„Pod nádhernými malovanými dřevěnými stropy místností bývalého kláštera vede cesta ke kůru. Tam kromě varhan nalezneme ještě chórové lavice pro společnou modlitbu řeholníků.“

„Nástroj sám je krásnou ukázkou rokokového varhanářství. Už na pohled je velmi elegantní, subtilní a noblesní.“

„Zvuk tohoto nástroje je příjemný a ušlechtilý. Jeden rejstřík je krásnější než druhý. Každý osobitý.“

Další díl našeho varhanního seriálu, který už takřka přesně rok obohacuje repertoár svátečně nedělních příspěvků, se vydal za královským nástrojem do Bělé pod Bezdězem rozprostírající se mezi chráněnými krajinnými oblastmi Český ráj a Kokořínsko.

Známá silueta dvou kopců, které vystupují z jinak vcelku rovinaté krajiny „Máchova kraje“, doplněná na vyšším z nich hradem Bezdězem, je za příznivého počasí viditelná už od výjezdu z Prahy směrem na Liberec. Pod hradem mělo vzniknout i město. Poloha však byla tak nevýhodná, že tam zůstala pouze malá víska a město samotné začalo od roku 1304 vznikat níže u potoka Bělá. Původně královské město obehnané kamennou hradbou se za vlády krále Václava IV. dostalo do rukou pánů z Michalovic a stalo se městem poddanským. Ještě během 14. století, roku 1345, byl na okraji města založen augustiniánský klášter. Byl prvním klášterem tohoto řádu v severních Čechách. Během husitských válek byl poničen, ale v polovině 15. století se do něj řeholní život vrátil – díky několika augustiniánům od svatého Tomáše z pražské Malé Strany. Zdejším řeholníkům byl po bělohorské bitvě na čas svěřen také samotný hrad Bezděz, neboť klášterní areál ve městě přestal být postupně od poloviny 16. století využíván. Augustiniáni však v prostorách hradu příliš spokojeni nebyli, a tak se roku 1633 přesunuli opět do města Bělá. Pro hrad to však mimochodem nebyl konec „klášterního života“ – od roku 1662 do zrušení kláštera Josefem II. byl sídlem benediktinů a jako takový také vyhledávaným cílem poutníků.

Zpět však do města. Od roku 1650 probíhala stavební obnova klášterního areálu. Mezi léty 1708 a 1712 byl dle návrhu Giuseppe Abondia vystavěn kostel do dnešní podoby. Na jeho kůr byly nejprve přeneseny starší varhany, na kterých pracovali (opravy, ladění, doplnění pedálu) varhanáři Martin Nedvěd (Beer), řeholník P. Titus, Ignaz a Ambrosius Stanislav Tauchmannové.

V roce 1763 byla podepsána smlouva na stavbu nových varhan. Smlouvu uzavírali převor Isidor Weyrich, který sám měl zálibu ve hře na varhany, a varhanář Jan Rusch (1728–1791). Rusch sídlil toho času ve Cvikově nedaleko České Lípy, později přesunul své sídlo do Litoměřic. Pro augustiniánský řád pracoval už dříve. Jeho díla nalezneme například v Milešově či Zaječově, již nedochované nástroje stály mimo jiné v Litoměřicích nebo Duchcově. Na poměrně prostorný kůr bělského kostela umístil jeden ze svých největších nástrojů a rozdělil jej do tří skříní – dvě velké skříně (strany C a Cis) po stranách a pozitiv s připojeným hracím stolem do zábradlí.

Přístup k varhanám nevede přes samotný kostel, ale je třeba projít budovou bývalého kláštera, kde jsou dnes byty sociálního bydlení. Dvě místnosti těsně přiléhající ke kostelu však k bydlení neslouží. Jsou prázdné a pod jejich nádhernými malovanými dřevěnými stropy vede cesta ke kůru. Tam kromě varhan nalezneme ještě chórové lavice pro společnou modlitbu řeholníků. Přesto tam zbývá ještě dost místa pro případné umístění dalších hudebníků k doprovodu bohoslužeb.

Nástroj sám je krásnou ukázkou rokokového varhanářství. Už na pohled je velmi elegantní, subtilní a noblesní. I přes to, že je vybaven šestnácti rejstříky, jsou jeho dvě volně stojící skříně štíhlé a působí vlastně až křehce. Dvojicí důvodů, proč tomu tak je a proč tomu tak být může, jsou jednak krátké oktávy v manuálech a to, že rejstřík Subbas (jediný šestnáctistopý rejstřík těchto varhan) je z krytých píšťal – skříně tedy ukrývají relativně málo opravdu velkých píšťal. Skříně samotné jsou dílem řezbáře Jana Hájka z nedalekého Mnichova Hradiště. Sochy ze skříní byly v minulosti patrně ze statických důvodů sejmuty. U hracího stolu je ale dochovaná, nejspíše původní, jednoduše zdobená varhanní lavice, která je opatřená také opěrátkem. Řezbářsky jsou ozdobená také čela kláves. Nepůvodní jsou už manubria, kterými varhany opatřil během oprav varhanář Josef Kobrle. Ten také provedl v průběhu oprav výše uvedené sejmutí sochařské výzdoby. Kromě Kobrleho provádělo pochopitelně v průběhu let údržbu více varhanářů. Do dispozice zasáhl pouze Josef Hubička, který místo jednoho z původních rejstříků dodal Gambu. Jiných zásadních zásahů se však nástroj nedočkal. Větší opravu plánovali augustiniáni ještě po druhé světové válce, ale uskutečnit ji už nemohli. Kombinací těchto vlivů tak zůstal nástroj zachován víceméně v původním stavu. Naštěstí unikl i válečným rekvizicím, díky čemuž se zachovaly zdobené principálové píšťaly hlavního stroje i pozitivu.

Zvukově vybavil Rusch nástroj třemi osmistopými hlasy v hlavním stroji – vedle prospektového Principálu a Flétny je to smykavý Salicionál. Ten spolu s Gambou od Josefa Hubičky sdílí společně píšťaly velké oktávy, čímž dochází k další úspoře větších píšťal, jak bylo uvedeno výše – ovšem až sekundárně, neboť Hubička nahradil Gambou hlas vyšší polohy. Další stopové polohy jsou v hlavním stroji obsazeny pouze jednotlivě – Oktáva 4‘, Kvinta 2⅔‘ a Superoktáva 2‘. Hlavní stroj i pozitiv korunují pochopitelně Mixtury – v hlavním stroji čtyřřadá a v pozitivu třířadá (dnes hrají pouze dvě z původních tří řad). V pozitivu kromě zmíněné Mixtury a základní Kopuly 8‘ stojí ještě dvojice hlasů ve čtyřstopé poloze – Principál, který je v prospektu, a Flétna. Pedálový Subbas jsme už zmínili výše. Jeho popisované kryté píšťaly byly v minulosti zbaveny zátek u píšťal ve velké oktávě, a tak hraje ve spodní oktávě jako osmistopý, zatímco v malé oktávě jako šestnáctistopý. Na manubriích je uváděn jako Violonbas 8‘. Kromě něj je pedál ještě tradičně vybaven Oktávbasem 8‘ a Superoktávbasem 4‘. Rozsahy odpovídají době vzniku – 45 tónů v manuálech a 18 tónů v pedále.

I přes nedobrý stav, který varhany halí pod ošoupanou pokrývku nánosů času, je zvuk tohoto nástroje příjemný a ušlechtilý. Jeden rejstřík je krásnější než druhý. Každý osobitý. Principály jsou měkce znělé, smyky zpěvné a flétny něžné. Pozitiv je přímo stvořen pro brilantní rokokové hrátky. Pleno je však naproti tomu schopné ozdobit slavnostní obřady. Traktura sice nefunguje nejlépe, ale je jisté, že to je stářím, a nikoliv špatným základem. Tento základ, který byl mistrem varhanářem do varhan vložen, tu stále je a vší silou se brání podlehnout tlaku času – ve zvuku i technických částech.

Jak kostel a varhany nyní žijí? Kostel je využíván vedle farního kostela Povýšení svatého Kříže jako filiální. Stejně tak ještě kaple zámku. Duchovní život nevelkého městečka se tak dělí mezi tyto tři svatostánky. Zdejší farnost spravoval předčasně zesnulý P. Jan Nepomuk Jiřiště, který byl velikou osobností na mnoha úrovních. Jednou z těchto úrovní byla i láska k hudbě a k varhanám. Varhanám a hudbě v kostelích, které spravoval, proto věnoval tolik péče, kolik jen s omezenými možnostmi nepříliš početných farností mohl. Na jeho činnost navazuje i současný duchovní správce, P. Kamil Škoda. I on se snaží rozvíjet život na zdejších kůrech, podporovat aktivitu scholy i varhaníků. Ve farnosti se daří získávat i nové, mladé zájemce o varhany a chrámovou hudbu.

Kostel je kromě nádherných varhan zajímavý i tím, že je v něm deponována řada uměleckých děl z okolních kostelů, a také cennou nástěnnou výmalbou takzvané Černé kaple – její stěny jsou pokryty cyklem s eschatologickou tematikou.

Pro zajímavost si ještě povězme o zmíněných dalších chrámech a jejich nástrojích. Ve farním kostele Povýšení svatého Kříže postavila roku 1900 do historizující skříně varhany o patnácti rejstřících firma Rejna a Černý. Ti také po první světové válce postavili nový Principál, neboť tento nástroj válečným rekvizicím neunikl. Jde o mechanický nástroj s kuželkovou vzdušnicí. Hlavní stroj je vystavěn na základu šestnáctistopého Bordunu. Dále je vybaven třemi osmistopými, dvěma čtyřstopými hlasy a nízkou Mixturou. Ve druhém manuálu jsou tři osmistopé hlasy a jeden čtyřstopý. V pedálu jsou Violonbas a Subbas 16‘ spolu s Oktávbasem a Cellem 8‘. V presbytáři kostela je vedle toho ještě malý nástroj se čtyřmi rejstříky (8‘-4‘-4‘-2‘) přenesený z kostela v Debři u Mladé Boleslavi. Ten díky tomu transferu unikl pravděpodobné zkáze. V zámecké kapli svatého Josefa je potom pouze harmonium.

(Zdroje: Krátký, Svoboda: Nejvýznamnější varhany České republiky; Horák: Varhany a varhanáři Mělnicka, Mladoboleslavska a Nymburska)

Foto: archiv autora, Wikipedia (Jitka Erbenová – CC BY-SA 3.0), Fb Města Bělá pod Bezdězem