středa, 12 květen 2021 16:52

Smetana v souvislostech (2)
Má vlast ve třech stoletích

Autor:

„Cyklus zakotvil v repertoáru jako sváteční dílo novodobé české národní hudby. Je pochopitelné, že se stal vůbec první nahrávkou České filharmonie pořízenou pro gramofonové desky.“

„Provedení pražskými konzervatoristy se stalo nezapomenutelným nejen kvůli své výlučnosti, ale i díky výsledku.“

„Provedení po pětadvaceti letech opět s tělesem dobových nástrojů, poprvé zaštítěné v historicky poučené interpretaci domácími silami.“

 

Snmek-obrazovky-2021-05-12-172226

 

Smetanova Má vlast prošla za sto čtyřicet let ve třech různých stoletích několika fázemi. Od premiéry v sále na Žofíně v listopadu 1882 k zahajovacímu koncertu Pražského jara v květnu 2021 se nad nimi klene pevný oblouk. V nepřetržité řadě koncertů a souvisejících nahrávek postupně čím dál přesněji krystalizuje nadčasová hodnota skladby. Dnešní uvedení díla v historicky poučené zvukové podobě, očekávané jako událost, je v den výročí úmrtí skladatele nejen obvyklým ikonickým zahájením mezinárodního hudebního festivalu, ale také velkým krokem v interpretační historii cyklu symfonických básní. Téměř jakoby posvátný tuzemský hudební monument ožije v podání souboru dobových nástrojů nezvykle, očištěně, prožitý a promyšlený nově, z trochu jiného úhlu pohledu.

V devatenáctém století byl Smetanův cyklus symfonických básní vrcholným uměleckým projevem završujícím dobu obrození, dobu legitimního emancipačního snažení politicky, kulturně a jazykově upozaděného národa. Ve století dvacátém často plnil funkci symbolu se silným potenciálem povzbuzení pro těžké doby a přelomové okamžiky. Jedenadvacáté století definitivně zařazuje Mou vlast jako klenot národní kultury do světového hudebního dědictví a do mezinárodního repertoáru.

 

BedrichSmetanawaifu2xartnoise0scaletta1

 

Vznik šesti symfonických básní pokrývá v životě Bedřicha Smetany období let 1874 až 1879, ve kterém se postupně musel stáhnout z veřejného života. Během komponování Vyšehradu na podzim roku 1874 zcela ohluchl, do konce roku přesto dopsal ještě Vltavu. Šárku dokončil v únoru dalšího roku. V březnu poprvé zazněl na Žofíně Vyšehrad, o měsíc později Vltava. Symfonickou báseň Z českých luhů a hájů skládal během léta 1875. Na podzim 1876 měla čtvrtá z básní premiéru, nedlouho po opeře Hubička. Šárka zazněla poprvé až na jaře 1877. Báseň Tábor dokončil Smetana na podzim 1878, nedlouho po premiéře Tajemství. Blaník dopsal v březnu 1879. V roce 1880 se hned v lednu uskutečnil na Žofíně velký koncert při příležitosti padesátého výročí prvního veřejného vystoupení Bedřicha Smetany. Při té příležitosti v sále v paláci stojícím na ostrově pár kroků od Národního divadla poprvé zazněly Smetanovy Večerní písně a také dvě zbývající symfonické básně Tábor a Blaník. Rok 1881 je rokem premiéry Libuše, následující podzim má premiéru Čertova stěna… a 5. listopadu 1882 se na Žofíně konečně koná první souborné provedení cyklu všech šesti symfonických básní.

 

veb-ofn

 

Mé vlasti se při úvodním koncertě Pražského jara každoročně zpřítomňují v novém kontextu, v jiné umělecké konstelaci, v jedinečném spojení sil a stejně jedinečném a neopakovatelném okamžiku. Dá se na ně vzpomínat. Na Netopilovu jako na současnou, moderní, barvitou, pozitivní. Na romantickou a spontánní, jak ji prezentoval Daniel Barenboim. Na inovativní, bohatou a zajímavou, docela „operní“ v podání Paava Järviho, zamyšlenou v provedení Thomase Hengelbrocka, detailně dokonalou od Jiřího Bělohlávka, mladistvě bezstarostnou a moderní pod taktovkou Vasilije PetrenkaMá vlast je hudební apoteózou vlasti a bytí národa i oslavou krajiny, naplněné mytickými a dějinnými vzpomínkami i vizemi budoucnosti. Dá se v té souvislosti vzpomínat na dokonale hrající Pražskou komorní filharmonii a na neopakovatelně originální a entuziastickou Mou vlast při angažování orchestru Pražské konzervatoře… Mohli bychom tak rok za rokem při vzpomínání dojít až ke znalci Charlesi Mackerrasovi, k energickému Neeme Järvimu nebo k historicky poučené verzi Rogera Norringtona. I k Liboru Peškovi, kterému náleží primát účinkování s prvním zahraničním orchestrem – Královskou liverpoolskou filharmonií. Došli bychom tak až k výbuchu emocí s Rafaelem Kubelíkem v roce 1990.

Tato partitura byla v centru pozornosti České filharmonie už od jejího vzniku v roce 1896. Nelehké začátky, kdy se nově vzniklé těleso živilo, jak mohlo, ilustruje fakt, že poprvé kompletně provedlo Smetanovu Mou vlast 8. prosince 1901 štamgastům ve Smíchovském pivovaře… Cyklus však postupně a definitivně zakotvil v repertoáru jako sváteční dílo novodobé české národní hudby. Je pochopitelné, že se stal vůbec první nahrávkou České filharmonie pořízenou pro gramofonové desky, a to pro společnost His Master's Voice. To se psal rok 1929 a šéfem filharmonie byl už desátým rokem Václav Talich

 

1Vclav-Talich

 

Červen 1939. Pozoruhodná nahrávka Mé vlasti pod taktovkou Václava Talicha vznikla v Národním divadle v nesvobodné Praze, v době protektorátu, kdy se uskutečnil 5. června mimořádný koncert. Získal a vyzařoval obrovský náboj vlasteneckých emocí. Publikum po dlouhých ovacích spontánně završilo program zpěvem hymny. Záznam, dokumentující odhodlaný vzdor, se dochoval díky přímému přenosu do několika evropských měst. Norský rozhlas tehdy disponoval nejmodernější technikou a vysílání naštěstí uchoval.

Květen 1990. Snad nikdy nezažilo Pražské jaro tak silnou a tak radostnou rezonanci s publikem. Úvodní koncert festivalu – Smetanova Má vlast s Českou filharmonií a Rafaelem Kubelíkem – byl 12. května projevem a odrazem neopakovatelné euforie ze znovunabyté svobody. Navíc s jedinečnou symbolikou: Jak se připomínalo, obraz prvního ročníku Pražského jara v roce 1946 výrazně spoluvytvářeli tři umělci, jejichž velikost se tehdy už dala tušit, ale etablovala se definitivně až v dalších letech: Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný a Leonard Bernstein. Bylo velkolepým historickým zadostiučiněním, že se všichni tři dožili pádu komunismu a mohli jako hudební legendy ozdobit první opět svobodné Pražské jaro v roce 1990. Byli totiž zároveň symbolem jasně projevovaného nesouhlasu s totalitou.

 

127726984639d1142412dk

 

Rafael Kubelík byl šéfdirigentem České filharmonie od svých osmadvaceti. Smetanova Má vlast ho provázela celý život. Dirigoval ji jako díkůvzdání v roce 1945 na Staroměstském náměstí. V roce 1948 emigroval a cyklus symfonických básní řídil s mnoha světovými orchestry. V Americe Mou vlast natočil s Chicagským a s Bostonským symfonickým orchestrem, v Evropě s Vídeňskými filharmoniky a se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, jehož byl od roku 1961 po osmnáct let šéfdirigentem. V osmdesátých letech už ukončil dirigentskou dráhu, ale když se dozvěděl o cestě ke svobodě, kterou v listopadu 1989 Československo konečně nastoupilo, neváhal a přislíbil účast na nejbližším Pražském jaru. Po neopakovatelném koncertě ve Smetanově síni dirigoval Mou vlast ještě jednou o měsíc později: na Staroměstském náměstí se spojenými orchestry v den toužebně očekávaných svobodných voleb.

 

500

 

Dvanáctý květen 1996. Málokterý koncert Pražského jara – a to předtím i potom – vzbudil takové vášně, tak rozdílné názory… Roger Norrington v čele orchestru dobových nástrojů London Classical Players předstoupil před publikum s pojetím Smetanovy partitury, ke kterému došel při hledání původní zvukové podoby díla a při dodržení svých zásad historicky poučené interpretace. Britové, nezatížení tuzemským patosem, přijeli s přesvědčením, že přinášejí jeden z možných a pravděpodobných výkladů. Orchestr měl sedm desítek hráčů, hrál na repliky nebo přímo dobové instrumenty, včetně dřevěných fléten a plechově znějících žesťů; stříbřitě a měkce naladěné smyčcové nástroje měly střevové struny, hrálo se rovným tónem. Posluchače, ochotného se otevřít něčemu novému, hosté nadchli. Askeze a vášeň společně, programní a absolutní hudba současně, patos bez patosu… to byly první dojmy z koncepce, která byla místy zběžnější a místy zatěžkanější, ale celkově velice muzikální. Působila svou novostí a decentní dráždivostí i svou zvukovou "přátelskostí". Roger Norrington v některých místech přišel s opravdu rozdílným modelováním temp a rubat a odhalil mnohde nejen nečekané akcenty, ale v dynamičtějších místech střízlivě prezentovanou dramatičnost a v poetickém zpomalení pěkná zklidnění. Nedlouho poté pořízená studiová nahrávka potvrzuje, že šlo o legitimní pokus, o skutečný a nesporný umělecký čin. Do tuzemských stojatých vod vnesl razantní výzvu zamyslet se nad vlastními mýty.

Názory z druhé strany spektra, totiž že jde o umělecký podvod, měly v té době ještě docela silné podhoubí v jedovatém přesvědčení některých hudebníků, že na staré nástroje hrají jen ti, kdo neumějí hrát "normálně" na nové. S odstupem pětadvaceti let takový pohled už opravdu neobstojí.

 

1999

 

Píše se rok 2011. V Tylově domě v rodišti Bohuslava Martinů, dvacet kilometrů od Smetanova rodiště, se koná koncert nazvaný Hudební jaro v Poličce. Sice zrovna napadlo dost sněhu, ale slovo jaro znamená nejen blížící se první jarní den, ale také hudební mládí. Na sto dvacet konzervatoristů z Prahy strávilo týden jarních prázdnin přípravou na zahajovací koncert Pražského jara, při kterém mají v roce dvoustého výročí vzniku školy zahrát 12. května kompletní Mou vlast. Všichni tehdy hodnotili s uznáním, že souhlas s tím, aby byl uměleckým garantem tohoto bezprecedentního projektu, dal Jiří Bělohlávek. Soustředění v Poličce předcházely měsíce, kdy studenti probírali party se svými učiteli, a týdny, kdy orchestr během školní výuky připravovala pedagožka konzervatoře Miriam Němcová. Jiří Bělohlávek, tehdy ještě šéfdirigent Symfonického orchestru BBC, ale už designovaný šéf České filharmonie, přijel do Poličky s možností nezabývat se už čtením not, ale přenášením své vize na orchestr. Dílem se s konzervatoristy zabýval do hloubky, pracovalo se na dynamice a tvarování frází… i na tom, aby mladistvá energie neválcovala detaily. Bylo mu ovšem jasné, že nejtěžší bude pak za několik týdnů ve Smetanově síni všechny již jednou dosažené kvality zúročit v jedinečné chvíli…

Mou vlast, partituru náročnou i pro profesionály, studoval orchestr Pražské konzervatoře jako komplet v historii školy poprvé a stejně tak historicky první bylo toho roku jeho vystoupení na Pražském jaru. Stalo se nezapomenutelným nejen kvůli své výlučnosti, ale i díky výsledku.

 

Barenboim-foto-Zdenk-Chrapek

 

Rok 2017. Mezinárodní ohlas a nadčasové a všeplatné symbolické poselství se nevylučují s vlasteneckým jádrem skladby, zjišťujeme, když Mou vlast řídí při zahájení Pražského jara s Vídeňskými filharmoniky Daniel Barenboim. Předestírá ji romantickou a spontánní, krásně zahranou, zajímavou, rozhodně ne opatrnou, bezradnou nebo nudnou. Ano, možná ne česky vroucnou a tolik národně opravdovou. Ale zrovna takové projekce do naší hudby od světového orchestru a kosmopolitního dirigenta čekat nelze. Co ale očekávat lze – a co se stalo? Partitura prokázala, že výmluvností, obrazivostí, invencí, kompozičním mistrovstvím, nábojem, koncepcí a vznešeným uměleckým patosem možná souvisí i s jinými díly své doby, třeba se skladbami od Wagnera nebo Liszta, že ale zároveň nemá v repertoáru obdoby. Když k tomu přičteme vystopovatelnou a slyšitelnou zkušenost operního dirigenta a uvolněnou přirozenost a spontaneitu rakouského tělesa, tvořeného hráči orchestru Vídeňské státní opery, vychází z toho vzpomínka na bezpečně a bez váhání procítěný večer, který Mou vlast posunul zase dál do světa.

 

501

 

Květen 2019. Aniž bychom tušili, poslední normální Pražské jaro. Bamberské symfoniky řídí při úvodním koncertě Jakub Hrůša, který je už několik let vede jako šéfdirigent. Orchestr vznikl v Bavorsku z hudebníků odsunutých z Československa po skončení války. Dodnes se v něm o tradicích souvisejících se zemí pojmenovanou „Böhmen“ dobře ví, dodnes se dá k zemskému vlastenectví předků v tělese a v jeho uměleckém konání hlásit. Má vlast zazněla v jejich podání velmi pěkně, do detailů propracovaně a přitom uvolněně, s vybalancováním lyriky a epiky, svátečnosti a spontánnosti, v rovnováze českého a světového přístupu, prostě vzorově. Intenzivně vzpomínáme, jak životně Smetanovu geniální kompozici zpřítomnili, jak působivě a neopakovatelně, přitom bez zjevného úsilí.

 

51165315861bc89c1b2d2k

 

Dvanáctý květen 2021. Provedení Mé vlasti s příslibem postupného navracení publika do koncertních sálů po víc jak ročních bezprecedentních opatřeních proti pandemii. Provedení velmi očekávané. Po dlouhých pětadvaceti letech totiž opět „jiné“ než moderně symfonické: s tělesem dobových nástrojů, s dirigentovou snahou najít tehdejší zvuk a v duchu interpretačních zvyklostí konce 19. století. Poprvé zaštítěné v historicky poučené interpretaci domácími silami. Václav Luks a jeho soubor Collegium 1704, pohybující se ve sféře staré hudby v mezinárodní špičce, přijali úkol popasovat se s partiturou zatíženou tolika idejemi, že jim jejich odvahu musíme závidět i přát.

 

5116641586052dc9cc53bk

 

Foto: Zdeněk Chrapek, Petra Hajská, Wikipedia, Youtube, archiv České filharmonie, Ivan Malý, Petr Veber, Fb festivalu Pražské jaro

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.