„Václav Talich mladého Martinů znal jako orchestrálního hráče, v budoucnu jej měl poznat i jako skladatele.“

„Martinů Kubelíkovi věnoval své Fresky Piera della Francesca. Kubelík je spolu s Vídeňskými filharmoniky provedl ve světové premiéře v létě 1956.“

„Jiří Bělohlávek měl úžasnou schopnost dokázat v díle nalézt hloubku a vnitřní sílu a ty pak přenést na hráče orchestru.“

I když se provádění orchestrálních či jevištních děl Bohuslava Martinů věnovala řada výborných umělců, označení „martinůovský dirigent“ si dovolím přiřknout pouze několika z nich. Kritériem této volby je pochopitelně především mimořádný umělecký vklad těchto interpretů v rámci uvádění skladeb Martinů a ve většině případů také vztahy se skladatelem nejen na profesionální, ale též osobní úrovni. Zajímavým bonusem navíc je fakt, že u všech těchto dirigentů si letos budeme připomínat kulaté výročí narození či úmrtí.

V dnešním příspěvku si představme první čtveřici – české dirigenty, kteří sehráli významnou roli při interpretaci děl Bohuslava Martinů. Asi nepřekvapí, že prvním z nich je Václav Talich (1883–1961; od jeho smrti uplyne 16. března šedesát let), jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů 20. století. Jeho profesní působení je spojeno především s Českou filharmonií, která se díky němu stala tělesem mezinárodní úrovně. Spolupracoval s ní od roku 1917 do roku 1941. Od roku 1935 navíc po smrti Otakara Ostrčila umělecky vedl i Národní divadlo. I když se snažil vždy sloužit vlasti, musel v době protektorátu a druhé světové války učinit několik kompromisů, kterých využili jeho nepřátelé (za inspirátora bývá považován tehdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý) k obvinění z kolaborace. I když Talichovi vina nebyla nikdy prokázána a řada osobností se postavila na jeho stranu, obvinění mu velmi zkomplikovalo život: skončil na postu šéfdirigenta České filharmonie i Národního divadla, jako pedagog AMU pracoval jen do roku 1948. Nové umělecké nabídky nepřicházely.

Po několikaměsíčním období bez práce byl Talich přizván do Bratislavy, kde pomáhal založit Slovenskou filharmonii, s níž také do roku 1952 jako dirigent spolupracoval. Přibližně od poloviny padesátých let byl rehabilitován, opět začal spolupracovat s Českou filharmonií, s níž natočil řadu unikátních nahrávek zejména české hudby. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem.

Bohuslav Martinů se s Václavem Talichem poprvé setkal v roce 1918, kdy se jako výpomocný hráč octl v České filharmonii. Přesto, že byl před osmi lety z konzervatoře „pro nenapravitelnou nedbalost“ vyhozen a jen složitě si o rok později dodělával potřebnou státní zkoušku, aby mohl vůbec vyučovat hru na housle, dostal nyní příležitost i jako interpret. Dle vzpomínek samotného Talicha to bylo tím, že „Česká filharmonie z let dvacátých byla ovládána chvalitebným zvykem, že jedno z uvolněných souborových míst s oblibou rezervovala hráči-skladateli, dávajíc mu tím možnost, aby hluboko a důkladně nahlédl do neobyčejně složitého mechanismu moderního symfonického orchestru.“ Martinů pak jako výpomocný a od roku 1920 i stálý člen filharmonie působil až do svého odjezdu do Paříže v roce 1923. S orchestrem měl možnost vystoupit na celé řadě domácích i zahraničních vystoupení, právě pobyty na zahraničních turné v něm pravděpodobně vzbudily touhu po životě mimo vlast, uskutečněnou pak získaným studijním stipendiem do Paříže.

Václav Talich tedy mladého Martinů znal jako orchestrálního hráče, v budoucnu jej měl poznat i jako skladatele. Martinů se před Českou filharmonií skladatelsky poprvé představil na počátku roku 1919, kdy mu byla provedena jeho orchestrální Česká rapsodie. Dirigentem ovšem tehdy nebyl Talich, ale Ludvík Čelanský. Talich pak měl ve stejném roce provést jeho Malou taneční suitu. Ovšem zde se projevila dirigentova nekompromisní povaha: po podrobném prostudování díla jej neuznal za vhodné k veřejnému provedení a dílo na poslední chvíli, kdy už byly vytištěny plakáty, odřekl. To byla velká rána pro skladatele, který po provedení České rapsodie zrovna získával pocit kompozičního uznání. Uměl si z toho ale vzít ponaučení a po letech (v roce 1955) s vděkem Talichovi přiznal: „Ty jsi mi dal největší lekci v životě, když jsi jednoho dne zastavil orchestr a řekl: ‚Pánové, tohle my hráti nebudeme.‘ A ‚tohle‘ byla moje Suita. Tenkrát jsem se velice vážně zamyslel, zkrátka šel jsem do sebe. A na tuto smutnou příhodu jsem si častokráte vzpomněl, když jsem si nějakou kompozici chtěl udělat lehčí, a vždy jsem Ti v duchu poděkoval a i dnes Ti znovu děkuji.“

Václav Talich se přes tuto nepříjemnou epizodu stal v budoucnu pro Martinů pravděpodobně nejrespektovanějším českým dirigentem. Jistě k tomu přispěly právě ony zkušenosti z několika sezón za pultem orchestru – lepší uměleckou školu by skladatel určitě nenašel. A také Talich změnil na skladatele názor: už v únoru roku 1923 mu provedl jednu část z cyklu symfonických básní pro velký orchestr Míjející půlnoc (část Modrá hodina) a o rok později provedl jedno z nejprůraznějších děl Martinů vůbec, orchestrální Half-time (Poločas).

Tato krátká, desetiminutová skladba, inspirovaná prostředím fotbalového utkání (proto Poločas), zaujala ve tvorbě Martinů zcela nové místo, protože svého autora poprvé představuje nikoliv jako pozdního romantika, ale jako novátora s provokativním kompozičním jazykem. Martinů navázal na řadu svých evropských skladatelských kolegů a jejich zájem o sport – v hudbě do té doby nezpracované téma. Za všechny jmenujme Erika Satieho a jeho Sports et Divertissements, dále Rugby Arthura Honeggera, Training Alexandra Nikolajeviče Čerepnina a další. Václav Talich, který si skladbu u Martinů sám zjednal pro nový abonentní cyklus, byl z díla nadšen a snažil se jej maximálně propagovat. Poněkud jinak tomu bylo u pražské kritiky, a to přesto, že dílo bylo po provedení v rámci abonentního cyklu České filharmonie nominováno jako reprezentant za Československou republiku na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) s konáním v Praze. Asi nejvíc negativně na skladbu reagoval Zdeněk Nejedlý, který o Half-time v Rudém právu ironicky napsal: „Je to podobný kousek asi jako loňská lokomotiva Pacific [Arthura Honeggera]. Hraje se, až to může bubínky potrhat, ale docela pro nic za nic. Ani hudebně tu nic není. Jediný motiv skladby není vůbec ani od Martinů, nýbrž zjevně ražení Stravinského. Ale to patrně nevadí, zde je prostě účel sekat noty, čím řízněji, tím lépe. Pravá kopaná v hudbě.“

Václav Talich pak v budoucnu nastudoval a provedl ještě řadu významných děl Martinů, například La Bagarre (Vřava), Invence pro velký orchestr, Serenádu pro komorní orchestr a v původní, tedy světové premiéře skladby Partita pro smyčcový orchestr a Koncert pro klavír a orchestr č. 2 s fenomenálním pianistou a přítelem Martinů Rudolfem Firkušným. Nejvýraznějším dirigentským počinem pak bylo Talichovo nastudování světové premiéry opery Julietta v Národním divadle (premiéra 16. 3. 1938). Pro oba umělce to byla krásná spolupráce a nezapomenutelný zážitek. Talich na ni později vzpomenul takto: „Nejraději si připomínám první provedení jednoho z tvůrčích vrcholů Bohuslava Martinů, jeho opery Julietta v Národním divadle. Sešel se tu v nadšené shodě ke spolupráci soubor, vedený krásným úsilím poklonit se hluboce autoru i jeho dílu, a dík onomu vzácně družnému zaujetí dosáhli jsme rukou společnou a nerozdílnou nevšedního výsledku, který nesporně patří k nejradostnějším vzpomínkám mé operně dramatické činnosti. Autor mě přikoval ke vzpomínce na tento úsek mé umělecké činnosti věnováním rukopisné partitury svého díla. Může být krásnějšího uznání nebo daru vzácnějšího?“

Julietta byla bohužel poslední společnou prací Talicha a Martinů. Rok 1938 byl posledním rokem, kdy Martinů, žijící v Paříži, navštívil vlast. Paradoxně přesně rok po premiéře Julietty bylo Československo obsazeno Němci a vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Martinů se v této situaci do vlasti odmítl vrátit. Netušil, že ani v budoucnu se situace nezlepší a on už Československo nikdy nenavštíví.

V roce 1941 vystřídal Václava Talicha na postu uměleckého šéfa České filharmonie Rafael Kubelík (1914–1996; od jeho smrti uplyne 11. srpna rovné čtvrtstoletí). Syn světově proslulého houslového virtuoza Jana Kubelíka měl v té době za sebou krátké, ale intenzivní působení na postu šéfa operního souboru brněnského Národního divadla (tři sezony: 1939/1940–1941/42), a byť mu bylo teprve osmadvacet let, jeho umělecká erudice byla nepřehlédnutelná. V době vedení České filharmonie se Kubelík přikláněl ke dramaturgii akcentující českou tvorbu, která měla ve válečných letech i těsně po nich posilovat naději a víru lidí a podněcovat jejich národní cítění. Paradoxně ani v České filharmonii nezůstal dlouho, politická situace roku 1948 jej přiměla k emigraci. V zahraničí působil na celé řadě míst a postupně se vypracoval na jednu z nejvýraznějších dirigentských osobností své doby. Působil jako umělecký ředitel a dirigent v čele Chicagského symfonického orchestru, hudební ředitel Královské opery (Royal Opera House) v Londýně, osmnáct let byl šéfdirigentem symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově, ze kterého vytvořil přední světové těleso, pohostinsky vystupoval s Vídeňskou či Izraelskou filharmonií a také v newyorské Metropolitní opeře.

Dílo Bohuslava Martinů Kubelík jako dirigent intenzivně propagoval zejména v době působení v České filharmonii. Nastudoval a opakovaně prováděl jeho druhou a především čtvrtou symfonii – tu uvedl v průběhu let 1946–1948 celkem dvanáctkrát (!), dále symfonický Památník Lidicím či Sinfoniettu Giocosu pro klavír a malý orchestr. Ve světové premiéře uvedl v únoru 1946 ponurou kantátu pro baryton, mužský sbor a orchestr s názvem Polní mše a v květnu 1947 první provedení skladatelovy Symfonie č. 5.

V polovině padesátých let se oba umělci osobně setkali, lépe poznali a názorově shodli. Neudiví tedy, že Martinů Kubelíkovi věnoval své nové orchestrální dílo – Fresky Piera della Francesca, které vzniklo pod dojmem zhlédnutí unikátní chrámové výzdoby renesančního malíře ve městě Arezzo. Kubelík je spolu s Vídeňskými filharmoniky nastudoval a provedl ve světové premiéře v Salcburku v létě 1956. Martinů provedení osobně přítomen nebyl, dirigent mu po premiéře zaslal nadšenou reakci: „Drahý Bohoušku, budeš se divit, že Ti vůbec píši! Ale nedá mi to, abych Tobě neřekl, jakou radost mám z Tvé kouzelné skladby. Nevím, poslouchal-lis v rozhlase koncert ze Solnohradu – a když ano, jestlis byl spokojen s provedením, ale rozhodně vím, že byl orchestr Vídeňské filharmonie nadšen ‚Freskami‘ – a že publikum projevilo své velkomyslné ‚ano‘! Partitura je čarovně transparentní, výrazná, a zní ušlechtile (…) Zkrátka – po všech stránkách líbezná skladba!“ ‚Freskám‘ pak Kubelík věnoval péči i v budoucnu: ještě půl roku před Martinů skonem skladatele na zaslané pohlednici trefně informoval, že dílo opět studuje: „Fresky natíráme zčerstva.“

Dirigent Kubelík, který v padesátých letech působil v londýnské Královské opeře, měl eminentní zájem uvést též světovou premiéru nově vznikajícího operního díla Řecké pašije. Bohužel však vedení divadla novinkám na repertoáru nakloněno nebylo, a i když Kubelík vynakládal velké úsilí – v korespondenci Martinů popisoval, s kým vším na toto téma jednal – nakonec z provedení sešlo. Skladatel později dílo přepracoval na základě požadavku z divadla v Curychu. Sám se premiéry bohužel nedočkal: zemřel v roce 1959, světová premiéra Řeckých pašijí zazněla až v roce 1961.

V brněnském divadle v té době působil jako dirigent a dramaturg Václav Nosek (1921–2000; od jeho narození uplyne 5. dubna rovných 100 let!). Stál za většinou neobvyklých dramaturgických počinů, které z brněnského divadla od šedesátých let 20. století postupně vytvářely ojedinělou scénu s odvážnou dramaturgií a výbornými interprety. Nosek dílo Martinů nesmírně obdivoval a toužil je zprostředkovat veřejnosti. Probádal za tímto účelem řadu archivů či soukromých sbírek a objevil řadu děl, která v době života skladatele uvedena nebyla. Jim pak vdechl život: pečlivě prostudoval partitury, případně upravil pro provedení určitá problematická místa. Většinu těchto děl připravil nejen dramaturgicky, ale také jako dirigent inscenace. Zasloužil se tak o to, že tato pozapomenutá díla byla ve vlasti Martinů v šedesátých a sedmdesátých letech uvedena buď jako československá, nebo dokonce světová premiéra – za všechny zmiňme do té doby nikdy neuvedené premiéry oper Tři přání a Slzy nože či poprvé v Československu nastudované Řecké pašije. O Václavu Noskovi k jeho životnímu jubileu chystáme samostatný příspěvek, stejně jako k brněnským premiérám jeho éry. Tuto krátkou připomínku jeho činnosti uzavřeme konstatováním, že i on se řadí mezi zasloužilé „martinůovské“ dirigenty.

Poslední z českých dirigentů, kteří se významně zasloužili o hudební odkaz Bohuslava Martinů, je oproti výše zmiňovaným o dobrou generaci mladší. Jiří Bělohlávek (1946–2017) se k dirigování dostal po konzervatorijním studiu hry na violoncello. Brzy se začal dirigentsky prosazovat: v roce 1970 se stal vítězem soutěže mladých dirigentů, v roce 1971 byl finalistou Mezinárodní dirigentské soutěže Herberta von Karajana. Bral mistrovské hodiny u věhlasného rumunského dirigenta Sergiu Celibidacheho a později se stal jeho asistentem ve Stockholmu. V letech 1972–1978 vedl Státní filharmonii Brno, 1977–1990 byl šéfdirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Dlouholetá spolupráce s Českou filharmonií, kde působil od roku 1981 jako stálý dirigent, vyvrcholila po roce 1989 pozicí šéfdirigenta. V roce 1992 ČF opustil a pustil se do nevídaného projektu: na zelené louce vybudoval „svůj“ orchestr – Pražskou komorní filharmonii (1994), v jejímž čele stál až do roku 2005. Toto těleso si Jiří Bělohlávek „vypiplal“ k obrazu svému a vždy byl nesmírně hrdý na jeho umělecké kvality: „Do jeho členů se nesmazatelně vryla neustálá touha po dokonalosti a současně vědomí, že dokonalosti není nikdy dosaženo a že sebelepší výkon je odrazovým můstkem k cestě vzhůru, k objevování dalších horizontů a dalších možností. Není, myslím, jiný orchestr, který by tyto zásady měl tak hluboce pod kůží jako PKF.“

V roce 1995 navázal Jiří Bělohlávek pracovní kontakt s BBC Symphony Orchestra, jehož hlavním hostujícím dirigentem byl až do roku 2000. V roce 2006 pak byl jmenován šéfdirigentem tohoto tělesa. Od roku 2012 až do své smrti v roce 2017 Jiří Bělohlávek opět působil na postu šéfdirigenta České filharmonie, jeho návrat k nejproslulejšímu českému orchestru vzbudil celosvětové uznání.

S Bohuslavem Martinů se Bělohlávek logicky neměl možnost setkat, nicméně jeho dílu vzácně porozuměl a celoživotně je propagoval. Asi nejvýraznější byla jeho provedení skladatelových symfonií, krom dlouhé řady živých koncertů (Bělohlávek se v rozhovoru svěřil, že Čtvrtá a Šestá symfonie Martinů u něj stojí v řadě četnosti uvedení brzy po Dvořákových Slovanských tancích a Smetanově Mé vlasti) pořídil i hodnotné nahrávky, a to jak s Českou filharmonií, tak v letech působení v Anglii s BBC Symphony Orchestra. Nahrávka The 6 Symphonies z roku 2011 zaujala hudební kritiku natolik, že jí byla udělena prestižní cena Gramophone Award za orchestrální nahrávku roku 2012. V roce 2012 mu královna Alžběta II. za jeho dlouholetý přínos hudbě udělila Řád britského impéria. Z dalších Bělohlávkových výrazných nahrávek děl Bohuslava Martinů zmiňme Epos o Gilgamešovi se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK, pětici klavírních koncertů s věhlasným martinůovským interpretem Emilem Leichnerem a Klavírní koncert č. 2 se světově proslulým Rudolfem Firkušným.

I když se Bělohlávek jako dirigent věnoval z velké většiny orchestrální tvorbě, v případě Martinů nastudoval živě i několik operních titulů (Řecké pašije, Hry o Marii, Čím lidé žijí) a celou řadu scénických děl Martinů nahrál – krom výše zmíněných oper ještě dadaistickou operu Slzy nože a dále balety Kdo je na světě nejmocnější, O motýlu, který dupal, Šach králi a Vzpoura.

K velmi výrazným projektům Jiřího Bělohlávka v posledních letech jeho života patřilo nastudování a uvedení skladatelovy opery Čím lidé žijí (What Men Live By). Opera byla provedena v roce 2014 na prosincových Dnech Bohuslava Martinů a z jejích tří uvedení byla v roce 2018 sestříhána a pořízena premiérová nahrávka díla. Ta v řadách odborníků vyvolala nadšení, získala celou řadu prestižních ocenění, například Tip časopisu Harmonie, Nahrávka týdne webu Presto Classical, Album měsíce března prestižního časopisu Opera, dostala se do nejužšího výběru nominací na prestižní cenu International Opera Awards a v roce 2019 získala cenu Objev Diapasonu v rámci udílení cen Diapason d’Or (Zlatá ladička).

Vztah Jiřího Bělohlávka k dílu Bohuslava Martinů byl vždy velmi niterný a silný. Měl tu úžasnou schopnost dokázat v díle nalézt hloubku a vnitřní sílu a ty pak přenést na hráče orchestru. Spolu s nimi pak zprostředkovával posluchačům silný umělecký zážitek. Je až příznačné, že jeho vůbec poslední veřejné koncertní vystoupení se konalo v rodném městě Bohuslava Martinů. Zazněla zde mimo jiné jedna z nejsugestivnějších kompozic Bohuslava Martinů: Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány (se sólisty Janem Bartošem a Pavlem Rehbergerem). Jiří Bělohlávek v Poličce vystoupil se „svým“ orchestrem – Pražskou komorní filharmonií. Díky vzájemnému souznění vznikl nesmírně intenzivní prožitek prováděných děl zprostředkovaný posluchačům.

Tyto řádky nechť jsou poděkováním za vše, co dirigent pro Bohuslava Martinů ve své bohaté kariéře udělal. Jiří Bělohlávek by se zítra, 24. února, dožil 75 let.

Foto: Centrum Bohuslava Martinů Polička, archiv ND Brno, Petra Hajská, Petr Klein, Wikimedia Commons