„Tentokrát zcela nově dává o sobě festival vědět také během roku!“

„Šlo o setkání dvou interpretů, které dělí nejméně dvě generace.“

„Jeho výkon měl po všech stránkách vynikající parametry a každým scherzem přiváděl zcela naplněný sál ke stále většímu nadšení.“

S novou a nesporně užitečnou iniciativou přišel v letošním roce hudební festival Dny Bohuslava Martinů, který již tři desetiletí obohacuje pražský hudební život. 29. března v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce uspořádal koncert, který byl prologem 31. ročníku festivalu. Protagonistou byl excelentní kanadský klavírista Charles Richard-Hamelin ve spolupráci s českým violoncellistou Markem Jeriem. Šlo o setkání dvou interpretů, které dělí nejméně dvě generace.

Dny Bohuslava Matinů se konají v závěru listopadu a v prvních dvou týdnech prosince a vždycky nabízí sérii dramatugicky nápaditých a podnětných koncertů, v nichž zní samozřejmě komorní či orchestrální tvorba velkého poličského rodáka. Festival ale není monotematický, ale zní v něm také díla českých i zahraničních autorů od klasicismu přes romantiky, tvorbu 20. století až po kompozice současných autorů. Navíc v programu nikdy nechybí večer laureátů Soutěže Nadace Bohuslava Martinů, pořádané v různých kategoriích od sólových nástrojů až po různé komorní sestavy mladých instrumentalistů i pěvců. Nadace tím úspěšně a aktivně přispívá k zájmu mladých hudebníků a dílo Bohuslava Martinů.

Tentokrát zcela nově dává o sobě festival vědět také během roku! Stalo se tak skrze vystoupení Charlese Richarda-Hamelina a Marka Jerieho. Zatímco Hamelinova hvězda zazářila v mezinárodním kontextu roce 2015, kdy získal prestižní stříbrnou medaili na proslulé Chopinově klavírní soutěži ve Varšavě (a současně i cenu za nejlepší provedení Chopinovy sonáty), Marek Jerie působí na hudebních pódiích nejméně padesát let a má na svém kontě – kromě dlouholetého působení na vysoké hudební škole ve švýcarském Lucernu – zejména úctyhodnou dráhu mistrovského komorního hráče, člena legendárního Guarneri tria, s nímž ve spolupráci s houslistou Čeňkem Pavlíkem a klavíristou Ivanem Klánským za téměř čtyřicet let činnosti slavil mimořádné úspěchy na stovkách vystoupení doslova po celém světě, od londýnské Wigmore Hall a pražského Rudolfina až po největší koncertní sály Evropy, Kanady, Austrálie, Severní a Jižní Ameriky a Japonska.

Úvod večera patřil Beethovenově Sonátě pro violoncello a klavír č. 3 A dur, dílu náležejícímu k nejproslulejším v hudební literatuře tohoto oboru. Jerie zde uplatnil zejména zvukovou krásu a lahodnost svého nástroje a zkušenosti svého zralého umění. Sonáta zněla v bezchybné souhře, spíše ve značně uměřené dynamice, nicméně vůdčí osobností interpretace – jak bychom očekávali – nebylo violoncello, ale klavír. V jisté míře v interpretaci absentovala beethovenovská rvavost a intenzivní vnitřní náboj, a proto zcela naplněný posluchačský zážitek se v tomto případě nedostavil. Jinak tomu bylo v případě následujících Variací na slovenskou lidovou píseň, H 378, skladby autorem Bohuslavem Martinů komponované s vědomím blížící se smrti v roce 1959, kdy se zotavoval po těžké operaci rakoviny a jeho vzpomínky mířily k rodné zemi a k domovu. Jerie niterné dílo přednesl zpaměti, s velkou mírou jistoty a osobního zaujetí a se vřelým, lahodným tónem.

Program po pauze otevřela doslova titěrná, ale zajímavá drobnost. Třídílná Mazurka, H 284 vznikla v roce 1941 za pobytu Martinů ve Spojených státech jako součást nakladatelského projektu série drobných kompozic různých autorů k poctě slavného polského klavíristy Ignacyho Paderewského, který slavil padesát let svého debutu v Americe a zároveň se intezivně zasazoval o podporu okupovaného Polska.

Poté už přišel na řadu hlavní protagonista večera Charles Richard-Hamelin, v jehož provedení zazněly závažné skladby Fryderyka Chopina – v kompletním provedení čtyři Scherza pro klavír, které jako by částečně rámovaly skladatelovu životní cestu od nuceného odchodu z Polska až k posledním létům jeho pobytu ve Francii. Je třeba zdůraznit, že sólista se prezentoval v jedinečné formě, jeho výkon měl po všech stránkách vynikající parametry a každým scherzem přiváděl zcela naplněný sál ke stále většímu nadšení. Hned v úvodním Scherzu č. 1 h moll, op. 20 otevřeným pronikavým úderem disonantního akordu imponoval šíří výrazového rozpětí, naléhavostí divokého hudebního proudu, brilancí své hry i niterným ztišením při vzpomínce na ruským carským vojskem okupovanou vlast. Dostupná literatura datuje vznik scherza nejednoznačně: buď jako okamžitou reakci na děsivé zprávy o varšavském povstání hned během Chopinovy cesty do Paříže v roce 1831, nebo až později do roku 1835. Další Scherzo č. 2 b moll, op 31 z roku 1837 je asi nejznámějším a nejpopulárnějším. Po slavnostním úvodu kromě pevného forte sólista znovu nadchl šířkou zvukového rozpětí, zřetelností brilantních pasáží a zejména působivým podáním poetického obsahu díla. Po dramatickém úvodu dominuje Scherzu č. 3 cis moll, op. 39 (1839) emocionální neklid, rozervanost, výrazová temnota a naléhavost tvůrčí výpovědi. A všechny tyto stránky poměrně málo často hraného díla tlumočil klavírista se svrchovaným pochopením. A nejinak se vyrovnal s emocionálně prosvětlenějším a pozitivněji laděným Scherzem č. 4 E dur, op. 54 z roku 1842. Kanadským umělcem překrásné poetické provedení Svitu luny od Clauda Debusyho, které nejvíce zaujalo mezi přídavky, se uzavřel vřele aplaudovaný úspěšný večer, prezentovaný jako prolog Dnů Bohuslava Martinů.