„Narychlo připravené dílo zaznělo se ctí.“.

„Mysliveček mi byl největším dramaturgickým i interpretačním přínosem večera.“

„Přes některé pozitivní momenty interpretace Dvořákova Amerického kvartetu bohužel překvapovaly momenty odlišující se od autorova textu.“

S mírnou změnou programu se uzavřela v Plzni letošní sezóna Kruhu přátel hudby. Doležalovo kvarteto mělo účinkovat spolu s dvěma vynikajícími hornisty, ale z vážných zdravotních důvodů po havárii Zuzany Rzounkové bohužel nezazněl avizovaný Beethovenův Sextet pro dva lesní rohy ani jeho Smyčcové kvarteto Es dur, op. 81b. Další skladby, které měly s hornisty na koncertě 11. června v Domě hudby zaznít, nebyly dramaturgicky až tak významné a Doležalovo kvarteto je operativně nahradilo.

Program večera začal po několika úvodních větách ředitelky pořádající instituce Plzeňské filharmonie Lenky Kavalové, v nichž termínově osvětlila prodej nové abonentní řady Kruhu přátel hudby a omluvila změnu programu. Poslední abonentní večer začal provedením Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35 Josefa Suka. Stěžejní dílo kvartetní literatury můžeme občas slyšet v úpravě pro varhany Františka Picky. Existuje i úprava pro klavír Romana Veselého. Nicméně v partituře se dozvíme, že skladbu lze provozovat i v obsazení smyčcového orchestru s kontrabasem, jehož linku text také obsahuje. Podnět pro vznik díla dal známý pražský lékař, venerolog a dermatolog Ferdinand Pečírka, kterému je dílo také věnováno. Ten upozornil kvartetisty Českého kvarteta, kde byl sekundistou právě Josef Suk, na chystané nařízení hrát při koncertech rakousko-uherskou hymnu a navrhl příkaz obejít zkomponováním jiné, vhodné skladby, třeba na téma svatováclavského chorálu. Na plzeňském koncertě ji Doležalovo kvarteto, hrající ve složení Václav Dvořák, Alexej Rosík (housle), Martin Adamovič (viola) a Vojtěch Urban (violoncello) zařadilo operativně místo v úvodu zmíněného Beethovenova sextetu. Nutno říci, že prvních houslí se zde ujal místo Václava Dvořáka Alexej Rosík. Toto je běžná praxe ve smyčcových kvartetech, kde jsou oba houslisté maximálně erudovanými hráči a není pro ně problém si „židli“ vyměnit (např. Fibonacci Quartet). Nevím, z jakého důvodu se vyměnili houslisté v Plzni, pravděpodobně z časového důvodu jen několika dnů na přípravu, nicméně až na mírnou Rosíkovu nejistotu v samotném závěru díla ve vyšších polohách a v oktávách, zaznělo narychlo připravené dílo se ctí. Možná jsem ještě postrádal větší výstavbu díla, mohlo směřovat více ke svému konci a být naplněno větší plasticitou, zvláště ve směru nižších dynamik.

Od dalšího díla se již u prvního pultu až do konce koncertu usadil Václav Dvořák. Interpretace Smyčcového kvartetu op. 3 F dur Josefa Myslivečka byla velmi přesvědčivá. Soubor mimochodem jako první toto a několik dalších děl, včetně dvou kvintetů s hobojem autora, působícího převážnou část svého života v emigraci, natočil v r. 2020 pro Supraphon. Zde je nutno ale podotknout, že uskupení v této době hrálo v mírně jiném složení, v jakém si jej pamatuji z jiných živých koncertů, a to s hráčem druhých houslí Janem Zrostlíkem. Nahrávku jsem si před živým provedením doma poslechl, a i v jiném obsazení zaznělo dílo na pódiu skvěle a bylo mi největším dramaturgickým i interpretačním přínosem večera. Hráči si navzájem dávali dynamický prostor, Vojtěch Urban umí své violoncello nechat „zpívat“ i ve velmi slabých dynamikách. Závěrečná, třetí věta díla skvěle „zařezávala“, obsahovala logickou agogiku a sytý tón vůdčích myšlenek. Bylo slyšet, že soubor má toto Myslivečkovo dílo opravdu zažité. Svěží Myslivečkova hudba plná melodických ozdob, by stála jistě za větší zájem dalších souborů. Protože Mysliveček napsal smyčcových kvartetů ještě mnohem více, lze se určitě ještě těšit na pokračování úspěšného nahrávacího projektu.

Po přestávce byl uveden Smyčcový kvartet F dur, op. 96 „Americký“ Antonína Dvořáka. Dvořák napsal celkem čtrnáct smyčcových kvartetů, tento vznikl v pořadí dvanáctý. Dvořák jej napsal za velmi krátkou dobu od 8. do 23. června roku 1893. Z názvu je patrné, kde jej zkomponoval. Bylo to na americkém venkově ve Spillville ve státě Iowa, kde odpočíval po roční náročné práci ředitele Národní konzervatoře v New Yorku. Dílo patří možná k nejhranějším z jeho kvartetů, proto jeho interpretaci každý mimoděk srovnává s interpretacemi, které již slyšel. Nebudu zde srovnávat pojetí díla napříč soubory, jako při předmětu Interpretační seminář se svými studenty, ale zkusím se zamyslet, co přineslo Doležalovo kvarteto nového. Přes některé pozitivní momenty interpretace – např. snová atmosféra začátku druhé věty navozená v prvních houslích – bohužel překvapovaly momenty odlišující se od autorova textu. Hned v úvodu hrála viola rytmicky nepříliš pregnantně motiv obsahující dvě šestnáctinové noty a po té osminovou pomlku. Rozdíl museli slyšet i obyčejní posluchači, neboť motiv koluje mezi ostatními hráči… Osminové hodnoty v prvních houslích ve třetí větě Moltovivace byly rytmicky srážené. Rovněž vyslovení šestnáctinové noty po osminové s tečkou v tématu čtvrté věty nebylo vždy v prvních houslích srozumitelné. Pojetí hladiny pianissima ve vedlejším tématu v a moll ve stejné větě může být předmětem diskuse, nicméně celková dynamická škála, ve které se soubor v interpretaci díla Antonína Dvořáka pohyboval, by určitě stála za rozšíření. Přes tento, možná můj subjektivní dojem si auditorium téměř zcela zaplněného sálu Antonína Dvořáka Domu hudby Plzeň vyžádalo přídavek – miniaturu stejného autora, jeho Cypřiš č. 10 „Tam stojí stará skála“.

Foto: Jan Kantor