„Snad právě dnes, 1. dubna, lze věcnost publicistiky vystřídat příhodami, které by mohly covidový smutek prohřát humorem.“

„Úsměvného přehmatu se může dopustit i profesionál každým coulem. Plácido Domingo nasadí úsměv, kterým zřejmě omámil nejednu z žen, a povídá…“

„V českokrumlovské zámecké zahradě je divadelní scéna s otáčivým hledištěm. Vynález je to báječný, ale za jistých okolností doslova zákeřný.“

„Humor je nejvyšší stádium smutku,“ řekl prý Charlie Chaplin, muž k tomuto tématu nad jiné povolaný. A Ernest Hemingway – také se znalostí věci – doplnil: „Psaní je osamělé povolání…“ Máme ze sebou všichni poměrně trpký rok. Samoty jsme si užili habaděj. Zvyklí na kontakty s lidmi, na pódia znějící hudbou, nezbylo nám než uzavřít se do čtyř stěn, k nástrojům nebo k počítačům. A připravovat se, studovat, cvičit, promýšlet. Komponovat, psát. Námětů či inspirací se od loňského března kupodivu vynořil bezpočet. Snad ale právě dnes, 1. dubna, lze převažující věcnost publicistiky pro jednou vystřídat příhodami, které by mohly covidový smutek prohřát humorem. Navíc jsou – na rozdíl od těch, jimiž se „na apríla“ běžně častujeme – skutečné. Pravdivé. Až tak, že se opravdu musely stát, protože vymyslet si je nelze. Prožité s klasickou hudbou, u které by to leckdo nečekal. Ostatně, když jsem se před lety odsunul s prací právě tímto směrem, počastoval mě někdejší kolega z pop music poťouchlou poznámkou: „No jo, smoking, dobrý, ale není to mezi těmi frakouny strašlivá nuda?“ Myslím, že občas by se divil a možná i záviděl.

V polovině devadesátých let jsem uváděl přímý televizní přenos koncertu Virtuosi di Praga v kutnohorském chrámu svaté Barbory. Oldřich Vlček měl tehdy pěkný nápad, spočívající v toulkách s hudbou po místech a městech zanesených na seznam chráněných památek UNESCO. Bylo dohodnuto, že přestávku vystoupení vyplní můj rozhovor s církevním představitelem, který zaperlí na téma provázanosti srdce a duše, víry a umění. Báječný nápad, jenže už při letmém setkání před přenosem jsem viděl, jak se pan farář potí a marně zakrývá chvění rukou. Inu, nějak to dopadne, řekl jsem si.

První polovina koncertu skončila. Představil jsem divákům svého hosta a pak to přišlo. Muž v sutaně se zadíval do kamery a řekl: „Vítejte v chrámu svaté brambory.“ To byl jeho konec. Zrudl, ztichl a už jsem z něj nedostal ani holou větu. Náš rozhovor by možná potěšil příznivce Divadla Járy Cimrmana. „Zřejmě tu na podzim chystáte cyklus večerů duchovní hudby s přednáškami, že?“ snažil jsem se odříkat text za něj. „Ano,“ vysoukal ze sebe. „A neobáváte se, že přijde málo lidí?“ „Ne.“ Soucítil jsem s ním, ale nebylo mu pomoci. V očích měl po celou dobu vepsán děs: „Tohle mi farníci nikdy nezapomenou…“

Úsměvného přehmatu se ovšem nechtěně může dopustit i globálně slavný profesionál každým coulem. Roku 2011 slavil Mezinárodní hudební festival Český Krumlov dvacetiny. Generální partner, pojišťovna Kooperativa, uvolnil ještě víc financí než obvykle. S tím, že zlatým hřebem festivalu bude vystoupení jednoho ze tří televizně slavných tenoristů Plácida Dominga. Tři měsíce před festivalem mě poslali s malým televizním štábem do Paříže, kde Mistr právě zkoušel v Théatre du Châtelet soudobou operu o Pablu Nerudovi. Na jevišti vlály desítky rudých vlajek… Budiž, Západ je Západ, řekl jsem si, hlavně ať se povede ten rozhovor. A po něm kratičká Mistrova pozvánka v češtině pro naše televizní diváky.

Domingo přišel do salonku na minutu přesně, a aniž mrkl brvou, odpovídal na otázky, z nichž většinu – obávám se – slyšel za život nesčetněkrát. Vždyť co nového může zaznít, jakou skulinu v jeho kariéře odkrýt? Vše už bylo řečeno. Potěšil ho jen dotaz, zdali se rodiče, které v dětství pozoroval ze zákulisí při produkcích zarzuely, dočkali jeho slávy. Oči mu ožily, rozpovídal se.

Pak nastala chvíle pro televizní pozvánku. „Maestro, listen to me, je to snadné – těším se do Českého Krumlova,“ instruoval jsem jej. „Ok, ok, no problem.“ Tak tedy kamery, akce, jedeme. Domingo nasadí úsměv, kterým zřejmě omámil nejednu z žen, a povídá: „Děsím se do Českého Krumlova.“ Výborně, Maestro, jenom to pro jistotu zkusme ještě jednou, a trochu líp to slůvko těším se, ano? „Sure, sure, no problem.“ A zase: „Děsím se do Českého Krumlova!“ To už se kamera třásla na rameni kameramana. Pozvánku se ani napotřetí natočit nepodařilo.

Mluvě o Českém Krumlovu, traduje se tam už velmi dlouho příhoda, u které jsem sice osobně nebyl, ale na její pravdivost mi přísahalo několik důvěryhodných svědků. V zámecké zahradě je, jak známo, světová rarita. Divadelní scéna s otáčivým hledištěm. Umožňuje režisérské postupy, jaké jsou v kamenném divadle nemyslitelné. Děj se odehrává nejen v centrálním prostoru jeviště, ale rozbíhá se do lesoparku, kam jej diváci následují pohledem díky točně, na níž se vsedě pohybují. Vynález je to báječný, ale za jistých okolností doslova zákeřný.

V publiku jednou seděl při Dvořákově Rusalce i zájezd jihomoravských družstevníků. Ve městě strávili celý den. Jedli, pili, hodovali, pomíchali všechno možné. Následky byly nasnadě. Jeden z družstevníků uprostřed opery náhle a neomylně pocítil, že průjem je jaksi za dveřmi. Hlavně ať neskončí v kalhotách! Nepozorovaně se proto vyplížil z řady a uchýlil se bokem od hlediště k temnému keři, kde si blaženě ulevoval. Ale ouha. Náhle se parkem za zvuků lyrické hudby rozběhly víly. Namířily si to přesně k nebohému kolchozníkovi – a bodové reflektory je následovaly. Malér s holou zadnicí už nešlo odvrátit…

Delikátnějším, doslova „vymazleným“ humorem se zato kdysi dávno, na sklonku minulé doby, blýskl legendární dirigent, houslista, humanista a jogín Yehudi Menuhin. Dirigoval v pražském Paláci kultury, na programu byl Britten a Elgar, byl to překrásný večer. Měl jsem s pořádající agenturou dohodnuto, že po koncertě mě Mistr přijme v šatně a poskytne mi obsáhlý rozhovor. Když jsem se bludištěm kongresového zázemí přiřítil ke správným dveřím, číhalo na mě nemilé překvapení. S mikrofonem v ruce tam postávala žena, kterou bylo jen s nedozírnou benevolencí možné považovat za kolegyni.

Pracovala v kulturní redakci byvšího Československého rozhlasu a spíš než intelektem oslňovala šéfy svými oblými tvary. Neměla znalosti ani vůli je nabývat. Přesto ji posílali na nejprestižnější tiskovky, kde jsme – my, další novináři – při jejích dotazech klopili studem zrak. Měla v zásobě jen dva a vytáhla je na kohokoli, Gilbertem Bécaudem počínaje a Rayem Charlesem konče: „Jak se vám líbí v Praze?“ zněl první, prostoduchý. O to rafinovanější otázka následovala. Účelem bylo vymámit ze světové star, o které rozhlasová údernice nevěděla zhola nic, alespoň jakousi informaci. Zněla tudíž takto: „Na co byste se zeptal sám sebe?“

Znechutila tím kdekoho, až jednou padla kosa na kámen. Nečekaně v podání člověka nad jiné mírného, u něhož by to nikdo nečekal. Yehudi Menuhina jsme zastihli, jak sedí v šatně na stole v pozici lotosového květu a relaxuje. Otráveně jsem dal ženě přednost a protrpěl její dvě obvyklé otázky. Když dozněla mantra „na co byste se zeptal sám sebe“, Menuhin upřel na ženu andělský pohled a s nadhledem Buddhy odvětil: „Proč jsem právě teď tady a právě s vámi?“ To už bylo příliš i na osobu s hroší kůží. Zmizela ze šatny, ani se po ní nezaprášilo.

To zkrátka nevymyslíš…

Foto: Libor Sváček, Fb Stránka Yehudi Menuhin, Fb stránka Otáčivé hlediště Český Krumlov, Youtube