„O Mahlerově Prodané nevěstě v Metropolitní opeře se píše jako o mistrovském kousku.“

„Kolik je podobných opravdu komických oper v češtině – komedií typu Lazebník sevillský…?“

„Mnohem snadnější je dnes napsat drama. Moderna a ještě víc postmoderna se komičnosti trochu vzpírá.“

Prodaná nevěsta je komická opera o třech dějstvích Bedřicha Smetany na libreto Karla Sabiny. Premiéru měla 30. května 1866 v Prozatímním divadle v Praze. Zásluhou Emy Destinnové byla uvedena v Metropolitní opeře v New Yorku. V němčině v překladu Maxe Broda. Premiéru tam 19. února 1909 dirigoval Gustav Mahler.

Tolik základní informace na internetu. Uplynulo tedy právě 110 let od okamžiku, kdy se dílo, na němž české veřejnosti kdysi hodně záleželo, dostalo do zorného pole publika ve světovém velkoměstě číslo jedna. V Americe už předtím ale inscenováno bylo – v Chicagu v roce 1893, tedy v tom roce, kdy měla v New Yorku premiéru Dvořákova symfonie Z Nového světa. Také v Londýně se dostala Prodaná nevěsta na jeviště dříve, to bylo v roce 1895. V Petrohradu ji uvedli už dokonce na začátku 70. let. A ve Vídni zazněla poprvé na První mezinárodní hudební a divadelní výstavě v roce 1892 a výrazně uspěla.

V Chicagu provedli Prodanou nevěstu 20. srpna 1893 v Haymarket Theater. To byla americká premiéra. Spojila se iniciativa několika osob. Byl mezi nimi herec František Ludvík, který za sebou, se svou hereckou společnosti, právě měl turné po Spojených státech; uvedli při něm česky mimo jiné realistické drama Gazdina roba Gabriely Preisové, jen o pár let později zpracované Josefem Bohuslavem Foersterem do příběhu opery Eva. Ludvík spolupracoval i s americkými ochotníky. Na turné s nimi byl tehdy rovněž herec a režisér Josef Šmaha; v pražském Národním divadle režíroval nejen řadu činoher, ale rovněž některé Smetanovy opery, a byl také první, kdo v českých zemích inscenoval Verdiho Otella nebo Čajkovského Eugena Oněgina. U chicagského provedení Prodané nevěsty figuroval vedle režiséra Šmahy také dirigent Joseph H. Čapek.

Gustav Mahler v New Yorku, to bylo ale něco jiného. Profesionální síly, velké divadlo, sousedství světového repertoáru… O Mahlerově „Prodance“ se píše jako o mistrovském kousku. Vzbudila potěšení jako „opravdová buffa“, jako „proud svěžích a půvabných melodií“. Určitě i díky jeho hudebnímu nastudování. Mahler byl hodně dobrý operní dirigent… Úspěch mělo i hostování ve Filadelfii a pak rovněž jarní newyorské reprízy. V publiku byli hojně zastoupeni členové různých českých krajanských spolků, ale věřme, že Smetanovu hudbu přijali i rodilí Američané. Nicméně ve stejné době New Yorkem ještě mnohem víc hýbala jiná opera – Straussova skandální Salome s tancem sedmi závojů, proti které z mravnostních a určitě i věroučných důvodů svorně brojili zástupci křesťanských církví i židovské komunity.

Prodanou nevěstu v roce 1941 v Metropolitní opeře v anglickém překladu nastudovala po Emě Destinnové další slavná česká pěvkyně – Jarmila Novotná. Pak se tam hrála – už v nové budově – ještě na konci 70. let. Mařenkou tehdy byla Teresa Stratas, která za svou kariéru odzpívala v Met 385 představení v 41 různách rolích, zejména jako Turandot, Mimi a Nedda. Proslula také jako Salome i jako Bergova Lulu.  Jeníkem se stal Nicolai Gedda, jehož život se předloni uzavřel, Kecalem slavný basista Martti Talvela a Vaškem pozdější Otello – tenorista Jon Vickers. Scénografie byla dílem Josefa Svobody, kostýmy vytvořil Jan Skalický a choreografii Pavel Šmok. Smetanu nastudoval a dirigoval James Levine, který stál i za návratem díla v druhé polovině 90. let. To už bylo obsazení jiné – Gwynne Geyer, David Kuebler, Paul Plishka a Vladimir Bogachov.

Prodaná nevěsta se častěji než v USA dává v divadlech německé jazykové oblasti. Bavorská státní opera v Mnichově ji nově hraje od loňského podzimu. Způsobem, který k současnému německému divadlu patří – jedním slovem brutálně. Rozhodně ne jako lyrickou komedii. Němečtí divadelníci si Prodanou přivlastnili a vidí ji po svém. Provokují. KlasikaPlus psala o inscenaci zde: Hans und Marie aneb Die verkaufte Braut. Letos 23. ledna se uskutečnilo koncertní provedení „Prodanky“ v Moskvě… Tato opera opravdu v zahraničí žije, ale buďme realisté – žije svým způsoben, svým tempem. Prostě občas ožije. Opravdu světový repertoár, to jsou přece jen ještě trochu jiná díla. Asi tam dosáhne Leoš Janáček. Také Rusalka. Mimochodem, v přenosech do kin byla z Metropolitní opery Dvořákova Rusalka zatím jediným českým dílem.

Když Smetana upravil původní verzi do verze definitivní, byla přijata slovy: „Vzrostla na skvostnou komickou operu plnou bujného ruchu a neodolatelné komiky, jadrný to obraz venkovského života, ale přece na veskrz hudebně ušlechtilý a jemný“. Občas „Prodanku“ asi někdo trochu podceňuje a přesouvá směrem k operetě. Neprávem. Je to opravdová opera. V té definitivní podobě, s velkým orchestrem a s dobrými zpěváky určitě.

Kolik je podobných opravdu komických oper v češtině? Komedií typu Lazebník sevillský u romantiků…? Od pozdějších autorů by asi komediálnímu vymezení vyhověla Veselohra na mostě, Ženitba a Mirandolína od Bohuslava Martinů. A pak zřejmě Dáma a lupiči od Ilji Hurníka. Ostatně – ale kolik jich je v jiných jazycích po Pucciniho konverzační legraci s názvem Gianni Schicchi? Na prstech jedné ruky bychom je spočítali… Máme i od skladatelů hovořících česky nové opery, ano, ale zdá se, že mnohem snadnější je dnes napsat drama. Moderna a ještě víc postmoderna se komičnosti trochu vzpírá. S komedií by se lépe šlo vstříc publiku, s vážným dramatem se k lidem jde méně snadno. Natož se s ním dostat do světa. Nicméně napsat hudební zábavu – aby to nebyl muzikál – není dnes asi opravdu nic lehkého. Mezinárodně v poslední době uspěl se svou operou Jižní pól Miroslav Srnka. Komedie to fakt není. Schválně, co by takový zkušený autor o případném komponování komických oper řekl… A to ještě navíc už ani nemáme svého rodáka Mahlera, který by něco někam prosadil.

Foto: Archiv, Bavorská státní opera, wikipedia, Petr Veber