„Adagietto z Mahlerovy Páté, skutečná ´píseň lásky´, jemná hudba komponovaná v době vstupu do manželství s Almou.“

„Úplně celou zamilovanou skladbou je Serenáda Es dur Josefa Suka. Napsal ji s jedinou myšlenkou: na Otilku.“

„Šostakovičova Lady Macbeth… Přímo k Valentýnu je to jen pro silnější povahy…“

K Valentýnu, svátku zamilovaných, se dávají dárky, květiny, cukrovinky, pohlednice se srdcem… Patří k němu jako ke svátku náklonnosti mezi partnery láskyplná vyznání a uzamykání zámečků lásky, šperky, ale stejně tak i sex, intimnosti, krajkové prádlo a erotické pomůcky. Proč nepřidat něco z hudby?! Láska je v ní jako téma po celou její historii přece na jednom z prvních míst.

Nemusíme 14. února sahat hned k Celine Dion, Beyoncé, Shanii Twain, k emocionálním baladám Elvise Presleyho, k Elle Fitzgerald nebo ke Karlu Gottovi. I v klasice existují žebříčky skladeb nevhodnějších k Valentýnu. Nestačí ovšem, aby se v nich jen zpívalo o lásce; jde o to, aby měly tu opravdu nejsprávnější ze správných nálad. Dvě árie a duet Rudolfa a Mimi, celá zamilovaná scéna korunující první dějství Pucciniho Bohémy, nás napadne hned. Příslušné části z Prokofjevova baletu Romeo a Julie také, stejně jako Mendelssohnův Svatební pochod, jehož funkci si podivuhodně přivlastňuje i Pachelbelův Canon.

V takto tematizovaných soupisech se ale objevuje například rovněž slavné smyčcové Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie, skutečná „píseň lásky“ ze samého začátku dvacátého století, jemná hudba komponovaná v době vstupu do manželství s Almou. Pro fajnšmekry je Salut d’Amour z pera Edwarda Elgara, kompozice pro housle a klavír z roku 1888, kdy se skladatel zasnoubil s Caroline Alice, svou budoucí ženou. Podobných skladeb a skladbiček, případně vět z větších děl, bychom našli určitě mnoho. Chopinovo Nokturno Es dur, Barcarollu z Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha, Adagio sostenuto z Rachmaninovova Druhého klavírního koncertu…, také něco z Čajkovského Louskáčka a dokonce Spiegel im Spiegel od Arvo Pärta. Možná trochu překvapivě se v těchto souvislostech však uvádějí i divočejší výjevy. Například finále ze Stravinského Ptáka ohniváka.

Úplně celou zamilovanou skladbou je Serenáda Es dur Josefa Suka. Zvláštními zákrutami okolností se z ní v minulosti přinejmenším pro dvě celé generace stala „vánoční“ skladba, zvláště tehdy, kdy se moc nesměla hrát duchovní hudba; ano, zní jaksi „pastorálně“ a vysílala se na Štědrý den vpodvečer, ale s Jezulátkem nemá nic společného. Osmnáctiletý Suk ji napsal o letních prázdninách, a to s jedinou myšlenkou: na Otilku, dceru svého učitele Antonína Dvořáka. Kratší, stejně vhodná, je k Valentýnu Sukova klavírní drobnost Píseň lásky, existující v různých dalších aranžmá. A samozřejmě jeho Pohádka, část „O věrném milování Radúze a Mahuleny“, s podmanivým houslovým sólem.

Samostatnou kapitolou je Richard Wagner. Dojemná je Senta v Bludném Holanďanovi, ochotná pro lásku velké, vysvobozující oběti. Magický je hudební svět v operní básni o „nápoji lásky“, který vypijí Tristan s Isoldou a který vede až k Isoldině „smrti z lásky“, k závěrečné scéně zvané v originále Liebestod. Ve Valkýře se ovšem Wagner nerozpakoval nechat nádhernou milostnou scénu vyzpívat bratrovi a sestře. Incest. A co má být, když je to tak silné…

U Dona Giovanniho je to jasné. Jak zpívá Leporello, milenek měl mnoho, tam tolik, tamhle ještě víc… ale ve Španělsku nejvíc: Ma in Ispagna son già mille e tre. Tedy tisíc a tři. Opravdu zamilovaný však asi nebyl nikdy… Také Verdiho opery jsou o lásce. Nedávná premiéra Rigoletta v pražské Státní opeře ovšem znovu připomněla věčnou otázku, jestli je v tomto příběhu vévoda mantovský jen sukničkářem a svůdcem, nebo jestli se snad na chvíli opravdu do Gildy nezamiloval…

Jakpak to asi bylo se Smetanovým Daliborem? Je jeho opěvování přítele Zdeňka láskou přátelskou, nebo homosexuální…? Dnes záleží jen na režijním výkladu… V případě Benjamina Brittena je zrovna tohle jednodušší. Pokud chtějí dva muži společně sdílet lásku a současně i odpovídající hudbu, stačí si pustit nahrávku čehokoli, co Britten napsal pro sólový tenor Petera Pearse. Patří to k tomu nejkrásnějšímu, co lze v moderní hudbě najít.

Beethovenova Eroica…? Ne, ta nemá s erotikou nic společného, chybí tam jedno písmenko a nálada je jiná, heroická. Tak něco jiného. Erotika v opeře? Není jí málo, směrem k naší současnosti čím dál víc. Dala by se na Valentýna uplatnit scéna ze Salome Richarda Strausse, proslulý tanec sedmi závojů, který se dá inscenovat jen lehce lascivně, ale s přehledem klidně také jako striptýz? O zamilovanost tam nejde, ale asi by se uplatnit dala… Z trochu jiného soudku by však přece jen už byly scény z opery Lady Macbeth Mcenského újezdu od mladého Dmitrije Šostakoviče, dekadentně expresivního, nekonvenčního, vzdorného až vulgárního díla z třicátých let, které tolik pobouřilo sovětské komunisty. Díla, které dnes vnímáme jako jednu z nejsilnějších oper dvacátého století.

Skladatel, evidentně se zajímající i o téma sexuální svobody, v Rusku po revoluci velmi nové, ji věnoval „své nevěstě“, budoucí ženě Nině, se kterou se seznámil moderně a nepříliš typicky pro Rusko: na tenise. Nechme v opeře teď stranou scénu brutálního hromadného znásilnění děvečky, ta moc „valentýnská“ není, ale noci, které s Katěrinou Izmajlovnou, paní domu, tráví přidrzlý čeledín Serjoža, jsou plné explicitní erotiky a orchestr vyjadřuje vzrušení při jejich souloži s až pornograficky zřetelným naturalismem. Hudebně a dramaticky jde v opeře, ve které se také vraždí, o mimořádně působivé pasáže. Přímo k Valentýnu je to ale jen pro silnější povahy…

A pak je tu ještě Erwin Schulhoff a jeho Sonata erotica pro sólový ženský hlas z roku 1919. V pěti až šesti minutách, s notami před sebou, znázorňuje interpretka slovy, výkřiky i vzdycháním… nic více a nic méně než předehru, orgasmus i to, co přijde po něm. Na internetu je řada více či méně decentních videí. Existuje i tuzemská audio nahrávka… Hádejte, která odvážná pěvkyně se tehdy v devadesátých letech skryla pod pseudonym Diana Stone… Takovou hudbu si ale na Valentýna se svou partnerkou či partnerem asi pustí málokdo, snad jen ten, kdo má rád parodii a má smysl pro humor a kdo se k svátku, který k nám přišel z anglosaského světa a má i silně komerční podtext, chce vymezit spíše pobaveně.

Foto: ilustrační – Pixabay, Martin Popelář, Kenneth Green, Viktor Angerer, archiv Metropolitní opery, Youtube