„S Václavem Luksem cítíme společně interpretovanou hudbu naprosto stejně.“

„Jsem nesmírně šťastná, že své obavy z vývoje ve světě můžu vybalancovat svojí prací a krásou klasické hudby.“

„S Jiřím Heřmanem jsme vystavěli roli Hraběnky, která je pro mě naprosto přirozená a autentická.“

Po úspěšné inscenaci Händelovy Alciny se do Brna vrací orchestr Collegium 1704 pod taktovkou Václava Lukse, aby společně s režisérem Jiřím Heřmanem připravili novou inscenaci Mozartovy Figarovy svatby. Ta vzniká v koprodukci s Théâtre de Caen a Slovenským národním divadlem. Premiéra se koná 22. března v Janáčkově divadle. V roli Hraběnky Almaviva vystoupí slavná sopranistka Simona Houda-Šaturová, pro kterou je to zároveň návrat do brněnské opery po patnácti letech.

K brněnské „Figarce“ existují moc hezké vizuály, kterých jste ústřední postavou. Cítíte se jako hlavní lákadlo inscenace?

To rozhodně ne. Myslím, že hlavním lákadlem je Mozart a vůbec my všichni, celý umělecký tým i celá produkce. Jména jako Jiří Heřman nebo Václav Luks jsou v dnešní době zavedenou značkou kvality.

Je to vaše první spolupráce s Jiřím Heřmanem?

Ano, je. Vždy jsem si moc přála s ním pracovat, viděla jsem více jeho inscenací a fascinovalo mě, jakým způsobem pracuje se zpěváky. Také jsem pokaždé obdivovala jeho nesmírnou fantazii i to, jak využívá světelný design, takže jsem ráda, že se mi toto přání splnilo.

Naproti tomu s Václavem Luksem vás pojí dlouholetá spolupráce…

Pracujeme spolu opravdu už mnoho let. Před týdnem jsme měli koncert v Holešově, během něhož jsem si uvědomila, jak na sebe po té době vzájemně reagujeme, jak se vnímáme a slyšíme. Naše umělecké partnerství se přesunulo do roviny, kdy si téměř nemusíme nic říkat, Václav zná můj hlas dokonale, jeho tempa pro koloratury jsou perfektní a dá se říct, že dýchá se mnou, takže ani nemusím nad ničím přemýšlet. Mám pocit, že společně interpretovanou hudbu cítíme naprosto stejně.

Své renomé jste si u nás i v zahraniční vydobyla i jako Zuzanka, v Brně ale vystupujete v roli Hraběnky. Ale o debut v roli se, tuším, nejedná…

Jako Hraběnka Almaviva jsem debutovala v Bruselu, byla to neskutečně masivní produkce. Nastudovali jsme celý Da Ponteho cyklus, tedy Figarovu svatbu, v níž jsem zpívala právě Hraběnku, Dona Giovanniho, kde jsem ztvárnila Donnu Annu a Così fan tutte, kde jsem zpívala jenom pár taktů v recitativech. Bylo to extrémně náročné, jenom zkoušky trvaly jedenáct týdnů. Celý cyklus se hrál v jednom obsazení a zajímavé na něm bylo i to, že se vše odehrávalo jakoby v jednom domě během čtyřiadvaceti hodin.

V čem se ty dvě role – Zuzanka a Hraběnka – z vašeho pohledu liší?

Každá z nich má jinou energii, Hraběnčiny árie jsou závažnější, nejsou tak hravé. Člověk jim musí dát jiný obsah, ale stačí se soustředit na text, který vás společně s hudbou přirozeně navede k patřičné interpretaci. Od Zuzanky se snažím samozřejmě odstřihnout, ale kvůli tomu, že jsem ji zpívala dvacet let, je to náročné. Párkrát se mi na zkoušce stalo, že jsem v recitativu vedla dialog sama se sebou…

Na brněnské produkci opery mě zaujaly dvě věci: Jednak obsazení obou bratrů Hozových do role Figara a také to, že v produkci bude figurovat Cherubín v alternaci mezzosoprán–kontratenor. S kterým hlasovým typem Cherubína se vám lépe zpívá?

Nemůžu říct, že bych někoho preferovala. Co se týká hlasu, nevnímám mezi nimi rozdíl, ale vnímám energii, jakou přináší do představení muž a jakou žena. Vendy Krejčí je v té roli kouzelná, ale Maayan Licht do ní přináší ve vztahu k Hraběnce jiné napětí, což se mi špatně popisuje. Možná jistou přirozenost, když mladého muže zpívá právě mladý muž.

Do Brna se vracíte, tuším, po patnácti letech…

Dříve jsem zde hostovala velice často, ale pak přišly závazky v zahraničí a naši spolupráci jsem musela utlumit. Nyní si připadám tak trochu jako když se vracím domů po dlouhé cestě. Vládne tu nesmírně příjemná tvůrčí atmosféra a každé ráno se těším na zkoušku. Zažíváme spoustu legrace a vlastně mě překvapilo, kolik humoru a citu pro komedii v sobě má Jiří Heřman. Vždy jsem ho vnímala díky jeho závažným inscenacím hodně seriózně, ale zdání mě naštěstí klamalo. Mám ráda, když režisér dokáže přesně artikulovat, co po nás chce, ale zároveň nám ponechá dostatečnou míru autonomie, abychom mohli vyjádřit svoje emoce. Jsem vděčná, že jsme tímto stylem mohli společně s Jiřím vystavět roli Hraběnky, která je pro mě díky tomu naprosto přirozená a autentická.

Můžete to trochu přiblížit?

Naše Hraběnka je nešťastná žena, musí snášet manželovu nevěru, je ponižovaná, ale zároveň není submisivní, z čehož mám radost. Své situaci se vzepře a s pomocí Figara a Zuzanky nalezne odvahu kráčet za svým štěstím. V inscenaci mám ostré výměny s hrabětem, Jiří po nás chtěl, abychom byli temperamentní Španělé. Není to unylá postava, která odzpívá dvě krásné árie, ale je to žena plná energie, emocí a občas i humoru. Navíc mám velkou radost z našich stylových kostýmů. Když mám na sobě velkou krinolínu, nemůžu být nikdo jiný než hraběnka!

Poslední dobou se profilujete především jako koncertní umělkyně. Je v tom záměr?

Je to jednak tím, jaké mi přicházejí nabídky, ale zároveň i tím, že jsem kromě koncertního repertoáru objevila kouzlo písní a ty mi učarovaly. Jsem ráda, že jsem v Marku Kozákovi našla partnera, se kterým se nořím do tohoto nekonečného světa pokladů.

Pokračuje nějak vaše spolupráce bruselskou operou La Monnaie?

Mozart – Da Ponte trilogie, kterou jsem zmínila, měla mít v těchto dnech další reprízy, ale nakonec byly zrušeny kvůli škrtům v rozpočtu. Ty se bohužel nevyhýbají ani velikým operním scénám. Na druhou stranu jsem se kvůli nim mohla vrátit do Brna.

V posledních pár letech je o vás hodně slyšet v souvislosti s edukační činností…

Se svou hlasovou mentorkou Margreet Honig pracuju už dvacet let. To ona mi zachránila kariéru. Mívala jsem velké problémy s dechem a zároveň jsem v té době startovala svoji mezinárodní kariéru. Po zahájení spolupráce s ní jsem začala zásadně měnit dechovou techniku, načež docházelo pro mě k šíleným situacím, kdy jsem například stála na významném pódiu a nebyla si jistá, zda mám zpívat ještě ne úplně zažitou novou metodou, nebo takzvaně na po staru „na jistotu“… Naše krásná spolupráce stále trvá. Před čtyřmi lety ji pozvala Ivana Leidlová na Zámek do Litně, aby vedla mistrovské kurzy. Margreet souhlasila pod podmínkou, že je povedu s ní. Trochu to na mě našila, protože já nikdy k učení neinklinovala, měla jsem pocit, že se sama potřebuju zdokonalovat a ještě nemám co předávat. Margreet byla ale vždycky toho názoru, že budu díky svým zkušenostem dobře učit. Byl to obrovský zážitek a mě najednou došlo, že učit je moje povinnost, protože to, co mi předala ona a co já jsem mohla přivézt k životu a doslova si ohmatat, jak to na pódiích funguje, je dar, který si nemohu nechávat pro sebe. Proto jsem vytvořila platformu BelcantoLab; v Praze i Bratislavě organizuju kurzy a snažím se předávat zkušenosti, a hlavně znalosti o práci s dechem. Minulý rok se k nám Margreet přidala, z čehož jsem byla já i moje svěřenkyně nadšené, a doufám, že letos přijede zas. Mimo toho spolupracuju i se Spolkem přátel hudebních talentů a dávám i soukromé lekce.

O jakých rolích ještě sníte?

Já jsem nikdy neměla vyloženě vysněné role, vždy mě potěšilo, když přišla nabídka vhodná pro můj typ hlasu. Ale zpětně jsem si uvědomila, že dvě role jsem si ve skrytu duše asi přece jenom přála. Byla to Adina, protože právě Nápoj lásky byla vůbec první opera, do které jsem se asi ve dvanácti letech zamilovala. Ta druhá byla Violetta, se kterou jsem debutovala v Bruselu. A právě ve šťastné konstelaci jsem ji mohla připravit s Andreou Breth a Ádámem Fischerem v inscenaci, kterou si nesu stále v sobě. Role, kterou bych si nesmírně ráda zazpívala, ale která bohužel mému hlasovému oboru nevyhovuje, je Jenůfa. Její pastorkyňu totiž považuju vůbec za nejlepší operu.

Mezi vaše zásluhy lze zařadit i to, že jste pro širšího publikum pomohla objevit hudbu Josefa Myslivečka. Jaký další autor nebo dílo by si zasloužilo znovuobjevení?

To kdybych věděla, tak už jsem ho objevila! (smích) Takových děl je spousta, ale upřímně řečeno já nejsem typ, který by měl trpělivost bádat po archívech, proto jsem vděčná lidem, jako je Václav Luks, že tu trpělivost mají. Je to jeho zásluha, že objevil Myslivečkovu Olympiádu a já jsem toho ráda byla součástí. Něco výjimečného v tomto ohledu ale plánuju na příští rok s FOK, zatím však nemohu prozradit, o co se jedná.

Kdybyste mohla pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenka vína, kdo by to byl a o čem byste se bavili?

Mým dlouholetým jevištním partnerem je Don Giovanni, tak asi jeho. Zajímavá otázka by ale byla, za jakou postavu bych tam byla já. Každopádně by ze setkaní s ním manžel neměl velkou radost. (smích) Čistě ze zájmu bych se ráda potkala i s Cherubiniho Médeou. Zajímalo by mě, co jí dovedlo k jejím činům, protože nejsem s to je pochopit.

Jakým způsobem dobíjíte baterky?

Zásadně v přírodě. Když není moc času, vyběhnu aspoň na zahradu u domu, ale hlavně les a moře na mě mají blahodárné účinky. V lese jsem téměř při každé volné chvíli a moře si dopřávám několikrát za rok, je to dobré pro mé fyzické i psychické zdraví a s manželem milujeme i plachtění na moři.

Co posloucháte za hudbu ve chvílích volna?

Zjišťuju, že v poslední době si dopřávám maximální zvukový klid a neposlouchám téměř nic, protože v mém vnitřním světě je hudby hodně, momentálně Hraběnka. Poslouchám maximálně zprávy v rádiu a z těch mi je smutno. Měla bych si to zakázat, ale až příliš mě zajímá, co se děje kolem mě. Poslední doba je extrémně napjatá, proto jsem nesmírně šťastná, že své obavy z vývoje ve světě můžu vybalancovat svojí prací a krásou klasické hudby. Mám radost, že i naše nová Figarova svatba má v sobě spoustu krásy, kterou nenacházíme v každodenním životě, proto zvu všechny do Brna, abychom se o ní podělili.

foto: Jan Houda