„Hned v prvním žalmu krásné sopránové sólo předznamenalo celý večer.“

„Interpreti zvládali hudbu s nezdůrazňovaným mistrovstvím, bez vnějškové virtuozity, se samozřejmostí, s mnoha a mnoha detaily.“

„Václav Luks nezdůrazňoval jen jubilace. Podchytil i vroucnost, tiché modulace, jemnost.“

Rozloučit se s odcházejícím rokem krásnou hudbou je určitě lepší, než jen hledat v televizních programech přijatelnou zábavu, klábosit a popíjet s přáteli, nebo se uchýlit někam do ústraní. Silvestrovský podvečerní koncert Collegia 1704 opět nabídl tuto hodnotnou alternativu všem, kdo jsou jí otevřeni. V zaplněném Rudolfinu zněla s obvyklým jedinečným muzikantským vkladem Vivaldiho duchovní hudba. Byla potěšením a rozptýlením, poučením a rozšířením poznání, ale mohla být chápána třeba i jako vděčné díkůvzdání za uplynulých 365 dní. 

Václav Luks zvolil pro poslední program roku 2018, den před Prahou uvedený už v Brně a na Nový rok pak v Drážďanech, Vivaldiho skladby zhudebňující texty, které patří k nešporám, tedy ke katolické večerní pobožnosti. Aniž by šlo o rekonstrukci takové liturgické chvíle, jedné části „hodinek“, zazněla čtyři díla pro nešpory určená. Jen samostatné Gloria, část mešního ordinária, do hudby nešpor nepatřilo. Stalo se skvělým vrcholem večera. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 v mezinárodním obsazení přineslo publiku mimořádně koncipovaný, nádherně komorní a niterný program. Podobně koncentrovaný vhled do tvorby benátského barokního mistra není v Praze vůbec častý, nešlo tedy v žádném případě o nějaké zmnožení vánoční hudební nabídky, ale o monografický projekt velké dramaturgické i interpretační hodnoty.

Od začátku do konce se střídali v sólech členové komorně obsazeného sboru, ať už přímo z jeho řady, nebo na chvíli stojící před orchestrem vpředu na pódiu. Vystřídalo se jich takto z šestnácti zpěváků devět. Hned v prvním nedlouhém opusu – nesoucím název podle žalmu Domine ad adiuvandum (kdy jde podle českého ekumenického překladu o úryvek z Žalmu 70 nebo i z Žalmu 40, v obou s totožnou větou „Hospodine, na pomoc mi pospěš!“) – zaznělo ve vloženém chvalozpěvu „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému“ krásné sopránové sólo Heleny Hozové, které předznamenalo celý večer. Texty –  žalmů Dixit Dominus (Výrok Hospodinův mému pánu, Žalm 110) a Confitebor tibi, Domine (Slaviti budu Hospodina, Žalm 111) i Magnificat (Duše má velebí Pána) a Gloria (Sláva na výsostech Bohu) – byly v jeho průběhu podpořeny přímočarou Vivaldiho hudbou – ráznou i splývavou, akcentovanou, plnou staccat, typických motivků a obratů i výrazových proměn – i upřímnou a přesnou interpretací. Ve vokálních i v instrumentálních partech zvládali interpreti hudbu s nezdůrazňovaným mistrovstvím, bez vnějškové virtuozity, se samozřejmostí, s mnoha a mnoha detaily. Pod neutuchajícími podněty dirigenta, v každé vteřině nacházejícího novou artikulaci, nové odstíny temp, novou dikci a krásu, se odvíjel nádherně proměnlivý obraz přístupné, vesměs jednoduše přehledné, i ve zklidněních pozitivně vyznívající hudby, v mnoha okamžicích, zdaleka ne jen těch energičtějších, hudby skutečně elektrizující.

V sólech se postupně během večera s Helenou Hozovou vystřídaly altistky Aneta Petrasová a Kamila Mazalová a sopranistky Kamila Zbořilová, Stanislava Mihalcová a Petra Havránková, vesměs pěkně zněle, s příjemným a čistým projevem. Mužská sóla opakovaně obdařili kultivovaně modulovanými hlasy tenorista Samir Bouadjadja a basisté Martin Schicketanz a Roman Hoza, ze svého již převládajícího světa opery se moc pěkně přizpůsobující jemnějšímu projevu.

Vivaldiho Magnificat je místy překvapivě ztišené, ale ani v jeho Gloria nezdůrazňoval Václav Luks jen jubilace. Podchytil i vroucnost, tiché modulace, jemnost. Obraz Antonia Vivaldiho tento koncert vykreslil podrobně – nejen jako pouhého autora instrumentální hudby, jak je mnohdy publikem zjednodušeně vnímán, ale navíc i v duchovní hudbě jako autora ne pouze úplně a jen přímočarého vyjadřování. Největší dluhy přetrvávají u nás ovšem v poznání Vivaldiho jako autora operního.

Muzikolog Václav Kapsa soustředil do textu mnohé zajímavé podrobnosti o detailech ve způsobu zhudebnění textů, ale i o původu pramenů, z nichž se Vivaldiho díla hrají. Výjimečnou pozici má žalm Dixit Dominus, jehož partitura se unikátně dochovala jen v Praze, jen v opisu, a to v hudební sbírce řádu křižovníků s červenou hvězdou. A byl to právě Václav Kapsa, kdo publiku ve svém textu nadhodil možnost uvědomit si, že všechna hudba, která na tomto koncertě zazněla, vznikla k větší slávě Boží. Pokud v ní dnes vesměs hledáme modernější umělecké podněty a obecnější duchovní zážitky, můžeme nicméně oživit i její původní podstatu a napojit se na skutečnost, že jde o funkční hudbu podporující večerní modlitbu a vyjadřující chvalozpěv Stvořiteli. Vědoucí a promyšlená i procítěná interpretace Václava Lukse, jakkoli moderně koncertní, tomu nebrání, spíše naopak.

Foto: Petra Hajská