„Nejen organizace, moderování, hraní a dirigování, ale i aranžování se tedy chopil multitalent jménem Radek Baborák, který sám ztvárnil hornový part.“

„Bach na rozdíl od Mozarta není tak snadno stravitelný a vyžaduje soustředěnější poslech.“

„Přeplněný kostel, asi tři stovky diváků nadšeně aplaudující, úsměvy na všechny strany, viditelná spokojenost všech přítomných…“

Pražští komorní sólisté vedení hornistou a dirigentem Radkem Baborákem poměrně čerstvě nejsou rezidenčním souborem staroměstského kostela sv. Šimona a Judy a v pořadí už druhý koncert uspořádali takřka doma, ve spořilovské Svaté Anežce. Více než dvacítka instrumentalistů včetně Václava Hudečka se 1. dubna shromáždila k potěše četného publika u příležitosti bachovského jubilea.

Večer byl koncipovaný jako Hommage à… tzn. pocta. V daném případě tedy Johannu Sebastianovi Bachovi, jehož kulaté, nedožité 340. narozeniny se letos slaví; zněla tedy pouze jeho díla. V případě, že si jeho osobu připomínáme, je dobré vědět o trochu zvláštním faktu dvojí datace skladatelova narození: podle juliánského kalendáře se narodil 21. března, podle gregoriánského, zavedeného během jeho života, až 31. března. Užitečné, i když v naší situaci trochu irelevantní, je také mít na paměti, že v roce 1685 se narodila ještě další ikona barokní doby, jiný německý rodák Georg Friedrich Händel. Jaká je pravděpodobnost, že dva největší (z mého pohledu) komponisté baroka se narodí necelých čtyřicet dní po sobě (Händel 23. února) v jednom roce a jen asi 130 kilometrů od sebe (Bach: Eisenach, Händel: Halle)? Fascinující okolnost. Ale zpět k tématu.

Pražští komorní sólisté se zjevně přiklonili k variantě Bachových narozenin v poslední březnový den a příchozí do Svaté Anežky tedy doufali, že koncert konaný první dubnový den není jen nějaký nejapný žertík. Naštěstí nebyl. Ale i včas přišedší se zjevně nějaký čas srovnávali s faktem, že umělec a zároveň moderátor, zjevně hlava celého projektu Radek Baborák začal se svým, řekněme, dramaturgickým úvodem už krátce po tři čtvrtě na sedm – koncert byl avizovaný jako začínající v sedm hodin –, tedy ve chvíli, kdy srocující se dav teprve usedal a mocně rušil povídání. Ruch velmi zvolna ustal, ale i tak poněkud zvláštní situace, z mého osobního pohledu zbytečná, když posluchač eventuálně měl k dispozici neuvěřitelně poctivě a obsažně vypracovanou programovou brožurku.

Už úvodní hudební číslo večera pak naznačilo, že narodit se do hudební rodiny bývá osudové. (Své by o tom mohli vyprávět Bachovi synové.) Preludium ze Suity pro violoncello č. 3 C dur totiž přednesl Josef Bárta, syn Jiřího Bárty, známého virtuosa na stejný nástroj. Vtipně se jednalo o stejný hudební kus, jako hrál nedávno na tubu při komorním večeru Prague Philharmonia Jan Jaroš a jako hrál pár dní poté Josefův učitel Petr Nouzovský na koncertu na Pražské konzervatoři, když „Kvarteto Kompleto“ hrálo za umělecké účasti Václava Hudečka na Svátcích hudby. Aby souvislostí nebylo málo, onen Václav Hudeček o aprílovém večeru hrál také, jen o něco později. Josef Bárta se obecně prezentoval jako někdo, kdo hudební kariéru myslí velice vážně – sebevědomě a suverénně.

Původně vokální moteto Singet dem Herrn ein neues Lied poté znělo v aranžmá pro dechové nástroje. Nejen organizace, moderování, hraní a dirigování, ale i aranžování se tedy chopil multitalent jménem Radek Baborák, který sám ztvárnil hornový part – sympaticky jako jeden z lesních rohů až z druhé řady stojících muzikantů. Z protější strany slyšet basklarinet, jak cíleně anachronicky (nástroj v Bachově době neexistoval) vede jeden z Bachových partů, je skutečně nevšední zkušeností, nikoli však nepatřičnou.

Fantazie, BWV 572, další z Baborákových aranží, pak zněla ve smyčcovém obsazení. Závěrečný kvapík výrazně prověřil intonaci hráčů i ve zběsilém tempu a následoval Braniborský koncert č. 5, kdy se ke komornímu ansámblu připojil cembalista Jiří Havrlant, českému divákovi známý například spoluprací s dámským vokálním triem Drei Engel. Koncertantního partu se chopil s nápadnou erudicí, další sólové úlohy skvěle přijaly houslistka Martina Bačová a flétnistka Sylvie Schelingerová. Spolehlivě „přizvukovala“ čtveřice smyčců. V tomto bodě se jednoznačně jednalo jeden z vrcholů večera, kdy hudebníci neváhali drobně riskovat s hraničním tempem, což má vždy kladný ohlas, když ukousnuté sousto není přílišné. Tady nebylo a Radek Baborák po doznění Havrlantovu hru jakýchsi rychlých sextol trefně přirovnal ke „zlatému déšti“, toho dne v ulicích města pozorovatelnému.

Asi nejdivočejším příkladem Bachovy skladatelské práce, jíž se toho večera dostalo velice reprezentativního průřezu, se stal Ricercar à 6 voci z Hudební obětiny, BWV 1079. Jde o komplikovanou šestihlasou fugu, jejíž téma autorovi při jakési audienci zadal sám pruský král Friedrich II. Veliký. Bacha silně chromatické téma evidentně zaujalo a výsledkem je kontrapunkticky geniální dílo barvami hýřící, kdy barvy byly v případě spořilovského koncertu ještě zvýrazněny umnou aranžérskou prací.

Za zlatý hřeb večera lze z určitého pohledu prohlásit předposlední číslo Koncertu pro dvoje housle d moll, BWV 1043, které se stalo prvním a jediným pro legendárního českého houslistu, profesionálně aktivního dlouhá desetiletí, Václava Hudečka. Po boku se mu postavila houslistka oceněná na jeho luhačovické houslové Akademii, dcera dirigenta a hornisty Marie Baboráková. Tím se opět pěkně povzbudil rodinný a komunitní ráz večera. (Navíc na violoncello v průběhu večera hrála Hana Baboráková, Radkova manželka.) Ještě výrazněji poté, kdy už skoro na rozloučenou, zazněla oblíbená volba pro průchod svatební uličkou, čili slavný Air z Orchestrální suity č. 3 D Dur. Tady už publikum mohlo povolit v koncentraci – daleko snáze se poslouchá důvěrně známé… 

Pokud se mluví o největším skladateli všech dob, skloňují se hlavně dvě jména: Wolfgang Amadeus Mozart a Johann Sebastian Bach. (Text brožurky správně připomněl Schumannův citát: „V porovnání s ním jsme všichni diletanti,“ řečený na adresu Johanna Sebastiana.) V případě, že jeden z nich má kulaté narozeniny, je pouze adekvátní věnovat jim/mu náležitou pozornost, ale přesto jsem uvažoval, zda sám koncept koncertu nebyl drobně na omylu… Drtivá většina publika jistě s valnou většinou repertoáru nebyla předem obeznámena, slyšela ji ten večer poprvé. Bach na rozdíl od Mozarta není tak snadno stravitelný a vyžaduje soustředěnější poslech, nic prvoplánového, žádná přestávka, tvrdé kostelní lavice… Sám Radek Baborák v úvodní moderaci naznačoval, že večer možná nebude posluchačsky snadný, zároveň však nelze oddiskutovat lidově střižený způsob koncertního setkání, kdy v některém mezičase pan vedoucí například raději připomínal, že mezi větami jednotlivých opusů spíše netleskat. Cítil jsem zkrátka určitou diskrepanci mezi servírovaným hudebním pokrmem a pojetím akce jako celku; jako by se po obecenstvu chtělo až příliš. (I když, existuje něco jako „příliš moc Bacha“?) Považuju se za zkušeného posluchače, ale poslední Allegro předposledního čísla jsem měl pocit, že už nedokážu pojmout, a to stále hráli skvěle. Jsem toho názoru, že poslouchat Bacha pasivně je v rozporu s jeho podstatou.

Radek Baborák, spořilovský rezident po celý večer velkoryse a jaksi důvěrně moderující a tak porůznu drobně improvizující, si ale může mnout ruce, jak pěkně se plní záměr vytyčený u přesunu z kostela sv. Šimona a Judy na Starém městě do kostela sv. Anežky České – nutno říct, že zas bylo opravdu nápadné, jak je místním kulturní akce velmi vítaným životním zpestřením. Přeplněný kostel, asi tři stovky diváků nadšeně aplaudující, úsměvy na všechny strany, viditelná spokojenost všech přítomných… Těžko chtít víc.

Foto: Michael Romanovský