnost; ale to, že přenos může udělat téměř „kdokoli“, má i své hranice. Asi půjde v budoucnu o významnější způsob, s jehož pomocí hudba zasáhne třeba širší publikum, ale způsob doplňkový. Jasně se ukázalo, že nemůže jít o cestu jedinou.

Co bude dál, nikdo neví. Můžeme doufat: že co nejdříve skončí ta podivná doba, že se společnost srovná se skutečností, že s virem musí nějak žít, že postupně odpadnou omezující opatření, že se vrátíme k normálnímu životu. Zároveň se asi můžeme právem obávat, že cesta k normálu bude pomalejší, než bychom si přáli. Vždyť i návrat k původním standardům po čtyřiceti letech komunismu byl a je mnohem klopotnější a zdlouhavější, než jsme si představovali.

Jaký byl uplynulý rok? Nečekaný, prověřující, kreativní, absurdní… Kéž bychom mohli napříště naši kreativitu zase prověřovat už jen z jiných, ne tak nečekaných důvodů. A v méně absurdních situacích.

Foto: Ilustrační, archiv KlasikaPlus.cz