„Emmanuel Villaume kouzlil s dynamikou od mihotavého, tichého nasazení přes potřikráte vzedmutý zvukový nápor až k návratu tichého umlkání.

„Instrumentalisté filharmonie demostrovali v Passacaglii svou individuální vyzrálost a citlivé nastudování.“

„Romana Špačková na pódiu zářila, její dosavadní kariéra koncertní mistryně překonala řeholi postu a zjevila sólistku prvotřídního zjevu a osobnosti.“

Webern, Šostakovič, Beethoven – takový byl program devátého koncertu orchestrálního cyklu Prague Philharmonia, který se konal ve Dvořákově síní Rudolfina ve středu 18. června. Sólo měla koncertní mistryně filharmoniků Romana Špačková, dirigoval šéfdirigent orchestru Emmanuel Villaume. Tři skladby koncertu v poutavé dramaturgii mají zajímavé momenty i pojítko. Webernova Passacaglia není psána ve třídobém, ale dvoudobém taktu. Šostakovičův První houslový koncert vznikal v letech 1948 a 1949, byl utajován až do roku 1955 a jeho třetí věta koncertu nadepsaná Passacaglia má třídobý takt. A druhá věta Symfonie č. 7 Ludwiga van Beethovena se podobá passacaglii.

Orchestr Prague Philharmonia přivedla na pódium druhá koncertní mistryně houslí Pavla Tesařová, jak uvedl přehled členů orchestru v textu programové brožurky. Passacaglia op. 1 Antona Weberna, kterou orchestr svůj program otevřel, byla šťastně provedený hudební skvost s báječnými výstupy sól z orchestru. Emmanuel Vuillaume kouzlil s dynamikou od mihotavého, tichého nasazení přes potřikráte vzedmutý zvukový nápor až k návratu tichého umlkání. Častá komorní sazba průzračné sazby dala vyniknut emotivnímu zabavení výrazu nostalgie a smutku, které doprovázely i ostatní Webernovy skladby psané v období po skonu matky. Passacaglia vznikla dva roky po této smutné události ve skladatelově životě. Melodická invence povzbudivé lyričnosti zněla ve výstupech dřevěných dechových nástrojů, lesního rohu i arpeggiích harfy, včetně prvních houslí. Sekci plátkových nástrojů rozšířily basklarinet a kontrafagot, které posílily beznaděj žalu. Instrumentalisté filharmonie demostrovali v Passacaglii svou individuální vyzrálost a citlivé nastudování. Bicí nástroje – Webern zahrnul do orchestru tympány, činely, velký buben, triangl a tamtam – doplnily masívní velkoorchestrální zvuk, který Villaume účelně vygradoval. Ve finále skladby exceloval lesní roh, který současné signalizoval pozvolné doznívání zvuku.

Druhou skladbou programu byl Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll Dmitrije Šostakoviče. Čtyřvěté dílo uvedlo Nocturno, v němž se Romana Špačková téměř čtvrt hodiny nezastavila a odevzdala mu veškerý svůj dar lyrického citu podpořený barevně bohatým tónem podmanivé barvy svého nástroje. Svou paganiniovsky hybnou prstovou technickou a energii smyčce přesvědčivě zjevila v následujícím kvapném a sarkastickém scherzu, povětšinou s řídkým orchestrálním doprovodem. Do třetí věty Passacaglia vstoupila Špačková po orchestrálním ponurém úvodu opět s lyricky nadaným tónem a po krátké cézuře uchvátila melodickou, leč tristní kadencí. Po rozrůzněném dynamickém průběhu přešla do Presta, které ukončil nástup orchestru. Jen krátce zůstaly housle mlčet, aby se poté rozběhly do rychlého běhu s pohybem plné prudkosti a technické bravury a rázného konce. Romana Špačková na pódiu zářila, její dosavadní kariéra koncertní mistryně překonala řeholi postu a zjevila sólistku prvotřídního zjevu a osobnosti. Na pódium jí pak přišly gratulovat tři dcerky a publikum o to nadšeněji aplaudovalo. Pan Emmanuel Villaume byl v tu chvíli galantní a řekl bych, že šťastný.

Jeho chvíle výhradní slávy přišla po přestávce koncertu, kdy byla na programu Symfonie č. 7 A dur, op. 92 Ludwiga van Beethovena. Chopil se jí s impulzivním a energickým vedením a s přesvědčivým plánem protikladů a návaznosti všech tvůrčích prostředků. Originálně zvolený kontrast vstupního akordu první věty a následného lyrického uvolnění, čtyřikrát po sobě, byl takřka vyhrocený a předeslal, jak bude hudba vzrušující. Podobně razantní a následně mírná gesta jsem viděl u Bernarda Haitinka, ale zvuk orchestru obrazu cheironomie neodpovídal. Orchestrální bouře v provedení Prague Philharmonia střídaly dynamické oddechy a překrásně stvořené melodie. Harmonie dřevěných dechových nástrojů předčila mozartovsku líbeznost mužnou výrazovostí, zejména ve druhé, populární větě Allegretto. Nasazení pana dirigenta Villauma bylo tak strhující, že se člověku maně vybavil název Míčovy serenády Operosa terni colossi moles, tedy Obtížná námaha tří velikánů. Výsledek měl ovšem náležitý dopad. Melodie byly vůbec vesměs krásně provedeny, bouřlivé nápory ve forte budily nadšení, rytmus a tempo byly svůdné. Koncert Prague Philharmonia poskytl plné koncertní síni dokonalý hudební zážitek dobrou dramaturgií, skvělým provedením, a zvláště mimořádným projevem houslové virtuosky Romany Špačkové.

Foto: Ivan Malý / Prague Philharmonia