„Busseto bylo rozhodujícím místem jeho života.“

„Spolu s Rossinim, Bellinim, Donizettim a Puccinim patří k základním autorům repertoáru La Scaly.“

„Když psal Verdi v Sant´Agatě svou poslední operu, trávil Antonín Dvořák první zimu v Americe.“

Století, na jehož proměňujícím se pozadí se odvíjel život Giuseppe Verdiho a vznikala jeho hudební dramata, vede doslova od Beethovena k impresionismu. V roce 1813, dva měsíce poté, co se v severní Itálii narodil nejhranější operní skladatel současnosti, zněla ve Vídni poprvé sedmá z devíti symfonií tamního pianisty a komponisty. Když publikum obdivovalo jako novinku poslední Verdiho operu, psal Debussy Preludium k Faunovu odpoledni. Slavný Ital zamřel 27. ledna v roce 1901, před sto dvaceti lety. O dva měsíce později měla v Praze premiéru Dvořákova Rusalka.

V podobných paralelách můžeme pokračovat: ve stejném roce 1813, kdy se ve vesnici Roncole v Pádské nížině místnímu hostinskému a jeho ženě přadleně narodil 10. října syn Giuseppe Fortunino Francesco, měly v Benátkách a v Miláně postupně premiéry hned čtyři z oper Gioacchina Rossiniho: Il signor Bruschino, Tancredi, L’italiana in Algeri a Aureliano in Palmira. O tři roky později byl pak v Římě poprvé uveden jeho Lazebník sevillský. Jedna z nejslavnějších komických oper vůbec, vydařené dílo tehdy ještě stále velice mladého, jedenadvacetiletého skladatele, kterého dnes počítáme – spolu s Bellinim a Donizettim – mezi Verdiho tři hlavní předchůdce v italské opeře.

Rodný dům, „casa natale“, je hnědá, doširoka rozložitá, nevysoká, starobyle a hlavně trochu bizarně vyhlížející stavba. Sloužil jako hostinec, prodejna potravin a poštovní stanice. Stojí u hlavní silnice v nezměněné podobě už víc než dvě století. Giuseppe Verdi přišel na svět do chudých poměrů. Dům byl ale na svou dobu docela prostorný a umožňoval rodině život na slušnější úrovni, než jaký byl její původ. Protože tato oblast byla tehdy pod Napoleonovou kontrolou, je jeho křestní list napsán francouzsky. O dvě století později je tu muzeum, před domem Verdiho busta na podstavci jako prostý pomník… a výpravy turistů se střídají jedna za druhou. Pro Italy téměř poutní místo! Zajdou i do vesnického kostela, kde se jako kluk učil hrát na varhany. Na kostele pamětní deska připomíná, snad legendu, snad skutečnost, jak se Verdiho matka s ročním chlapcem musela ukrýt ve zvonici před ruskými a rakouskými vojáky, kteří ovládali region po porážce Napoleona.

Na lůžku ve světnici rodičů leží, asi trvale, sedmadvacet celofánem chráněných, ale uschlých růží. Je jich přesně tolik, kolik se počítá Verdiho oper: bez těch, které jsou jen verzemi původních, ale navíc s Requiem. Za kyticí stojí spolek sedmadvaceti mužů z nedaleké Parmy. Říkají si Appassionati Verdiani a pouť do rodiště svého Mistra podnikají pravidelně dvakrát do roka, na podzim k narozeninám a v zimě k výročí úmrtí, a to už od roku 1958.

Pro srovnání: v roce, kdy byly Verdimu čtyři, má počátek úctyhodný počet více než dvaceti dechových kvintetů Antonína Rejchy. Když mu bylo osm, měl premiéru Weberův Čarostřelec, zakladatelské dílo německé romantické opery. Na přelomu dvacátých a třicátých let 19. století byly potom novinkami například Berliozova Fantastická symfonie nebo Rossiniho Vilém Tell: opera, která svým charakterem inspirovala později Meyerbeera, Donizettiho i Verdiho; Rossiniho poslední dílo pro divadlo, třebaže ještě žil dalších čtyřicet let….

Také v nedalekém Bussetu – maloměstě, které na mapě Evropy nenajdete – kde Verdi studoval a jako mladý bydlel, je dnes jeho muzeum. Moderní Verdiho národní muzeum. Sídlí v renesanční vile Pallavicino na okraji městečka a vzniklo v roce 2009 jako centrum s vědeckým, osvětovým i kulturně-uměleckým posláním a mezinárodními ambicemi. K tomu je na náměstí i nevelké divadlo nesoucí skladatelovo jméno. Do Busseta, kvůli škole, přišel Verdi v deseti nebo jedenácti letech. Busseto bylo rozhodujícím místem jeho života. Ředitel hudební školy a kůru Ferdinando Provesi rozpoznal Verdiho nadání. A Antonio Barezzi, obchodník dodávající zboží do hostince Verdiho rodičů v Roncole, jinak však také zakládající člen místní filharmonické společnosti a hudební nadšenec hrající na pět nástrojů, se stal jeho mecenášem. Později pak i tchánem.  

V době, kdy dvacátník Verdi získával umělecké zkušenosti v Miláně, jedno desetiletí předtím, než se tam sám prosadil jako operní skladatel, komponoval a žil v Miláně Vincenzo Bellini, pocházející jinak ze Sicílie. Čerstvým dílem byla Norma, hudební tragédie, která se v okruhu předchůdců asi nejvíc přibližuje Verdiho vlastním pozdějším dramatům. V roce 1836 v Rusku Glinka napsal operu Ivan Susanin aneb Život za cara, o pár let později Wagner dokončil v Drážďanech operu Bludný Holanďan a v polovině čtyřicátých let Felix Mendelssohn-Bartholdy v Lipsku oratorium Eliáš… 

Verdi se nedostal na milánskou konzervatoř, ale v Miláně se dál vzdělával v hudbě. Když se vrátil do Busseta, stal se maestrem di musica, učitelem hudby, oženil se s Barezziho dcerou a na několik dalších let se tam usadil. Dozrál v profesionálního hudebníka. Rodinné štěstí bohužel trvalo jen několik málo let. Dvě malé děti i manželka mu zemřely, ještě než mu bylo třicet… Ale i když později, kdy získal mezinárodní slávu, přímo v Bussetu už nežil, zůstalo centrem jeho krajiny. Však se také v Itálii Verdimu říkalo „labuť z Busseta“. Na město svého mládí se nicméně díval i kriticky. Zvláště proto, že mu místní nemohli odpustit jeho liberální vztah „se zpěvačkou“ – byla jí po smrti jeho ženy pěvkyně Giuseppina Strepponi, interpretka úlohy Abigail v jeho první nejúspěšnější opeře Nabucco. Než se vzali, žili spolu dlouhá léta mimo manželství. ­I proto se přestěhovali do vily mimo Busseto, aby nemuseli být na očích… V usedlosti Sant´Agata, strávil nakonec větší polovinu života.

Rigoletta a Trubadúra psal ještě v Palazzo Orlando v Bussetu, ale od roku 1851 žili už se Strepponiovou na venkově. Napsal tam větší polovinu z úctyhodného počtu svých děl, vracel se tam z cest. V muzeu dnes ukazují i soukromou kapli; aby se v ní mohly sloužit mše, potřeboval Verdi speciální církevní povolení. Je i z toho, že takovou výjimku dostal, jasné, že byl ve své době skutečným prominentem… Ukazují tam samozřejmě také pokoje, které s druhou manželkou obývali, a v nich třeba i cestovní truhlu, která provázela Verdiho mimo jiné i na premiéru Síly osudu do Petrohradu. Byly v ní tehdy nejen jeho osobní potřeby a noty, ale také pravé italské pochutiny určené jako dar ruskému carovi. Verdi vlastnil v okolí Sant´Agaty množství půdy, polností, na kterých hospodařil, obchodoval s vínem…. Ale byl také iniciátorem postavení nemocnice v nedaleké obci Villanova d´Arda.

Ze Sant´Agaty cestoval Verdi v padesátých letech na premiéry oper La traviata, Sicilské nešpory, Simone Boccanegra a Maškarní ples. V té době vznikla třeba Schumannova Rýnská symfonie, Wagnerovy Písně na básně Mathildy Wesendonckové nebo Brahmsův 1. klavírní koncert. V šedesátých letech, kdy tam komponoval Sílu osudu a Dona Carlose, vznikly v jiných částech Evropy například opery Tristan a Isolda nebo Prodaná nevěsta. Protějškem Aidy je v sedmdesátých letech Carmen, Otello je v osmdesátých letech souputníkem Brucknerovy Romantické symfonie, Mahlerových Písní potulného tovaryše nebo Šeherezády od Rimského-Korsakova. A po Falstaffovi za pouhé tři roky přišla Pucciniho Bohéma…  

Verdi často jezdil do Milána. V operním divadle Teatro alla Scala mělo světovou premiéru postupně sedm z jeho oper, včetně díla prvního a posledního – Oberta a Falstaffa. A zažil tam i první opravdový úspěch, a to v roce 1842 s operou Nabucco. Spolu s Rossinim, Bellinim a Donizettim, jejichž sochy jsou, podobně jako jeho, ve vstupním foyeru, a spolu s Puccinim, jehož busta je na prvním balkoně, patří k základním autorům repertoáru La Scaly. Ve studených zimních měsících zajížděl do Milána i na delší dobu. A tak se i jeho život uzavřel v lednu v roce 1901 v tomto velkoměstě. Zemřel v hotelu Grand, jen pár bloků od La Scaly.

Z Milána je to do verdiovského mikroregionu dnes zhruba sto kilometrů po dálnici směrem na jihovýchod; pak už jen stačí mezi Piacenzou a Parmou správně odbočit a projet pár obcemi… Když psal Giuseppe Verdi v Sant´Agatě svou poslední operu, trávil Antonín Dvořák první zimu v Americe. Falstaff měl v Miláně premiéru 9. února 1893. Novosvětskou symfonii, kterou začal český skladatel komponovat v lednu, zahrála Newyorská filharmonie poprvé 16. prosince téhož roku… 

Foto: Petr Veber