„Protože Dvořák měl nápadů spoustu, nemusel si dát tolik práce s jejich rozvíjením.“

„Stravinskij na žádný nápad nečekal. Sednul a začal psát. Na notovém papíře se mu rozjel perfektně šlapající stroječek, který nápady sbíral cestou.“

„Nápad je potřeba vytěžit. Napadají mě dva příklady, kdy tu míru skladatelé netrefili.“

Možná jste také četli severskou detektivku spočívající na nápadu, že vrah stavěl před domy svých obětí sněhuláky, aby na ně mohl vždy vylézt a ze zvýšeného stanoviště pozorovat dění uvnitř. Zdá se mi, že je to nápad dost slabý, a představa, jak se vrahoun před hrůzným činem sápe vzhůru po kluzkých sněhových koulích směrem k mrkvi, mi přijde spíš komická než děsivá. Ale ten nápad přistál v hlavě muže jménem Jo Nesbø, což je Pan spisovatel – a i z takové ptákoviny dokázal vyrobit napínavou knihu.

Mnoho umělců se v minulosti vyjádřilo, že se cítí jako lovci čekající na nápad, bez něhož jsou v tvorbě bezmocní. V hudbě k nim patřil Mozart, který se v dopisech mnohokrát o nápadech zmiňuje, stěžuje si, že nepřicházejí, protože ve vedlejším bytě někdo cvičí na housle, anebo si libuje, že když má dobrou náladu a může být sám sebou, nápady plynou nejhojněji. Mozartova hudba je nápady prošpikovaná, ale člověk musí být trochu připraven, aby si jich všiml. Často jsou ukryty v hlubších vrstvách doprovodu, v modifikacích sonátové formy, málokdy je nápad manifestován v hlavním tématu. Když jsem poznával Mozartovy klavírní koncerty, často jsem si na začátku věty říkal „No, co se z tohodle dá udělat?“ A pak jsem koukal.

Jako dalšího autora, který staví své komponování na nápadech, bych nabídnul Dvořáka. Brahms mu jeho nápady přátelsky záviděl. Protože Dvořák měl nápadů spoustu, nemusel si dát tolik práce s jejich rozvíjením, jeho hudba – při opovážlivé míře zobecnění – je více expoziční než evoluční. Tak se může stát, že rychle zahoříte pro některou Dvořákovu skladbu, ale její opakovaný poslech vám už přináší méně a méně potěšení. Nápady už jste rozpoznali a dále není mnoho co objevovat. Brahms byl naopak svými odpůrci obviňován z nedostatku nápadů. Dokonce nádherné hlavní téma 4. symfonie jimi bylo po premiéře otextováno „Es fiel ihm wieder mal nichts ein“, tedy „Zase ho nic nenapadlo!“ Jenomže, jakou stavbu z toho „nic“ Brahms pak vybuduje! Je to velká hudební architektura, která se neokouká, neoposlouchá.

Zajímavý je z toho pohledu Stravinskij. Tedy, on je zajímavý z každého pohledu… Svěcení jara je jedna velká exploze absolutně originálních nápadů, jaké nedostal nikdo předtím. Už to úvodní fagotové sólo je velkou myšlenkou, přitom Stravinskij s ní nepracuje jako s tématem. Nerozvíjí ji, jen ji jednou připomene a pak opustí. Počínaje neoklasickým obdobím – řekl bych – hustota nápadů u Stravinského klesá. Neklesá ale kvalita jeho hudby, právě naopak. Odsud asi pramení některé výhrady hudebních publicistů k této etapě Stravinského tvorby. Obviňují ho z rutinérství. Ono ale jde spíš o obrovský muzikantský fortel, radost z toho, jak se hudba vyvíjí sama ze sebe. Myslím, že Stravinskij na žádný nápad nečekal. Sednul a začal psát. Na notovém papíře se mu rozjel perfektně šlapající stroječek, který nápady sbíral cestou.

Na nápadu jsou závislejší malé formy, v nichž není prostor pro tematickou práci. Člověk by proto řekl, že by invencí měla překypovat populární hudba. Říkávalo se, že aby se písnička stala hitem, musí opakovat nějaké známé prvky, které budou publiku povědomé, ale odlišovat se musí alespoň jedním svěžím nápadem. Jsem-li občas donucen poslouchat některé rádio se současnou popovou produkcí, nápady nacházím opravdu zřídkakdy. A že se snažím! Zato replikování již mnohokrát použitého materiálu zaznamenávám neuvěřitelně často. V roce 2007 dostala Oscara píseň Falling Slowly Markéty Irglové. Stojí na prajednoduchém třikrát opakovaném motivku, víceméně banálním, ale jeho překvapivé vyústění do vzestupné velké septimy lze považovat za záblesk nápadu. Ten motiv jsem od té doby slyšel okopírovaný snad v pěti písničkách jiných autorů, ovšem už bez toho septimového zdvihu – jeho kouzlo plagiátoři neodhalili.

Dvořák prý instruoval studenty kompozice poučkou: „Co je pěkné, opakujte“. Nápad je prostě potřeba vytěžit. Napadají mě dva příklady, kdy tu míru skladatelé netrefili. V polovině 1. věty Smetanova Klavírního tria g moll zazní v klavíru božská melodie, nápad od Pánaboha. Smetana ho použije dvakrát těsně za sebou, a pak už nikdy. Ta skladba je programní, melancholický motiv jistě znamená nějakou vzpomínku, zřejmě na dceru Bedřišku, která těsně před vznikem tria zemřela. Ale z hudebního hlediska je to strašně neekonomické zacházení s Božím darem. Geniální téma také napadlo Césara Francka ve finální větě jeho jediné Symfonie. Ač je to hudba vyloženě bujará, téma samo je sestupné, po pár tónech se propadne o decimu. Franck si zjevně uvědomil sílu toho nápadu, a tak ho ve větě umanutě znovu a znovu opakuje, jako by se do něho zamiloval a nechtěl je opustit. Je to zjevná tektonická nedokonalost, ale vlastně docela sympatická.

Zacházení s nápady je dovednost potřebná tvůrci v každé umělecké disciplíně. V mládí mívají kreativní lidé většinou nápadů přebytek, s přibývajícími zkušenostmi vystačí s menší náloží invence, protože dokážou s materiálem efektněji naložit.

V závěru tohoto toku úvah nabízím subjektivní soupis nejlepších nápadů, které si vybavuji, napříč kulturními disciplínami:

· Dva zevlující andílci umístění Raffaelem Santim jakoby omylem k nohám Sixtinské madony

· Námět filmu Woodyho Allena Prokletí žlutozeleného škorpióna, v němž úspěšný detektiv, poté co ho hypnotizér ve spánku přiměje ke zločinu, pronásleduje nevědomky sama sebe

· Skulptury Karla Malicha znázorňující vesmírné toky energií, vyrobené ze smotaného drátu

· Myšlenka Richarda Wagnera vyjádřit nemožnost naplnění lásky Tristana a Isoldy tím, že hudba v průběhu dějství nikdy nezakotví v žádné tónině

· Budova Centre Pompidou s vyvrženými vnitřnostmi postavená hned vedle kostela svatého Meredika v historickém centru Paříže, včetně nedaleké kašny Igora Stravinského, v jejímž bazénu přičinlivě šlapou vodu různé veselé mašinky

· První scéna Havlovy Zahradní slavnosti, v níž repliky přecházejí mezi postavami jako témata mezi hlasy ve fuze, navíc rytmizované refrénem bizarních přísloví typu „Tak dlouho krmil sysla, až mu spadla fujara do rákosí!“

· Tympánové sólo ve Scherzu Beethovenovy Deváté

· Nihilistická básnička Emanuela Frynty: „Dnes jsem mluvil s červotočem, jenže přesně nevím o čem, také přesně nevím proč, a jestli to byl červotoč.“

Foto: Pixabay