„Zapamatujte si slovo ‚imerzivní‘ – imerzivní divadlo, imerzivní zážitek, podle Tomáše Pilaře je to nejaktuálnější trend současné hudební inscenace.“

„Nejlepší složkou večera byl nakonec samotný prostor Anežského kláštera, který tvůrci mohli využít ještě více.“

„Upřímně závidím Tomáši Pilařovi, že si může takto plnit své sny. Velmi jeho vizi rozumím.“

Pražský filharmonický sbor slaví jubilejní 90. sezónu a v rámci oslav připravil publiku poměrně originální hudební zážitek v Anežském klášteře. Jedná se o takzvanou imerzivní inscenaci, ve které se klasická hranice mezi pódiem a publikem stírá. Divák se tak stává součástí produkce. Autorem celého projektu byl Tomáš Ondřej Pilař, režisér a umělecký šéf opery Jihočeského divadla. Sbor nechal zpívat v různých prostorách kláštera na ploše padesáti minut asi sedm skladeb současných tvůrců a také jeden chorální kus.

Nastudování a provedení skladeb se ujal Lukáš Kozubík, který krom svého angažmá v Pražském filharmonickém sboru pracuje také jako šéfsbormistr Sboru Národního divadla. Slyšel jsem až druhé provedení, které následovalo půlhodinu po tom prvním a možná bylo poznamenáno lehkou únavou účinkujících. Byl to nicméně velmi inspirativní zážitek a jeho základní idea mi připadá velmi nosná. Zdá se mi ovšem, že výsledný tvar přece jen zůstal tak trochu v půli cesty. 

Režisér Tomáš Ondřej Pilař je známý pro barevnou imaginaci svých operních představení, často a rád pracuje se symboly. Středeční večerní slavnost v prostorách Anežského kláštera nebyla výjimkou. Pro svou spolupráci s Pražským filharmonickým sborem si zvolil postní čas, kterému odpovídalo i zaměření jednotlivých skladeb, které sbor interpretoval. Díla samotná však neměla být hlavním atributem večera, diváci nedostali klasický informační program a názvy děl a jejich autory vím jen proto, že jsem se během hodinky strávené v Anežském klášteře všetečně podíval na porůznu rozmístěné stojánky dirigenta Lukáše Kozubíka…

Pokud jsem tvůrce dobře pochopil, šlo především o zážitek z jedinečného prostoru, možnost nechat znít zajímavou hudbu v různých akustických dispozicích a také z různého odstupu, tedy procházet klášterem a zvukem bez obvyklého koncertního omezení na jednu sedačku a jeden úhel pohledu a zvuku. To je základem tzv. imerzivního představení, které má být nejmodernějším trendem divadel i koncertních produkcí v Evropě. Upřímně přiznávám, že jsem tento termín ještě před měsícem neznal; shodou okolností mi jej vysvětlil při povídání právě Tomáš Pilař, který během roku chystá například podobně koncipované provedení Loutny české od Adama Michny z Otradovic v jindřichohradeckém klášteře.

Mé druhé přiznání budiž, že jsem přicházel na inscenaci s očekáváním výjimečného zážitku, při znalosti tvůrců a prostoru jsem si představoval, že uslyším dvojsborové skladby z různých zákoutí křížové chodby, že hudba bude promlouvat současně z různých sálů, že budu moci při rafinovaném osvětlení pocítit atmosféru místa až do morku kostí, že se hudba stane součástí mé soukromé meditace a aura a příběhy starého kláštera vystoupí ze zdí a rozehrají mou fantazii… Jsem si téměř jist, že podobnou představu měl i Tomáš Pilař, ale zdá se mi, že narazil na určité limity, které v sobě nese jednak sám filharmonický sbor, dále bezpečnostní možnosti kláštera a možná i představivost diváka. 

V půl deváté bylo tedy cca padesát diváků vpuštěno do křížové chodby, kde už začal znít žalm Miserere mei Deus současného skladatele Jiřího Churáčka. Zřetelně odkazuje na slavné dílo Gregoria Allegriho, vedle smíšeného sboru je zde i oddělený part tří ženských sólových hlasů. Ty ale Lukáš Kozubík umístil asi pět metrů od velkého sboru, aby je mohl také dirigovat. Přitom kdyby stály v protějším rohu čtvercové chodby, stranou všech očí, zažili by diváci hned na úvod právě ten zážitek, který imerzivní inscenace slibuje. Oba sbory zpívají antifonálně, odpovídají si, takže jejich společná souhra není třeba, proto jsem toto řešení považoval už na počátku za první promarněnou šanci. Následovalo přesouvání sboru po různých částech kláštera, které bylo provázeno hlasem recitátora textů – ať už právě doznělých skladeb, nebo textů dotvářejících jakési postní rozjímání. Bohužel hlas staršího muže, který byl pro tuto roli vybrán, neměl znělost a šíři ani příjemnost, takže jeho slova v akusticky náročnějších prostorách zanikala a jeho projev spíše dráždil, než aby lahodil divákovu uchu. Výběr recitátora, jakkoli charismatického, považuji za druhou promarněnou příležitost.

Zastavím se ještě chvíli u role diváka. Ten má imerzivní inscenaci dotvářet. Jedinou instrukci, kterou v onen večer dostal, byla malá čtvrtka papíru, na které stojí, že se může pohybovat libovolně ve vymezených prostorách, že je žádán o absolutní ticho, nedotýkání se předmětů či zpěváků a nepoužívání mobilů. Myslím, že v tomto ohledu byl na běžného diváka kladen příliš velký nárok. Zdálo se mi, že si diváci nebyli jisti, jak se mají chovat. Výsledkem bylo, že očekávaná klášterní meditace se proměnila spíše ve scénu velmi připomínající klasickou prohlídku pamětihodnosti. Dav se přesouval za průvodcem, tedy filharmonickým sborem, včetně klasického šoupání a klapání bot, včetně znuděných dětí a několika mobilních telefonů, které natáčely prostor a skladby navzdory přání autorů. Spolutvorba divákova spočívala tedy hlavně v tom, jak rychle se přesune, ostatně na některých skladbách byly i napsané instrukce, že počet slok se má určit podle pohybu publika. Možná by pomohlo pár slov na vysvětlenou v úvodu, ale Tomáš Pilař možná nechtěl zasahovat do svobodného rozhodování publika.

Ačkoli to nebyl koncert v pravém slova smyslu, je třeba zmínit se i o skladbách a jejich provedení. S výjimkou jednoho chorálu se jednalo o soudobé duchovní skladby Mikoláše Troupa, Jiřího Churáčka a Henrika Goreckého, které bychom mohli označit jako spíše konzervativní, čerpající inspiraci ze starší hudby. V provedení filharmonického sboru zněly spíše romanticky, místy až pravoslavně, což je vzhledem k většinovému repertoáru sboru logické. V menších prostorách byl zvuk sboru až ohlušující a místy barevně nepříliš příjemný, což u velkých oratorií s orchestrem posluchač tolik nevnímá, ale při koncertech a cappella a navíc takhle zblízka sboru může uškodit. Lukáš Kozubík patří mezi naše přední sbormistry, má charisma, má měkce ladné a pro vokální hudbu vhodné gesto. Má jasnou představu o frázování a vede sbor velmi spolehlivě. Očekával bych u takto intimního koncertu větší práci s dramaturgií, výraznější dynamické, barevné i stylové odlišení různých poloh interpretovaných skladeb. Hvězdou večera se tak stal nejspíš sám Anežský klášter, jehož možnosti však mohli autoři využít ještě více.

Aby se večer pro mě stal opravdovou imerzivní meditací, slavnostním mystériem světel a zvuku, potřeboval bych ještě několik dalších detailů. Líbilo by se mi, kdyby si sbor dal záležet na důstojných přesunech, které by posílily magičnost místa a hudby. Někteří zpěváci to dovedli, jiní se pouze civilně přemístili z místa na místo. Potěšilo by mě, kdyby diváci společně vnímali důstojnost toho večera, rád bych oželel závěrečný potlesk, který se do mé představy o ukončení meditativní cesty nehodil, nechyběly by mi ani radostné a hlasité reakce sboru, když opustil poslední pódium a dosud za sebou nezavřel dveře.. Myslím ale, že jsem Tomáši Pilařovi, který se na režii večera aktivně podílel, porozuměl. A tak trochu mu záviděl, že si ideou toho večera plní sny. Moje sny jsou dost podobné a v tomto ohledu byl středeční večer velmi inspirativní i přesto, že zůstal nakonec tak trochu v půli cesty. 

Foto: Petra Hajská / PFS