„Spíše než dodržování tradičních velikonočních rituálů byly tyto velikonoční pobyty pro Martinů možností odpočinku v předjarní přírodě.“

„Martinů měl moc rád veškerá zvířata, i když s manželkou vzhledem k častému stěhování nikdy žádné trvale neměli.“

„Posledním drobnějším velikonočně laděným dílkem jsou Písničky pro dětský sbor, které komponoval na sklonku života, v únoru 1959.“

Další díl seriálu o Bohuslavu Martinů je laděn tematicky – jarně a velikonočně. Zobrazuje Bohuslava Martinů především jako člověka svázaného s přírodou, zvláště tou jarní, a představuje jeho díla spjatá s obdobím Velikonoc.

V rodině Bohuslava Martinů nepatřily pravděpodobně Velikonoce k nijak zvlášť uctívaným. Nedochovala se žádná konkrétní zmínka o tom, jak rodina svátky trávila. Můžeme jen předpokládat, že dle dobových zvyků, jejichž kořeny spadají do dávných pohanských dob, ženská část rodiny zdobila cibulovou nebo jinou technikou vajíčka pro koledníky a v době Bohouškova dětství naopak mužská část že se vypravovala na koledu. Můžeme také předpokládat, že maminka Karolina vyzdobila v interiéru pověšený křížek nebo svatý obrázek vysvěcenými větvičkami kočiček a také že napekla některé z typických velikonočních pochutin – kynutý mazanec nebo třeba jidáše a ozdobila jimi sváteční tabuli. A rozhodně se dá předpokládat, že rodina navštěvovala církevní bohoslužby, od památky na Poslední večeři Páně o Zeleném čtvrtku do nedělního Zmrtvýchvstání Krista.

Ani v dospělosti Bohuslav Martinů zřejmě Velikonoce nijak výjimečně neslavil. Z korespondence rodině do Poličky vyplývá, že je s manželkou Charlotte trávil vícekráte u její rodiny ve francouzské obci Vieux-Moulin. Jak Charlotte sepsala ve svých vzpomínkách, měli společnou lásku k přírodě a obzvláště té jarní: „Pozorovali jsme, jak nesměle začíná vylétávat hmyz… Pod korunami buků, dubů a habrů před Velikonocemi rozkvétaly divoké narcisy, petrklíče, bělokvěté sasanky a sedmikrásky. Koberec divokých hyacintů se modral do nedohledna; později rozkvétaly konvalinky, hloh a janovec…“ Spíše než dodržování tradičních velikonočních rituálů byly tyto velikonoční pobyty pro Martinů možností odpočinku v předjarní přírodě. Ale v korespondenci rodině do Poličky zaznamenal zajímavý velikonoční zážitek z pobytu ve Vieux-Moulin v roce 1932, neboť se byli „podívat na lov na jelena v sobotu, bylo to moc hezké všechno panstvo na koních v lovecké livreji, asi padesát psů všechny stejné, v pondělí byl hon na divokého kance ale to jsme přišli pozdě jenom jsme ho pak viděli jak ho vezli. Tak jsem si trochu odpočinul.“ Zmínka lovu o Velikonocích je pro nás – v kontextu zvyklostí honů pořádaných na podzim – přinejmenším neobvyklá.

Jaro a vše s ním spjaté měl Martinů rád. Koneckonců na první jarní den roku 1931 řekl své „ano“ Charlotte Quennehen, ženě, která s ním pak „v dobrém i zlém“ prožila zbytek života. Jaro je také symbolem nového života: zvířata v přírodě přivádějí na svět svá mláďata, leckdy nemotorná stvoření, na něž čeká v reálném světě celá řada nebezpečí. Martinů si z poličského domova do života přinesl schopnost postarat se o hendikepované ptáčky. Už jeho tatínek Ferdinand byl v Poličce znám tím, že doma choval dvanáct andulek a staral se také o ptáčky vypadlé z hnízda: skladatelova sestra po létech vzpomínala na špačka, kterého prý tatínek naučil hasičský pochod. Když pak špaček jednou ulétl, chodil tatínek po Valech a tak dlouho pískal onu hasičkou melodii, až mu špaček slétl na rameno. S nezměrnou trpělivostí piplal nemocné či nevyspělé ptáčky i Bohuslav Martinů. Odměnou mu pak byla přízeň ptáčka, který se k jeho obydlí opakovaně vracel. S manželkou tak vícekráte fotografiemi zachytil ochočeného ptačího přítele.

Martinů měl moc rád veškerá zvířata, i když s manželkou vzhledem k častému stěhování nikdy žádné trvale neměli. Charlotte ale ve svých vzpomínkách opakovaně zmiňovala, že se rádi starali o cizí kočky, které si na různých místech svého pobytu dovedli rychle ochočit. „Jedné kočce jsme říkali Micka a ta měla zvláštní libůstku: přilepila se na nás, když jsme šli do lesa, a nachodila s námi hodně kilometrů.“

Co se týče velikonočních tradic v náboženském slova smyslu, Martinů je zřejmě příliš nectil. Pouze ze vzpomínky Charlotte víme, že v době skladatelova pracovního působení v Římě v roce 1957 si nenechali ujít příležitost navštívit velikonoční bohoslužbu ve Vatikánu: „V Římě se Velikonoce slavily velkolepě. Šli jsme pěšky do baziliky sv. Petra (bydleli jsme nedaleko), ale nedostali jsme se dovnitř, všude tísnily davy lidí. Avšak spatřili jsme Svatého otce oknem a přijali jeho požehnání. Po bohoslužbě jsme poobědvali v restauraci [a i to bylo pro nás sváteční, protože venku jsme jedli málokdy]… Ten den se mi vryl do paměti jako jeden z nejkrásnějších v Římě.“

Velikonoce skladatel nezachycoval ani ve své tvorbě. Na jeho kontě jsou jen tři drobnější skladbičky na velikonoční téma. Nejranější je pětice klavírních skladbiček z roku 1912, která se dochovala pouze v rukopisné skice a je pojmenována po dnech Svatého týdne: Středa – Zelený čtvrtek – Velký pátek – Bílá sobota – Pondělí velikonoční. Martinů skladbu dost možná tvořil v doufání, že bude provedena právě o Velikonocích; to však v daném roce evidentně nestihl – dílo dle zápisku v sešitě dokončil deset dnů po skončení velikonočních svátků, které roku 1912 připadly na 5.–8. dubna. A možná byl z neúspěchu poněkud frustrován, neboť na poslední stránce dopsal vpisek s datací: „Nevermore. [Už nikdy] Středa 17. dubna 1912“. Co přesně tím myslel, nevíme – naštěstí to neznamenalo, že by snad chtěl přestat komponovat.

Druhá velikonoční skladbička Bohuslava Martinů je příležitostným dílkem, které si u něj „na zakázku“ objednaly Lidové noviny. V roce 1933, kdy žil Martinů trvale v Paříži, jej redakce novin oslovila s žádostí, aby pro ně napsal nějaké příspěvky o hudebním životě v Paříži, a protože se blížily Velikonoce, byl současně vyzván, aby u této příležitosti zkomponoval drobnou skladbičku. Martinů v obou případech vyhověl: příspěvků o hudbě a životě ve Francii napsal pro LN v dalších pěti letech celkem jedenáct a přispěl i drobnou skladbičkou. Nazval ji Velikonoční, koncipoval jako píseň pro hlas a klavír na text Karla Jaromíra Erbena a otištěna byla spolu s ilustrací Eduarda Miléna v příloze Lidových novin 16. dubna 1933, přímo na velikonoční neděli. Její textový úvod nám paradoxně evokuje známou koledu vánoční, zbytek textu se už ale váže jednoznačně k Velikonocům.

Velikonoční

Dej Bůh štěstí tomu domu,

my zpíváme Pánu Bohu!

Naše zlatá krásná panno!

Slepičky vám snesou dávno

vejce pěkný, bílý:

dejte vajíčko malovaný,

slípka snese jiný.

Dáte-li kus mazance,

dostanete mládence;

dáte-li kus pečeně,

půjdem domů vesele;

pakli nám nic nedáte,

tak se letos nevdáte!

Posledním drobnějším velikonočně laděným dílkem jsou Písničky pro dětský sbor, které Martinů komponoval na sklonku života, v únoru 1959, a to na základě žádosti došlé z Brna od dětského pěveckého sboru Krajského pionýrského domu v Brně (později Krajského domu pionýrů a mládeže v Brně a ještě později sboru nazvaného Mladost). Celkem devětadvacet dětí se v červnu 1958 podepsalo pod dopis Bohuslavu Martinů, v němž jej žádají o kompozici skladbičky, kterou by jejich sbor, řízený sbormistrem Jaroslavem Dostalíkem, mohl zpívat v premiéře. Poslali mu i několik básniček pro inspiraci.

Skladatel vyhověl – byť s jistým zpožděním, zaviněným jednak intenzívní prací na opeře Řecké pašije a také zdravotními komplikacemi, předjímajícími jeho úmrtí o půl roku později. Spolu s notovým rukopisem dětem ze sboru poslal 3. února i osobní dopis: „Milé děti: Byl jsem nemocný a tak vám teprve dnes posílám ty písničky, co jsem vám slíbil. Je to můj rukopis a schovejte si jej na památku, ale zato mi udělejte pěknou kopii a pošlete mi ji. Přitom mi napište, zdali se vám písničky líbí a zdali je rádi zpíváte. Napsal jsem vám hudbu na toho kohoutka a ještě Kováříčka a dětské hádanky, které sebral dávno mezi dětmi a lidem náš básník Jaromír Erben. Tak se dobře učte a hodně zpívejte. Mnoho zdaru vám přeji a pozdravy vám i panu učiteli i učitelce. Váš B. Martinů“

Písničky pro dětský sbor je svěží a cappella dílko o třech částech: Velikonoční – Kováříček – Dětské hádanky. Dostalíkův dětský sbor je premiéroval postupně. Jako první nastudoval Dětské hádanky, se kterými se zúčastnil ústředního kola Soutěže tvořivosti mládeže v červnu 1959. Sbormistr skladateli v děkovném dopise popsal, že „děti jsou nadšeny, jak se jim to výborně zpívá a líbí“, a žádal skladatele: „prosím Vás za děti ze všech sborů v naší republice, napište nám ještě mnoho takových sborů (…). V soudobé sborové literatuře máme málo takových věcí.“ Druhou nastudovanou skladbičkou byla Velikonoční, premiérovaná 2. února 1960 v Ostravě. Část Kováříček samostatně provedena nebyla, počkala až na slavnostní souborné provedení celého cyklu na velikonoční neděli 17. dubna 1960. Tam také nejlépe vynikla velikonočně laděná první část, zpracovávající vtipné verše Františka Halase:

Zakvokala kvočna,

kvočna ukvokaná,

zakdákaly slepice,

zlobily se velice

na kohouta.

Proč se zlobí, já už vím,

teď já tomu rozumím.

Zlobí se ty slepice,

že on snáší kraslice,

kvočna jenom vejce bílá.

Bodejť by se nezlobila!

Krom těchto drobných příležitostných skladeb existuje v Martinů tvorbě ještě jedno zásadní dílo, které obsahově spadá do velikonočního období. Jde o operu Řecké pašije, dílo se silným morálním poselstvím, které Martinů komponoval na námět románu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný. Příběh se odehrává na řeckém venkově v době příprav lidového velikonočního představení. Souhrou okolností jednotliví usedlíci vesnice, vybraní do chystaných pašijových her, postupně mění své chování a více či méně se sžívají s charakterem postav, které mají v pašijích ztvárnit. V dobrém i ve zlém: historie se i po tisíci letech opakuje, a tak musí dojít k násilné lidské oběti, aby se v budoucnu mohlo změnit společenské myšlení.

Své veledílo Martinů bohužel nikdy neslyšel, zemřel půlrok po jeho dokončení a na scéně byly Řecké pašije uvedeny až téměř dva roky po jeho smrti.

Foto: Miroslav Sychra a archív Centra Bohuslava Martinů v Poličce