„Pro Kissina, Isserlise a Bella to bylo vzpruhou pro úplné vnoření se do Šostakovičových komplikovaně polyfonních vláken, drtivých průlomů v dynamice a trpkých posunů v harmonické vrstvě díla.“

„Nastavený interpretační postoj dosáhl svého vrcholu v tematicky hybném scherzu.“

„Začátek první věty byl zpřítomněn klavírním akordickým oparem, do něhož violoncellista Steven Isserlis později vrýsoval kostru melodického tématu.“

Český spolek pro komorní hudbu druhý koncert své 131. sezony pojal ve velkém stylu, a to jak personálně, tak dramaturgicky. Během úterního večera 29. září přivítalo publikum pražského Rudolfina za bouřlivého potlesku trojici legendárních hráčů patřících k tomu nejlepšímu, co světová muzikantská obec může nabídnout. Joshua Bell, Steven Isserlis a Jevgenij Kissin předvedli na programově sceleném repertoáru čítajícím díla Šloma Rozovského, Dmitrije Šostakoviče a Petra Iljiče Čajkovského špičkové a na technické efekty bohaté výkony, které okouzlily nejen vynikající souhrou, o niž se každý z muzikantů zasloužil stejnou měrou, ale také nevídanými ponory do forem jednotlivých skladeb. 

Tam, kde se uhrančivost muzikantské virtuozity snoubí s obsahově jednotnou dramaturgickou linkou, není třeba velkých slov. Z harmonického souznění technické znamenitosti, interpretačního důvtipu a hudebně strukturní mnohovrstevnatosti se totiž s logickou nutností rodí veliká a umělecky maximálně nosná událost, která je schopna posluchače zasáhnout na těch nejniternějších místech a provést po neprobádaných cestičkách skladatelské invence a hráčského mistrovství. A jelikož je již od Immanuela Kanta známou skutečností, že obsah uměleckého díla je nevyslovitelný, lze se k takovéto události pojmově jen nejistě přiblížit. Podobně nevyslovitelného pocitu se mohl milovník komorní hudby dotknout v prostoru Rudolfina, které se během úterního večera pod tlakem sugestivních hráčských projevů proměnilo v místo symbiotického spojení profesionálního interpretačního umu s esteticky koherentní sestavou děl od tří významných absolventů Petrohradské konzervatoře: Čajkovského, Rozovského a Šostakoviče. Zatímco Rozovskij věnoval atmosféře koncertu kus ze své melodické kreativity, Čajkovskij se Šostakovičem nabídli posluchači dobře fungující kombinaci ruského patosu, emotivity, tragiky a dramatiky. To vše proběhlo pod záštitou úctyhodných instrumentálních dovedností Bella, Isserlise a Kissina, jimiž si tato blyštivá trojice houslového, violoncellového a klavírního umění získala publikum po celém světě. 

Soubor otevřel koncertní večer Fantastickým tancem, op. 6 Šloma Rozovského. Původem lotyšský skladatel si jako zdroj inspirace zvolil pro svou kompozici židovskou hudební kulturu, z níž vyvodil tanečně charakterizovanou a expresivně přímočarou melodiku, již umě zasadil do pozdně romantických slohových konvencí, pro něž získal cit již během svých studiích na Petrohradské konzervatoři. Rozovskij zde vsadil na jednoduchá, symetricky strukturovaná a úsečně pichlavá témata, jež opatřil drobnými, avšak nápaditě funkčními melodickými průtahy, s nimiž komorní těleso během koncertu zacházelo s úctou k tektonickému, pomalu gradujícímu a kontrastně vypracovávanému étosu skladby. Kompozici rozezněl ztemnělý, ve spodních rejstřících se vinoucí provazec zádumčivých akordů, pro něž ruský klavírista Jevgenij Kissin našel výrazově dekadentně zaokrouhlený zvuk a do nichž se později s obdobnou dávkou emoční stísněnosti a nečasové zasněnosti vnořila hra violoncella. Steven Isserlis, britský virtuos a laureát mnoha cen v prestižních violoncellových soutěžích, podpořil úvodní zastřenost Rozovského skladby plasticky hnětenou agogikou a jemně zvlnělými vibraty, jež mírně rozpohybovávaly melodickou formu, a připravovaly tak posluchače na postupnou výrazovou a dynamickou gradaci. O pulzující vitalitu a energičnost následných skladebných pasáží se zasloužil zejména americký houslista Joshua Bell, jehož v mnoha ohledech akční, citově impulzivní a zároveň uvážlivý přístup k vyhrávání všech rytmických předělů a motivických ohybů zásadním způsobem dopomohl Rozovského kompozici dotáhnout do jejích výrazových a dynamických limitů. Výsledkem byl vznik obdivuhodně fungujícího akustického organismu, ve kterém nebylo slabých míst. 

Jestliže se v případě Rozovského klavírního tria ukázali všichni tři hráči jako bezvadní týmoví hráči, tak jejich jednoznačně kladný výkon v Klavírním triu č. 2 e moll, op. 67 Dmitrije Šostakoviče nenechal nikoho na pochybách, že Kissin, Isserlis a Bell patří jakožto svébytné muzikantské individuality do nejvyšších pater současného virtuózního umění. Šostakovič zakotvil poetiku své skladby v dehumanizované situaci druhé světové války, již ruský skladatel zažil na vlastní kůži a o níž svědčí řada jeho skladeb, Leningradskou počínaje a Osmou symfonií konče. Klavírní trio z roku 1944 nese veškeré stopy válečných hrůz, jež na znějící úrovni vstupují do hudební formy v podobě ostrých dynamických změn, drsně sekaných rytmických patternů a složitých harmonických postupů. Pro Kissina, Isserlise a Bella toto vše bylo vzpruhou pro úplné vnoření se do Šostakovičových komplikovaně polyfonních vláken, drtivých průlomů v dynamice a trpkých posunů v harmonické vrstvě díla. Už ostatně začátek první věty, rozezněný bolavou hrou violoncella s chvějivými flažolety a introvertní dynamikou, byl nesen kýženým ponurým výrazem, jenž pro posluchače anticipoval zatěžkaný charakter celé třívěté kompozice.  Skvělého hráčské výsledku zde kromě Isserlisových a Bellových pohotových reakcí na aktuální potřeby šostakovičkovského kompozičního stylu dosáhl i Kissinův rytmicky úderný a expresivně přesvědčivý projev, který úvodní zádumčivost skladby prořízl zostřeným a obecně živelnějším přístupem k tónovému materiálu. Nastavený interpretační postoj dosáhl svého vrcholu v tematicky hybném scherzu, jejž do zářivé a transparentně čisté formy uvedla především Bellova sveřepá potřeba zvýrazňovat jednotlivé melodické vrcholy, a to včetně jejich bohatě akcentované rytmické výstavby. Finální třetí věta vyznačila na půdorysu drobné židovské melodie, jež v Šostakovičově kompozičním podání prošla téměř všemi výrazovými polohami, až naturalistickým způsobem skladatelovy válečně traumatické pocity a za pomoci opět dechberoucích výkonů všech členů komorního tělesa zapůsobila na posluchače svou expresivní otevřeností a výpovědní upřímností. 

Na podmanivé šostakovičovské číslo plynule navázalo provedení časově rozvalitého a silným emočním patosem infikovaného Klavírního tria a moll, op. 50 Petra Iljiče Čajkovského.  Dvouvětému, avšak bezmála hodinovému dílu Čajkovskij uložil výrazově kontrastní obsah, jejž zakódoval do bohatého tematického materiálu založeného na širokých melodických strukturách a jejich rozmanitých variacích. Začátek první věty byl smyslově zpřítomněn klavírním akordickým oparem, do něhož anglický violoncellista později vrýsoval postupně se odhalující kostru melodického tématu. Kissin a Isserlis s Bellem zde počali rozvíjet hudební dialog, ve kterém vzájemně s úspěchem komunikovali na bázi intersubjektivně sdílené motivické, harmonické a rytmické syntaxe. Zvláštní pozornosti si zde zasloužilo Kissinovo vkusné zacházení s pedalizací, jež zasazovalo sledy sytých vertikálních svazků do kontinuálně rozvíjených linií a s pomocí uvážlivých agogických operací spoluvytvářelo dynamický dojem Čajkovského skladby. Ve druhé větě klavírista nejprve odprezentoval ústřední tematickou myšlenku, a to s žádoucím ponorem do její vnitřní výstavby a formální logiky. Čajkovského komplexní variační úpravy, vrcholící v dramaticky exponované fuze, si pak vzali do parády energický Joshua Bell s rozvášněným Stevenem Isserlisem, jejichž schopnost orientace ve všech výrazových a konstrukčních úhlech skladby posluchače doslova vystřelila ze židle. Připočteme-li k tomu ještě výtečnou a jistou hru Jevgenije Kissina, orientovanou především na emočně rozmáchlé rozehrávání co do šíře rozšafného melodického materiálu, znamenala finální věta Čajkovského kompozice skvělé zakončení celého večera.

Koncert Českého spolku pro komorní hudbu byl z hlediska dramaturgického i personálního výtečným počinem, na nějž by bylo záhodno dále navazovat. Kulturní úroveň pražské koncertní scény se tím nejen hodnotově stabilizovala, ale také posluchačům prokázala, k jakému výsledku může vést programová a organizační rozvaha založená na velkých osobnostech světové koncertní obce a dramaturgicky jednotném výběru skladeb. Kissinovo, Isserlisovo a Bellovo provedení Rozovského, Čajkovského a Šostakoviče tak může sloužit jako vzor k dalšímu tuzemskému pěstování komorně koncertního provozu.

Foto: Petr Chodura / Český spolek pro komorní hudbu