sobota, 23 únor 2019 12:00

Vědci hudebníci (2)
Aleš Špičák: Mezi vulkány a tenorovými party

Autorka:

„Už si kroutím dvaačtyřicátý rok tenorování.“

„Dneska je běžné poslechnout si třeba Mozartovo Requiem nebo Dvořákovo Stabat Mater, ale tenkrát se to nedělalo, protože to nebylo ideologicky v ažuru!“

„Výstav jsme tady na ústavu měli už přes padesát.“

 

IMG4144web

 

O někom se říká, že má život jako na sopce. Vulkanolog a seismolog Aleš Špičák, ředitel Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR ho ale takový má nejen jako. A kromě toho je naplněný notami pro tenor a moderním výtvarným uměním. Je totiž dlouholetým členem sboru Canticorum Iubilo a iniciátorem desítek výstav v galerii ústavu. KlasicePlus sice s úsměvem opakoval, že zpíváním by se živit nemohl, ale řada zvučných hudebních jmen, pod nebo se kterými zpíval, naznačují spíš opak, namátkou Vladimír Koronthály, Miriam Němcová, Oliver Dohnányi, Bennewitzovo nebo Wihanovo kvarteto, Petr Eben, Zdeněk Lukáš a mnoho dalších.

Zpívání, to je velká dominanta vašeho života. Jak dlouho už? Vy byste přeci klidně mohl být profesionálním muzikantem?

No, já myslím, že ne, že bych se tím živit nemohl. Ale baví mě to už hodně dlouho. Úplně první políbení sborovým zpěvem mě potkalo už na gymnáziu, kde jsme měli skvělou učitelku hudebky, paní profesorkou Posovou. Ta tam vedla dívčí sbor, do kterého já jsem samozřejmě nemohl vpadnout...

Ale tak mohl jste, ještě před mutací...

(Směje se) to já už jsem byl ale po mutaci ( směje se), ale paní profesorka si usmyslela, že ten zvuk dívčího sboru, který měla mimo jiné výborně vycepovaný, nějak barevně obohatí. Tak tam pozvala jednoho pěvce A ještě mě. A v některých skladbách jsme pak sbor doplňovali. Takže to bylo moje úplně první setkání se sborovým zpěvem. Potom na vysoké škole, ve třetím ročníku, to byl rok 1977, takže je to 42 let, jsem se úplnou náhodou přes kamarády z albeřského dětského tábora dostal do sboru Rosa v Roztokách u Prahy. Tehdy byl právě po takové klinické smrti, odešel sbormistr a začínalo to všechno nanovo díky agilnosti dvou, tří lidí. Tehdy se ho ale podařilo během pár měsíců sestavit znovu a do čela se postavil Vlado Koronthály. Ten pak později, asi za dva roky, přivedl Miriam Němcovou jako druhou sbormistryni a dirigentku a ten sbor se pak docela hodně vypracoval. Pro mě to pak byl najednou obrovský pocit být uprostřed něčeho, co člověk dosud znal jenom z koncertů nebo desek. Ten zážitek bych každému přál. Navíc jsme zkoušeli na zámku v Roztokách u Prahy, to byly úžasné podmínky.

 

IMG4131web



Čekala jsem, co řeknete, jestli na počátku u vás bude sbor typu Boni pueri, Kühnův dětský sbor a podobně. Byla jsem zvědavá na tu hudební líheň a ony to vlastně byly úplně nevinné školní začátky...

Ta škola, to ale byly opravdu jen začátky. Když jsem pak přišel na vysokou, na, přírodovědu, tak mě to tehdy ani nelákalo pokračovat. Zdálo se mi, že to tou střední školou skončilo. Neměl jsem ambice dostat se třeba do Vysokoškolského uměleckého souboru, vlastně jsem tehdy ani netušil, že existuje. Pro mě v tu dobu kontakt se zpíváním s gymplem skončil. Pak to tři roky odpočívalo a až pak přišla ta zmíněná náhoda.

A že vás to třeba nelákalo na pěveckou dráhu? Zpíváte tenor, což je žádaný hlas...

No, zpívám tenor, ale tenor nejsem, v podstatě s tím mám veliké problémy. Každá zkouška mě hodně unavuje, speciálně když se pak opakují nějaké exponované části, ty nejtěžší, a Ty samozřejmě bývají většinou i hodně vysoko. Řada mých kamarádů ze sboru Canticorum iubilo, kde teď zpívám posledních pouhých 27 let (směje se), tak mnozí z nich by mohli svojí profesi zaměnit za zpívání v nějakém profesionálním sboru, ale já určitě ne.

 

IMG4148web



Zmínil jste kolegy, v Canticoru iubilo s Vámi zpívá třeba i profesor Jiří Drahoš, také vědec, to je nějaký prazáklad toho sboru? Jak vlastně vzniklo Canticorum iubilo?

Já to znám vlastně jen z vyprávění starců, jak my tomu říkáme. Canticorum funguje už přes čtyřicet let. Nedávno jsme měli jubilejní koncert ke čtyřicátinám a to už je vlastně zase několik let (směje se). Takže to byla nějaká půlka 70 let, podobně jako Rosa. Oni tenkrát vznikli jako členové VUSu. Bylo jim kolem pětadvaceti a mezi těmi studenty už se necítili dobře, měli pocit, že jsou už moc staří (směje se). A dnes je jim kolem sedmdesátky, i mně už je přes šedesát, tak to z toho odstupu zní docela legračně.

Zkoušíte pilně a pravidelně, také poměrně často koncertujete, kolik času Vám vlastně sbor ukrajuje ze života?

Je pravda, že teď se nám to poslední dobou hodně zahustilo. Letos na jaře nás čekají dokonce čtyři koncerty. A na stará kolena (směje se) bychom se také měli vypravit na konci května do Mnichova. Zkoušíme jednou týdně v úterý a potom, když se koncert blíží, samozřejmě máme další zkoušky navíc. V posledních letech také už neděláme tolik a capellové věci, takže musíme respektovat, jak může orchestr a sólisté. Také máme pravidelné koncerty s Filharmonií Hradec Králové. Mimo jiné každé jaro tam máme s nimi nějaký pěkný vokálně-instrumentální koncert v katedrále Svatého Ducha. Už jsme jich tam odzpívali pětadvacet v řadě, takže letošní červen bude dvacátý šestý. A vidíte to, to mi připomíná, že v Canticoru jsem už 27 let. A když k tomu připočítáme ještě Rosu, tak už si kroutím dvaačtyřicátý rok... tenorování... strašné! (směje se).

Kdo vás vlastně vede?

Poslední dva roky Je to Josef Popelka mladší, který teď končí dirigování na konzervatoři a právě dělal přijímačky na akademii, všichni věříme že se tam dostane, protože je opravdu vynikající. Sbor pookřál pod jeho vedením. Zkoušky jsou dynamičtější. Je od nás skoro dvě generace, ale výborně nás zvládá, i disciplínu. Je to pro nás úplné zjevení. Měli jsme velké štěstí a jsme za to vděční.

Teď jste to řekl tak půvabně... jako kdyby ty dámy a pánové kolem šedesátky nebo sedmdesátky zlobili...

No to víte, že zlobí! Oni se tam potkají jednou za týden a znáte, jak to chodí, všechno si potřebují říct. Někdy je to úplně strašné (směje se). Třeba já bych se za čtvrt hodiny rozčílil, se vším a praštil a šel domů. Ale on to zvládá, to rozkladné povídání, má obrovský dar.

 

IMG4157web



Tak teď se poprvé projevilo, že jste vulkanolog. Jinak působíte velmi klidně...

(Směje se) To byste musela někdy vidět (směje se). Ale zpět k Pepovi. My jsme se k němu dostali nebo spíš on k nám asi před čtyřmi nebo pěti lety tak, že jsme opět po čase spolupracovali s Miriam Němcovou. A protože ona je velmi vytížená, tak s námi udělala jen některé zkoušky, ale z naší strany bylo potřeba pracovat víc. A protože ona učí dirigování na Pražské konzervatoři, tak nám vždy dohodila někoho ze svých studentů. Všichni byli dobří a zajímaví. Ale najednou přišel Pepa a něco se stalo, bylo to neuvěřitelné od samého začátku.

Ono je to také o tom jak se hudba podá. Řeknu to na příkladu vynikajícího Bennewitzova kvarteta. Jeden z těchto mladých mužů, Štěpán Ježek, krásnou češtinou velmi fundovaně uvádí jejich koncerty. Já to mám rád, protože posluchač většinou neví tolik o skladbách a takhle se najednou dostanete do zajímavých relací. Uvědomíte si, v jaké době a souvislostech ta skladba vznikala. A proč zmiňuju právě Štěpána... to také souvisí se zpíváním. Já se s ním znám vlastně ještě s jeho prenatálního období (směje se), protože se znám s jeho mámou, skladatelkou Olgou Ježkovou, kterou přivedla Miriam jako druhou sbormistryni do Rosy, nějaký čas tam působila a občerstvila náš repertoár o francouzské skladatele 20. a 30. let minulého století. A vlastně díky ní a také díky několika kamarádům a kamarádkám z Rosy jsem si začal pouštět víc hudbu tohoto období, ke kterému jsem do té doby ani moc velký vztah neměl. Nadchnul mě třeba Erik Satie. Bylo to pro mě velké obohacení. Také mě hodně ovlivnila osobní setkání s autory. Třeba Zdeněk Lukáš si osobně chodíval poslechnout, když jsme dělali jeho věci. A pěkně nás cepoval v tom, jak si to představuje. Také moc rád vzpomínám na Wihanovo kvarteto, které s námi hrálo Mikeše z hor Bohuslava Martinů. V nich byla obrovská energie, která se tehdy neuvěřitelně přenášela i na sbor.

 

IMG4138web

 

Canticorum Vám asi přineslo spoustu hudebních přátelství a výjimečných setkání…

To je pravda. I když třeba se Zdeňkem Lukášem, tam byl ten vztah s velkým respektem, protože byl generačně jinde. Abych tak řekl, husy jsme s ním nepásli. To samé bylo s Petrem Ebenem. Ten když přišel na zkoušku, tak nikdo ani nepípnul. Jinak je to s Miriam Němcovou nebo s Oliverem Dohnányim, samozřejmě jsou to věhlasní dirigenti, ale my se s nimi známe jako vrstevníci od studentských dob těch strašných čtyřicet let. Sbor Rosa také za mnohé vděčil sbormistru od Jakuba, Josefu Herclovi. Po celá sedmdesátá a osmdesátá léta dokázal udržet tradici zpívaných mší. Dneska je běžné poslechnout si třeba Mozartovo Requiem nebo Dvořákovo Stabat Mater, ale tenkrát se to nedělalo, protože to nebylo ideologicky v ažuru!

Jak vlastně přistupujete ke studiu nových skladeb? Zvlášť, když děláte méně známé věci, kde ty hudební postupy nejsou tolik odhadnutelné, nemáte je tak v uších?

No, mi ale hudbu 20 století poměrně často děláme, i když ne soustavně. Například loni jsme dělali Petra Ebena,,, děláváme Bohuslava Martinů, Takže pro nás ty harmonie úplné novum nejsou. Já osobně tedy s nácvikem nemám zas až takové potíže, v Canticoru patřím k těm, kteří se to naučí docela slušně a rychle. Ale že bych byl listař, jak se říká těm, kteří si ty vezmou noty a zpívají načisto, tak to určitě nejsem.

 

IMG4134web

 

Jaké jsou vaše hudební priority? Po čem byste sáhl, kdyby bylo více času hudbu poslouchat?

Není to jenom vážná hudba, samo sebou. Mám rád Spirituál kvintet, se kterým jsme měli tu čest si zazpívat loni v únoru, když Dušan Vančura slavil v Lucerně své 80 narozeniny. On chtěl při tom koncertě zavzpomínat i na "vusácká" léta a proto pozval Canticorum, protože právě z VUSu vzešli jeho zakládající členové. Mám rád jazz, spíš tedy ten klasičtější. A pak mám rád, ale to si ze mě spíš dělají legraci, pustit si v autě country, ale třeba moje dcera to velmi těžko snáší (směje se). Obecně mám rád, když jsou věci zpívané, když jsou tam hezké souzvuky. Mám rád skladatele, které prostě poznáte, i kdybyste nevěděli, že je skladba od nich, třeba Francise Poulenca. Ty jeho harmonie... jsou prostě osobité, podobné nikdo nikdy nenapsal. Je to stejné jako třeba u Martinů nebo Janáčka nebo Pärta, nezaměnitelné. Ale zazpívat ho, je velmi těžké.

Bavíme se o zpívání, ale co sborové koncerty z pohledu diváka, chodíte?

To já chodím! Pravidelně třeba na Pražský filharmonický sbor. Doufám že se teď nedotknu paní ředitelky Evy Sedlákové, ale ona tady u nás pracovala v knihovně v 80. Letech, byla hlavní knihovnicí tady v Geofyzikálním ústavu, takže ji jdu i rád pozdravit. Také pravidelně chodím na Martinů Voices, úžasné je Collegium 1704... Má to ale tu vadu, že po návštěvě koncertů těchto dokonalých těles pak máte velké rozpaky jít v úterý na zkoušku a pokračovat v tom nedokonalém amatérském zpívání…

A nebo to naopak brát motivačně...

(Směje se) No to ale nejde! Vy víte, že ty limity máte. Ale je skvělé, že dnes můžete jít na dokonalé věci. Také musím říct, že mám hodně rád soudobou hudbu. Pravidelně chodím na koncerty orchestru Berg. Líbí se mi, že pokaždé zařadí světovou nebo aspoň evropskou premiéru. Nemůžu říct, že se mi to líbí vždycky, ale tak z padesáti procent ano. A strašně se mi líbí, že koncerty pořádají v neobvyklých prostorách. Já bydlím kousek od Petřin a když se dostavovalo metro a stanice ještě nebyla hotová, tak tam místo jezdících vedly dřevěné schody. Oni tehdy udělali koncert na tom tehdy už hotovém nástupišti, takže diváci tam šli dolů a dolů, ta stanice je pěkně hluboká, a pak, což bylo ještě mnohem horší, zas nahoru a nahoru… Zkrátka jsou velmi kreativní v těch prostorech. A to má také šmrnc, když hudbu posloucháte v zajímavých a neobvyklých prostorech.

 

IMG4140web

 

My se tady zatím celou dobu bavíme o zpívání, ale vy jste především a geofyzik, seismolog vulkanolog... Jak jste se vlastně dostal k tomuto oboru?

Když se blížila maturita, tak jsem ještě nějakou úplně jasnou představu neměl. Svého času jsem sbíral kytičky, motýly, takže jsem spíš byl orientovaný přírodovědným směrem. Jenomže tenkrát v sedmdesátém čtvrtém, kdy jsem maturoval a dělal přijímačky, bylo špatné období a věci se začaly utužovat. Moji rodiče byli vyškrtnuti z Komunistické strany, takže pro mě bylo dost problematické uspět v přijímacím řízení. Uvažoval jsem tehdy tak, že na biologii se hlásí velký počet uchazečů, ale na geofyziku jich bylo vždy méně a šance byla vyšší. Navíc na biologii to bylo, řekněme, i kádrově těžší. Takže jsem se musel rozhodovat i pod tímto tlakem.

A trochu pod tlakem jste při své práci i dnes, když se něco děje, lidé a média chtějí informace…

Tak ta naše práce je různá. Tady na ústavu jsou lidé, kteří dělají pouze základní výzkum, a těch se aktuální věci příliš netýkají. Ale ti, kteří jsou spojeni s takzvanou seismickou službou, tak ti v případě nějaké významnější aktivity a pokud jsou třeba i obavy, jestli se při ní nevyskytovali i lidé z Česka, pak musejí permanentně sledovat vývoj. Ale dnes už jsme na tom tak, že to lze dělat stejně dobře i z domova. Naštěstí. Protože zákon schválnosti funguje velmi dobře. Mnohé události přicházejí většinou o svátcích, třeba teď naposledy vulkán Krakatau 23. prosince v neděli. Já třeba každé rádo začínám den tak, že se podívám na mapu epicenter, která signalizují, kde všude přes noc vznikla zemětřesení, abych byl připraven, kdyby se na nás obrátila média.

Já asi nemůžu nepoložit obvyklý dotaz… Když jsou dnes technologie už tak dokonalé, jak je možné, že stále věda neumí předpovídat zemětřesení?

Je to tím, že se to odehrává hluboko pod zemským povrchem, minimálně jednotky až desítky kilometrů hluboko ta nejničivější. To, že se zemětřesení připravuje, má jistě vliv na horninové prostředí a ovlivní to jeho fyzikální parametry, ale my je registrujeme až oněch mnoho kilometrů nad místem, kde se to odehrává. A to je problém, protože výsledky jsou ovlivněné mnoha jinými vzruchy, třeba i těmi, které má na svědomí člověk, jsou to různá elektro-magnetická vlnění, otřesy dané provozem, průmyslem, a tak dále, a tohle všechno se kombinuje. A není vůbec jednoduché, aby odborník při pohledu na záznam od sebe jednoznačně oddělil tyto vlivy a signály zemětřesení. Je velmi složité všechna měření interpretovat. Navíc není skoro žádný rozdíl v tom, jak začíná slabé a jak silné zemětřesení. To je rychlý pohyb na nějaké trhlině sousedních bloků. Když je zemětřesení slabé, ten pohyb je krátký, třeba jen o několik centimetrů. U silného jsou to naopak i desítky metrů. A to je právě to, co se nedá předvídat, jak dlouhý ten pohyb bude. Není nic, co by nás mohlo navést.

 

IMG4149web

 

Je hodně aktivních oblastí?

Jsou to celé linie dlouhé tisíce kilometrů a ta zemětřesení se tam odehrávají dnes a denně.

A publicity se dočkají jen ta na pomyslné špičce ledovce, tedy ta, která ničí nebo zabíjejí…

To je právě ta nespravedlnost vůči silným zemětřesením, která sdělovací prostředky nezaujmou, přestože jsou nesmírně zajímavá a pro náš obor důležitá. Často to pak má i ty důsledky, že když se těch ničivějších odehraje víc, tak má veřejnost pocit, že je obecně víc zemětřesení, a ono to tak přitom vůbec není.

Geofyzika, seismologie, to jsou hodně grafy. A Vám tady v pracovně visí několik velmi moderních výtvarných děl, kde se dají vysledovat různé geometrické útvary, souvisí to spolu nějak?

To vzniklo úplnou náhodou. V jednom literárním časopise jsem jednu zahlédl reprodukce, na které byly takové vlny, čáry, které připomínaly naše seismogramy. A mně velmi zajímalo, proč to ten výtvarník vlastně takhle nakreslil, protože nám to podobně rýsují plotry, jak to zaznamenávají na zemském povrchu. A najednou tady byla výtvarná paralela. Zeptal jsem se tehdy v redakci, zda mi dají kontakt na autora. Tím byl Jiří Hůla. Tehdy jsem mu napsal a on mi odepsal velmi vřele, sešli jsme se, začali si povídat o všech přesazích a průnicích. Také jsem se mu svěřil, že tady v přednáškovém sále míváme výstavy, tehdy to byla hlavně předfotografická vyobrazení různých jevů, díky koníčku našeho kolegy. Moc hezké téma, ale za čas se vám vyčerpá. Ukážete sopky, ukážete sesuvy, zemětřesení…

 

IMG4170web

 

A najednou co dál, že? Navíc aby tam byl aspoň nějaký dotek s Vaším oborem…

Právě. Já jsem uvažoval o tom, že by bylo dobré navázat nějakým současným uměním, ale neměl jsem žádného partnera. A najednou se tady objevil Jiří Hůla. Tak jsem ho požádal, že bych byl moc rád, kdyby mi s tím pomohl. A těch výstav jsme tu od té doby měli od roku 2002 přes padesát! Pro mě je to skvělé, protože jezdím ty věci vybírat s Jiřím. To je pak podobné jako s hudbou a zpíváním, když jste víc uvnitř, tak je to daleko zajímavější a ty věci vás osloví daleko jinak, než když je vidíte jen někde na výstavě.

To jste asi dost výjimečné pracoviště Akademie věd. Nebo máte konkurenci?

Máme! Ústav molekulární chemie na Petřinách plnil roli neoficiální galerie nebo výstavní síně v dobách, kdy řada umělců nemohla vystavovat. Takže jejich makrokoule mají tradici od 70. let. Visely tam přitom věci, které by vám dnes už nikdo nepůjčil, pokud byste nezaplatili nějakou šílenou pojistku! Mimochodem, s tím my začínáme mít také problémy, doba se strašně mění. Některá díla už sem prostě nedostaneme, takže bůhví, jak to s námi bude dál.

 

IMG4167web

 

Děláte tu i koncerty?

Určitě. Ono to souvisí i s těmi výstavami. Já na jejich zahájení vždy pozvu nějaké hudebníky, snažím se dát tu prostor i mladým muzikantům, také studentům. Je to vždy radost vidět náctileté, jak dokonale hrají. Pak tady provozuju na našem předvánočním obědě to, že mučím kolegy z širšího vedení ústavu, každý rok jim dám noty na čtyři nové kousky, u piána si je projedeme a pak je před tím plénem zapějeme… a to byste koukala, jak se lidi nechtějí prezentovat a říkají takové to: V hudebkách to byla hrůza, nutili nás do toho a my nechtěli.. a dodnes je to v  nich, mám s nimi veliký boj. Je už jen pár lidí, kteří z toho mají radost, nebo se nechají ukecat. A pak tu také pořádáme novoroční koncerty asi posledních pět let.

A kdo si tady zahrál?

Třeba zrovna Bennewitzovo kvarteto, nebo dívčí saxofonové kvarteto, když jsme loni otevírali nově zrekonstruovaný sál.

A vy jste si tu nezazpívali?

Vlastně ano! Kdysi, a sice když tady byla výstava Mirka Zoula, což byl výtvarník, u kterého Canticorum kdysi zkoušelo. On vystudoval akademii a dělal věci podobné jako pan Boštík, se kterým se i scházel. Mě hrozně mrzí, že jsem tu éru nezažil! Dodnes na to všichni vzpomínají.

To se zkoušelo u něj v ateliéru?

Ne. V kuchyni.

Kde budeme mít možnost slyšet Canticorum iubilo v nejbližší době?

Na velikonočním koncertě, který budeme mít 18. dubna v Dejvicích, v tamním sboru. Dirigovat bude Miriam Němcová a chystáme třeba Stabat Mater Františka Ignáce Tůmy.

 

IMG4153web

 

S Alešem Špičákem a jeho oblíbenou hudbou se můžete blíž seznámit také ve vysílání Českého rozhlasu D-dur. V sobotu a v neděli 23. a 24. února je hostem pořadu Na návštěvě, který můžete naladit obě dopoledne, vždy od 8 do 12 hodin a v reprízách od nedělní a pondělní půlnoci.

Foto: Veronika Paroulková

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.