pondělí, 18 leden 2021 15:19

Klasika v souvislostech (11)
Polsko. Trochu známé, ale mnohem víc neznámé

Autor:

„Premiéra oratoria Quo vadis v amsterdamském sále Concertgebouw v roce 1909 přinesla Nowowiejskému mezinárodní uznání, následovaly desítky provedení po Evropě i v Americe.“

„Úvahy, jestli avantgardu svým úkrokem k postmodernímu neoromantismu takzvaně zradil, nebo jasnozřivě opustil, můžeme nechat otevřené. Penderecki patří a bude v hudebních dějinách patřit do sousedství Beethovena a Mahlera.“

„Do trojice polských skladatelů druhé poloviny 20. století, kteří respektovaným způsobem, výraznějším než většina ostatních autorů ze střední Evropy, spoluutvářeli charakter a stylový vývoj moderní hudby, patří vedle Pendereckého a Lutosławského ještě Górecki.“

 

81

 

Feliks Nowowiejski je dobrým příkladem toho, jak málo známe své severní sousedy. Polsko se svou kulturou nebylo a není pro Čechy tak zajímavé jako Západ, jako Německo, Rakousko. Říká se dokonce, že Poláky nemáme rádi. Ať už to má nějaké důvody, nebo nemá, ať už je to pravda, nebo ne, skutečností je, že toho o nich víme méně, než bychom mohli. A platí to i o polské hudbě. Penderecki, Lutosławski, Górecki, Kilar… to jsou komponisté, jejichž význam v hudbě druhé poloviny dvacátého století si snad uvědomujeme. Totéž v případě Szymanowského a první poloviny století. A Moniuszka (a samozřejmě Chopina) ve století devatenáctém. Ale skladatel Feliks Nowowiejski, od jehož úmrtí právě dnes uplynulo pětasedmdesát let? Ten je jménem, o jehož existenci tuší v Česku málokdo. Že zrovna jeho teprve teď znovu objevují i sami Poláci, není příliš velkou polehčující okolností.

Feliks Nowowiejski (1877-1946) byl současníkem Josefa Suka a Vítězslava Nováka, ale také třeba Karola Szymanowského, Richarda Strausse, Edwarda Elgara, Ottorina Respighiho nebo Charlese-Marie Widora. Narodil se ve Warmii na severu Polska, tehdy pruské, v mládí komunikoval především německy a studoval v Berlíně, ale jeho život je nakonec spojován s Poznaní. V německé metropoli byl žákem Maxe Brucha a varhaníkem v katolických kostelech: u sv. Hedviky vedle Opery Pod lipami a v dominikánském Pauluskirche ve čtvrti Moabit. Od roku 1909 působil v Krakově, za první světové války sloužil v Německu u vojenské hudby, ale ve dvacátých letech, po opětovném návratu do Polska, se definitivně stal patriotem, a to tak výrazným a významným, až Max Bruch inicioval v Německu bojkot jeho díla.

 

2

 

Byl skladatelem, dirigentem a pedagogem, jako koncertní varhaník napsal řadu varhanních děl, ale v jeho odkazu figurují také symfonie, nástrojové koncerty, písně a opera Baltská legenda. Velkou pozornost vzbudilo ve své době oratorium Quo vadis, které Nowowiejski zkomponoval jako třicetiletý v Berlíně. Námět je ze Sienkiewiczova stejnojmenného románu, vydaného v předchozím desetiletí. Příběh, obsahující i legendu o setkání apoštola Petra s Kristem, se odehrává ve starověkém Římě za Neronova pronásledování křesťanů. Oratorium má části Požár Říma, Forum Romanum, Katakomby, Na Via Appia, Ruiny Colossea. Premiéra v amsterdamském sále Concertgebouw v roce 1909 přinesla skladateli mezinárodní uznání, následovaly desítky provedení po Evropě i v Americe; sám je například řídil v newyorské Carnegie Hall.

 

1

 

Vcelku tradičně novoromanticky znějící, ale přesto zajímavě působivé, mimořádně monumentální dílo, barvité a efektní, oživili Poláci v souvislosti s Nowowiejského jubilejními roky 2016 a 2017. Existují tak i jeho nové nahrávky. Ta, kterou pořídil s Poznaňskou filharmonií a sbory dirigent Łukasz Borowicz a kterou nedávno opět vysílal Český rozhlas D-dur, je skutečným posluchačským objevem. Apoštol Petr v impozantním podání Roberta Gierlacha, výrazně exponované varhany, mohutné a nekonečně stupňované sbory… A zde je ukázka z jiné nahrávky; z té, kterou pořídil dirigent Piotr Sułkowski s orchestrem Warmińsko-mazurské filharmonie v Olsztynie, jejímž je ředitelem, s Góreckého komorním sborem a se sólisty působícími i v Metropolitní opeře - Aleksandrou Kurzak, Arturem Rucińskim a Rafałem Siwekem:

 

 

„Není to proslulý skladatel, ale v jeho dílech jsou geniální úseky a řada momentů, které mají skvělý esprit,“ řekl na adresu Felikse Nowowiejského v létě roku 2020 mladý polský varhaník Karol Mossakowski, host pražského Mezinárodního varhanního festivalu Audite Organum konaného v bazilice sv. Jakuba, vítěz soutěže Pražského jara z roku 2013. Poláci ho podle slov objevují, v Polsku je patrná docela velká snaha Nowowiejského hudbu oživovat. Vydává se nově tiskem, zní a natáčí se… I Mossakowski má už v repertoáru několik jeho varhanních děl, však také Nowowiejského zařadil i do programu svého pražského recitálu. „A určitě ještě pro sebe chci objevit něco dalšího,“ prohlásil tehdy. Skladatel působil v Poznani, kde Mossakowski studoval a kde také vyhrál soutěž nesoucí Nowowiejského jméno; i během ní pochopitelně hrál jeho hudbu. Celý rozhovor s interpretem vyšel pod titulkem Svatojakubské varhany jsou jako chameleon

Letos 29. března uplyne rok od smrti Krzysztofa Pendereckého (1933–2020), který byl bezpochyby jedním z nejznámějších Poláků. Psali jsme o něm tehdy ZDE a také ZDE i ZDE. Kondolence, které přicházely do Polska, i vyjádření účasti směřující od polských představitelů k rodině, měly jedno společné: hovořily o osobě „wybitnego kompozytora i dyrygenta Krzysztofa Pendereckiego“ jako o někom, kdo jedinečným způsobem spojoval novátorství a tradice a zásadně tak obohacoval a posunoval hudební umění, kdo už za života vstoupil do kánonu světové kultury. V hudbě byl v posledním víc než půlstoletí klíčovou osobností. Patřil jako mladý k avantgardě a vyhmátl nejen novou, zcela novou zvukovost i nový způsob, jak ji zapisovat, ale pak i nové prostředky pro její integraci do tradičnějších struktur. Úvahy, jestli avantgardu svým úkrokem k postmodernímu neoromantismu takzvaně zradil, nebo jasnozřivě opustil, můžeme nechat otevřené. Penderecki patří a bude v hudebních dějinách patřit do sousedství Beethovena a Mahlera. Kdo z avantgardních tvůrců druhé poloviny dvacátého století snese srovnání s ohlasem, který vyvolával a vzbuzoval? Je to Boulez? Berio? Kurtág? Stockhausen? Xenakis? Schnittke? Gubajdulina? A nebo ještě někdo další z Poláků…? Těžko.

 

445

 

I když i ti „další Poláci“ vůbec nejsou nezajímaví. Na osudech skladatele Witolda Lutosławského (1913–1994) je možné ukazovat, jak se události 20. století osudově odrážely v životech lidí i v umělecké tvorbě. Za první světové války rodina uprchla před Prusy na přechodnou dobu do Ruska, ale otec tam byl po bolševické revoluci popraven. Za druhé světové války mladý skladatel prošel jako voják německým zajetím a během zničení Varšavy přišel skoro o všechny své partitury. Pod vlivem sovětské ideologie byla po válce v Polsku jeho hudba, vyvíjející se zcela mimo socialistický realismus, shledána jako nevyhovující. Plně rozvinout se Lutosławského tvorba mohla až v letech částečného uvolnění, kdy také vznikl Varšavský podzim, první festival soudobé hudby v zemích sovětského bloku. Lutosławski, těžící mimo jiné i z folkloru, po Stalinově smrti napsal virtuózní Koncert pro orchestr a vděčná Taneční preludia. Když ovšem blíže poznal Schönbergův a Webernův skladatelský odkaz, oslovily ho nové možnosti organizování hudebního materiálu. Podnikal při krystalizování vlastní tvůrčí metody mnohé novátorské kroky, až dosáhl zralého kompozičního stylu s vyváženou intuitivní a racionální složkou. Nakonec se stal v očích světa jedním z vůdčích představitelů zajímavé a vlivné polské skladatelské školy, dodnes považované za zajímavý a vlivný fenomén.

 

444

 

Do trojice polských skladatelů druhé poloviny 20. století, kteří respektovaným způsobem, výraznějším než většina ostatních autorů ze střední Evropy, spoluutvářeli charakter a stylový vývoj moderní hudby, patří ještě Henryk Mikołaj Górecki (1933 – 2010). Je už zřetelné, že díla těchto tří autorů rozhodně zůstanou z hudby naší současnosti životná i nadále… Po válce byl Górecki stoupencem radikální avantgardy, ale později se jeho hudební řeč velmi proměnila. Podobně jako Estonec Arvo Pärt nebo britský skladatel John Tavener, ovlivněný východní pravoslavnou kulturou, bývá Górecki nazýván „spirituálním minimalistou“. Dospěl totiž k religiozitě, k emocionálně působivé, vnitřně opravdové, oproštěné, jakoby jednoduše a tradičně vytvářené hudební řeči, kterou někteří radikálové dokonce považují za nadbíhání publiku. Podbízivosti se však vyhnul. V roce 1981 vzniklo z podnětu násilí, kterého se polský komunistický režim dopouštěl na hnutí Solidarita, jeho Miserere. A téměř ikonické dílo vytvořil v Třetí symfonii – Symfonii písní žalostných. Mimořádně sugestivně v ní zhudebnil modlitbu z 15. století, modlitbu polské dívky nalezenou na zdi v cele koncentračního tábora a polskou lidovou píseň. Nahrávky se počátkem 90. let prodalo přes milion výlisků, což je u soudobé hudby něco nevídaného. Góreckého jméno nese Slezská filharmonie v Katovicích. Byl tam ostatně rektorem Státní vysoké školy múzických umění.

 

5

 

Ve stejném městě se uzavřel také život Wojciecha Kilara (1932 – 2013), proslulého především díky komponování filmové hudby. Debutoval na konci padesátých let na prvních ročnících festivalu Varšavský podzim. Zpočátku byl ovlivněn polským a evropským neoklasicismem, později patřil k nové polské avantgardě, ale nakonec zjednodušil svůj hudební jazyk a začal čím dál víc navazovat na tradice. Z jeho koncertních děl bývají jmenovány Óda na Bélu Bartóka, Krzesany, Bogurodzica, Kościelec, Siwa mgła, Exodus, Angelus, Orawa Preludium chorałowe nebo Missa pro pace.

 

7

 

Polskou historii charakteristicky ilustruje i osud skladatele a dirigenta Andrzeje Panufnika (1914 – 1991). Do roku 1954 žil v Polsku, potom však emigroval na Západ a stal se britským občanem. V mládí se zajímal o Schönbergovu dodekafonii, o hudbu Druhé vídeňské školy. Studoval ve Vídni. Válku však strávil ve Varšavě. Hrával v té době po kavárnách, na jediných místech, kde směla znít živá hudba, v klavírním duu s Witoldem Lutosławským. Po válce oživoval a pak i dirigoval orchestr v Krakově, byl zvolen místopředsedou Svazu polských skladatelů a stal se hudebním ředitelem Varšavské filharmonie, když však zjistil, že umělecká organizace je ve skutečnosti svázána s politikou, a vedle toho shledal, že k obnově tělesa nedostane potřebné podmínky, na funkci rezignoval. S rostoucím režimním tlakem předepisujícím tvorbu v duchu socialistického realismu, omezujícím svobodu a vedoucím k umělecké bezmocnosti, rostla jeho frustrace tak dlouho, až se po přechodném pokusu věnovat se historickým polským hudebním památkám nakonec rozhodl uprchnout s pomocí přátel na Západ. Dva roky byl šéfdirigentem City of Birmingham Symphony Orchestra, ale nakonec se už plně věnoval jen komponování…

 

8

 

Ze starších se ještě patří připomenout hudbu Karola Szymanowského (1882 – 1937), která se pohybuje na rozhraní impresionismu, neofolklorismu a avantgardy a na hranicích tonality. Komponoval zpočátku pod vlivem Richarda Strausse a Clauda Debussyho, později se přiklonil ke stylu Stravinského. Získal uznání nejen za svá hudební díla, mezi nimiž vyniká Houslový koncert, kantáta Stabat mater a opera Král Roger, ale také jako pedagog; stal se nakonec rektorem Varšavské hudební univerzity.

 

10

 

Významnou polskou skladatelkou byla Grażyna Bacewicz (1909 – 1969). Studovala mimo jiné v Paříži u Nadii Boulangerové. Rozvíjela však i vynikající dráhu sólové houslistky. Zvláštním případem je Ignacy Jan Paderewski (1860 – 1941), polský klavírista a hudební skladatel, ale také státník: v roce 1919 se na nedlouhé období stal premiérem, podepisoval za Polsko dohodu ve Versailles. Jeho život, už zase jako klavíristy, se uzavřel v New Yorku. A hraničním autorem je Zbigniew Antoni Preisner (1955), rodným příjmením Kowalski. V kompozici autodidakt, je znám především jako autor filmové a scénické hudby. V roce 1998 mělo ve Velkém divadle ve Varšavě světovou premiéru jeho Requiem dla mojego przyjaciela, věnované památce režiséra Krzysztofa Kieślowského. Pozoruhodná, volně plynoucí mysteriózní skladba, která osciluje na pomezí duchovní a filmové hudby…

 

11

 

Polské dějiny, které ani trochu nebyly pověstnou procházkou růžovým sadem, mají v hudbě ještě dvě jména: Fryderyka Chopina, po otci Francouze, a Stanisława Moniuszka, narozeného na území dnešního Běloruska. Oba se asi museli ve škole učit azbuku, Polsko nemělo samostatnost a Varšava patřila do silné sféry ruského vlivu. Ale to už je jiná kapitola.

 

Foto: Instytut Muzyki i Tańca, Fb Salon Muzyczny Feliksa Nowowiejskiego, discogs.com, Wikimedia, Wikipedia, panufnik.com, archiv KlasikyPlus, feliks.nowowiejski.pl

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.