„Amen – slovo, které v sobě nese pravdu, jistotu, stabilitu, věrnost, souhlas i dovršení – se stalo osou celého koncertu a klíčem k interpretaci.“

„Silentium Ensemble nechal plně vyniknout kantáty Buxtehudeho i sonáty Capricorna díky jasné práci s textem a na pevném hudebním základu.“

„Koncert ukázal, že ztišení může mít větší sílu než monumentální zvuk.“

Koncert Silentium Ensemble v brněnském kostele sv. Janů ukázal, jak silně může vokální hudba zapůsobit v prostředí barokního chrámu, pokud se interpretace opře o citlivost, přesnost a stylovou ukázněnost. Večer 13. listopadu, provázený vstupy moderátora v dobovém kostýmu, nabídl dramaturgii postavenou na dialogu kantát Dietricha Buxtehudeho a originální vsuvce s podobě výběru děl Samuela Capricorna. Souhra architektury, akustiky a pečlivě vystavěné interpretace vytvořila vzácný celek, který držel tah od prvního do posledního taktu. Byl to koncert, kdy čas ztratil význam.

Večer ve společnosti Silentium Ensemble skvěle zapadl do prostředí chrámu a atmosféru koncertu výrazně ovlivnil také moderátor, který provázel posluchače celým programem. Jeho vstupy nabízely Buxtehudeho historické zasazení, význam a upozorňovaly, že baroko nutně neznamená jen Johann Sebastian Bach či Georg Friedrich Händel. Zároveň s jistou dávkou nadhledu představil Samuela Capricorna jako neznámého génia s českými kořeny a typicky „českým“ jménem, čímž přirozeně přemostil části večera.

Úvodem zazněly kantáty Jesu meines Lebens Leben, BuxWV 62, All solch dein Güt wir preisen, BuxWV 3 a Erhalt uns, Herr, bei deinem Wort, BuxWV 27, které ukázaly kvality ansámblu v plné šíři. Způsob práce se slovem, jasná artikulace a precizní frázování utvářely přirozenou průzračnost, která je pro Buxtehudeho vokální hudbu zásadní. Různorodost jednotlivých hlasů nepůsobila rušivě; naopak vytvářela jemnou barevnost, díky níž polyfonie získala na plasticitě. Soprán i alt zněly kultivovaně, tenor přinesl přímou, dobře vedenou linku a bas poskytl stabilní oporu, která vše držela pohromadě.

Důležitým pilířem provedení bylo continuo. Jeho hráči pracovali s agogikou střídmě, ale citlivě, nikdy nepřehlušili vokální složku a pečlivě sledovali dynamický profil prostoru. V akustice kostela sv. Janů, která má delší, ale relativně vřelý dozvuk, to byl zásadní faktor: všechny vícehlasé pasáže zůstaly čitelné, aniž by ansámbl musel zbytečně zrychlovat fráze či přehánět artikulaci.

Silentium Ensemble pracuje s rytmickou pulzací jako s neoddělitelnou součástí stylu, přesto však zachovává výraznou zpěvnost. Tato rovnováha se projevila především v přechodech mezi homofonními a polyfonními úseky — hudba nikdy neztratila směr a nezříkala se ani jemných, neefektních detailů, které vyžadují značnou koncentraci.

Zajímavou vsuvku koncertu kantát Buxtehudeho tvořily tři skladby Samuela Capricorna, působícího ve Stuttgartu. Od dramatické Sonaty terzie à 4 in a, jejíž kontrapunktická struktura vynikla v precizní a napjaté interpretaci, přes niterné vyznání moteta Jesu Dulcis Memoria s křehkou zbožností a duchovní hloubkou až po energickou Sonatu VI à 3. Výkon interpretů spojil technickou kázeň s výrazovou vřelostí a ukázal, jak Capricornus mistrně propojil duchovní meditaci s živou hudební řečí své doby.

Následně se dramaturgie vrátila k Buhtehudeho kantátám – Domine salvum fac regem et exaudi nos, BuxWV 18 a vrcholu večera, kantátě Befiehl dem Engel, dass er kommt, BuxWV 10. Konsonanty byly pevně ukotvené, vokální linie přirozeně dýchaly a každá fráze nesla svůj teologický i hudební význam. Nejtišší úseky vyzněly nejpůsobivěji — právě tam se ukázala schopnost souboru vést frázi s mimořádnou jemností, aniž by jakkoli ztratila tah nebo napětí. Výsledkem bylo kompaktní, soudržné provedení, které připomnělo, že Buxtehudeho vokální hudba není jen předstupněm Bachovy, ale svébytným, sugestivním světem. 

Celý koncert měl promyšlenou výstavbu a přirozenou gradaci směrem k závěru. Navzdory tomu, že dramaturgie byla založena na relativně střídmé kombinaci vokálních a instrumentálních skladeb, večer nikdy neztratil tah. Naopak — byl jedním z těch hudebních zážitků, při nichž posluchač přestane vnímat čas. Amen. 

Jakožto varhaník jsem uvítal možnost připomenout si Buxtehudeho nejen jako představitele stylu stylus fantasticus, v němž se setkává tvůrčí svoboda, improvizační charakter, dramatické kontrasty a virtuózní pasáže, ale i jako citlivého autora vokální hudby. Tato rovina neprávem stojí ve stínu jeho slavnější varhanní tvorby a jistě si zaslouží častější uvádění. 

Koncert potvrdil, že v prostředí, kde se pozornost stále upíná především k Bachovi a pozdně baroknímu repertoáru, je takový projekt cenný. V České republice se podobnému materiálu věnuje jen několik málo souborů, proto je aktivita Silentium Ensemble přínosná a obohacující.

foto: archiv Silentium Ensemble / Matěj Okleštěk