pátek, 08 únor 2019 14:21

Pohledem Petra Vebera (6)
Václav Luks na výletě

Autor:

 

„Dvořák? A proč ne.“

„Ukázalo se, že velkou pozornost artikulaci lze úspěšně přenést i k novější hudbě a že jí to nemůže ublížit.“

„Soubory, které sice nemají stoprocentně stálé obsazení, ale které přesto stojí na opačném pólu od produkcí ´kdo-má-čas´.“

 

Luks-44998583101564659879719008040074522075856896o

 

Specialisté na starou hudbu většinou, dříve či později, začnou pokukovat i po hudbě novější. Nemusí se to nijak vylučovat, nemusí to ani znamenat ztrátu toho původního zájmu. K rozšiřování svého pole působnosti přistoupili Nikolaus Harnoncourt, Christopher Hogwood, Roger Norrington, Paul McCreesh i John Eliot Gardiner, jmenováno jen namátkou. Na výlet do budoucnosti se od barokního repertoáru vydal rovněž Václav Luks.

Collegium 1704 ohlásilo na 7. února koncert s díly Wolfganga Amadea Mozarta a Antonína Dvořáka. Po Bachovi, Zelenkovi, Händelovi a Vivaldim překvapivý nápad a nečekaný krok. Po luteránských pašijích a katolických mších, po protestantském Mesiášovi a po italských operách, tedy po baroku s různými tvářemi, krok zajímavý. Ano, Václav Luks se například věnoval už Myslivečkově opeře L'Olimpiade a natočil s Leilou Schayegh jeho houslové koncerty, takže proč ne teď i Mozart. Ale Dvořák?

 

Luks-Rudolfinum-2882718210155918283391900410133127896062596o

 

A proč ne. Roger Norrington nastudoval a natočil na dobové nástroje i Smetanovu Mou vlast. Nikolaus Harnoncourt, jinak s barokním orchestrem Concentus Musicus Wien guru staré hudby, nahrál Mou vlast a Slovanské tance s moderním orchestrem. A řadu dalších romantických děl. John Eliot Gardiner si, zkráceně řečeno, založil pro uvádění Beethovena a Berlioze nové těleso novějších dobových nástrojů – Orchestr revoluční a romantický. Christopher Hogwood, zakladatel Academy of Ancient Music, mimo jiné natočil s Českou filharmonií a Bohuslavem Matouškem všechny koncertantní houslové skladby Bohuslava Martinů. Vždycky taková vybočení vzbudila pozornost, nikdy ne rozpaky. Marek Štryncl, spojovaný v našem prostředí především s Musicou floreou, tedy s převážně barokním souborem, postupně pořizuje také snímky Dvořákových symfonií, aniž by se vzdal původního hlavního zájmu.

Václav Luks dal dohromady pod hlavičkou Collegia 1704 kvalitní mezinárodní sestavu hráčů na dechové nástroje (a jednoho kontrabasistu) a připravil s nimi dvě velká reprezentativní díla obdobného obsazení a charakteru – Mozartovu serenádu v tónině B dur nazývanou Gran Partita a Dvořákovu Serenádu v tónině d moll. Oběma dílům dal do vínku mimořádnou muzikalitu, preciznost a pozornost zvuku, oběma rozměrnými díly, i přes monotematičnost programu a jeden druh zvuku, publikum potěšil. V praxi se i tady ukázalo, že velkou pozornost artikulaci - která obecně poučenou interpretaci staré hudby charakterizuje – lze úspěšně přenést i k novější hudbě a že jí to nemůže ublížit. Naopak. Zřetelnost, s níž se ozývaly jednotlivé linky, charakteristický zvuk historických nástrojů, vycizelovaný souzvuk ansámblu, ochota a dychtivost jako kvality často jasně z muzikantů kolem staré hudby vyzařující, to vše učinilo z koncertu v Rudolfinu událost, jakou by jen těžko bylo uvedení obou děl nějakým univerzálnějším souborem s moderními nástroji, nějakou výsečí některého komorního nebo symfonického orchestru.

Dojem z koncertů Collegia 1704 – a vlastně barokních orchestrů obecně – bývá takovýto často. Událost, průsečík jedinečných okolností, těžko opakovatelný zážitek. Je to dáno nejen neopotřebovanou muzikálností a jasným entusiasmem, který lidé kolem staré hudby tak nějak mají ve větší míře než mnozí zaměstnanci ve středním proudu klasiky. Je to totiž určitě dáno i tím, že sestavy hráčů pro koncerty jsou - i přes všechny stálice a pevná jádra jednotlivých značek – dávány v konečných celcích ze značné části dohromady na projekty. Jsou to soubory tvořené ve výsledku hudebníky, kteří mají každý jméno, svůj kredit, mezinárodní zkušenosti z dalších sestav. Soubory, v nichž v podstatě nehrozí rutina, ani šeď a průměrnost. Soubory, vytvářející hudební programy s ambicí komorní souhry, vzájemného poslouchání, jasného podílu každého na výsledku. Soubory, které sice nemají stoprocentně stálé obsazení, ale které přesto stojí na opačném pólu od nechvalně proslulých produkcí nahodile sezvaných lidí, takzvaných „ká-em-čé“, kdo-má-čas.

 

Luks-31358027101560456991319002663184764982263808o

 

Slyšeli jsme ve čtvrtek večer nádherně plasticky a transparentně znějícího Mozarta s basetovými rohy, starými hoboji, fagoty a klarinety a kontrabasem. Slyšeli jsme moc pěkně roztančeného a sehraného Dvořáka, také s dechy a vedle kontrabasu ještě s violoncellem, s přiměřeně romantickými rubaty, s trochu zlobícím hobojem, ale přesto vzorově zahraného. Jde o repertoár, který se dá asi hrát i bez dirigenta, ale úloha Václava Lukse za dirigentským pultem zde byla jasná: připomínat, případně iniciovat takový přístup, jaký je vlastní i „barokním“ kreacím jeho souboru. - Tak schválně, kdy se zase vydá takhle na nějaký výlet. Mohlo by z toho zase vzejít něco zajímavého. Nevypadal totiž ani trochu, že by si při něm snad nevěděl rady…

 

Veber-Luks-DSC4895

 

Foto: Petra Hajská, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.