„Výsledkem byl dechberoucí zvukový celek, rozšiřující možnosti flétny o několik oktáv. Více než padesátiminutová skladba byla meditací i provokací.“

„Zvuk intonarumori působil fascinujícím způsobem i bizarně.“

„Festival, založený Petrem Kotíkem, je laboratoří testující hranice hudby.“

Ostravské dny s podtitulem Festival hudby dneška jsou fenoménem, který v českém prostředí nemá obdoby. Akce, jež se každé dva roky stává magnetem pro mladé skladatele i renomované tvůrce z celého světa, nabízí prostor, kde lze zažít hudbu v její nejradikálnější a nejexperimentálnější podobě. Program čtvrtečního večera s názvem Starting Line ukázal festival v jeho nejčistší formě – hledal hranici mezi hudbou a performancí, mezi tvůrčím gestem a pouhým zvukovým pokusem. V osmnáct hodin odstartoval maraton, který skončil až před půlnocí. Téměř pět hodin hudby je samo o sobě zkouškou pro posluchače a otázka po smyslu takto komponovaného programu se přímo nabízí.

První část večera Open Call patřila mladým skladatelům, rezidentům Institutu Ostravské dny 2025. Jejich díla zazněla nezřídka ve světové premiéře, v provedení komorních souborů a sólistů. Nelze než ocenit, že mladí autoři zde mají možnost slyšet své kompozice naživo v adekvátním prostředí. Letos se dění otevřelo ve Futureu v Dolní oblasti Vítkovic, prostoru svérázném a osobitém. Syrové stěny, chlad, nedostatek míst k sezení, přesouvající se publikum. Experimentální scéna, která interprety téměř vtahovala mezi obecenstvo, připomínala, že hudbu lze provozovat kdekoli a za jakýchkoli podmínek. Pokud mělo publikum čelit přímému, téměř rentgenovému působení skladeb, zde se to nepochybně podařilo. Každý posluchač si našel své – podle chuti, otevřenosti a vlastní zkušenosti.

Večer otevřel Pranav Ranjit dílem pro altovou flétnu strain. Flétnista Daniel Havel tu stál spíše před úkolem naplnit subtilní koncept než před výzvou technické virtuozity. Zvukové vrstvy a vyčerpané barvy flétny působily zamyšleně, chvílemi evokovaly dech odpočívajícího draka – neviditelné nebezpečí, které cítíte, i když ho nevidíte. Dobře zvolený úvod. Theo Alexander ve skladbě Auto-Responsive Dream Denial Music postavil smyčcové kvarteto – Eszter Krulik, Judit Rozsnyói (housle), Nikolaus Schlierf (viola), Matthias Lorenz (violoncello) – do zvláštní situace: hráči na sebe neviděli, ani se neslyšeli. Byli odděleni panely, na uších měli sluchátka, skrze která slyšeli jen pokyny z přehrávače. Výsledek slyšelo pouze publikum. Kompozice fascinovala v náznacích, svou délkou se však místy rozpadala a mohla být pro část posluchačů hůře uchopitelná. Emma Nagy ve své skladbě Refractions in My Dream postavila do dialogu saxofon (Daniel Troszok) a akordeon (Marcell Csuka). Výsledek byl překvapivě komunikativní: oba nástroje hledaly společný dech, v dialogu se objevovaly jemné refrakce inspirované pohybem světla a jeho lomením. James Layton ve skladbě having never known the piano pro keyboard a sampler, v podání Jenn Mong, rozvinul myšlenku historického kánonu spjatého s klavírem. Doteky starých mistrů se vynořovaly jako vzdálený odkaz – zároveň pocta i snaha rozbít tento diskurz. Skladba vyvolala otázky, ale nabídla i odpovědi. Po přestávce zaznělo zvukově nejkontrastnější dílo Open Call: Zijie Huang: Superfluous. Dialog trombonu (William Lang) a kontrabasu (František Výrostko) se rozpadal do rytmických fragmentů a perkusivních úderů dvou basových bubnů. Celek působil vyrovnaně a směřoval k jasnému oblouku. Ve skladbě Jána Podrackého Music for String Quartet Players and Audience: Requiem for a Civilian se do dění zapojilo publikum. Tento typ performativního rozměru není novinkou a i zde fungoval jako rozšíření dialogu mezi hudebníky a posluchači; jako připomínka, že bez obecenstva by hudba mohla ztratit svůj smysl. Statický dupot diváků se proměnil v osobní trans: někdo cítil odhodlání, jiný uzemnění, další splynutí s interprety a někdo to vnímal prostě jako hru.

Druhou část večera vyplnila jediná kompozice: Peter Ablinger: Against Nature (2020) pro flétnu v podání Erika Dreschera. Berlínský flétnista a performer je znám svými experimenty s nástrojem a používáním speciálně upravených fléten. V centru stála jeho glissando flétna: běžná C flétna s posuvným hlavicovým dílem, umožňujícím glissanda a mikrotonální posuny. Ablinger v kompozici navíc zapojil i ultrazvukovou flétnu z varhanních píšťal, láhve jako nízkofrekvenční zdroje, vokály i bird-pipes. Výsledkem byl dechberoucí zvukový celek, rozšiřující možnosti flétny o několik oktáv. Více než padesátiminutová skladba byla meditací i provokací. Ablinger dokáže fascinovat tím, jak jeden nástroj rozkládá na molekuly, flétna zde nebyla nástrojem melodie, nýbrž čistého zvuku, proudu vzduchu, šumu, ostrosti i ticha. Publikum muselo čelit vytrvalému proudu zvuku. Otázkou zůstává: kde končí hudební objev a začíná monotónní repetice, která se obrací sama proti sobě?

Poslední část večera se přesunula do Národního zemědělského muzea, kde zaznělo Awakening the Intonarumori. Projekt navázal na futuristické ideály začátku 20. století, kdy Luigi Russolo sestrojil své „hlukové nástroje“ – intonarumori. Tyto archaicky působící mechanické aparáty měly dát hudbě novou sílu, industrializovaný zvuk modernity. Byla to hudba, nebo spíše archeologická rekonstrukce ideje? Soubor EFNI (Ensemble of Futurist Noise Intoners) přesvědčil sérií kompozic od Luciana Chessy, Wernera Duranda, Petera Ablingera i dalších autorů. Zvuk intonarumori působil fascinujícím způsobem i bizarně. Ocenit je nutné obrovskou profesionalitu souboru, který je zapálený pro věc a oddaný myšlence. Jejich výkony byly přesvědčivé a sugestivní. 

Ostravské dny nelze posuzovat jen podle jednoho večera. Festival, založený Petrem Kotíkem, je laboratoří testující hranice hudby. Přivádí do Ostravy skladatele z celého světa, nabízí workshopy, uvádí nová díla a propojuje generace. Má nezpochybnitelný mezinárodní přesah a pro mladé autory je často vstupenkou na scénu. Čtvrteční maraton ukázal smysl tohoto formátu: riskovat, hledat, objevovat – i s vědomím, že výsledek není vždy přesvědčivý. Ne každá skladba obstojí sama o sobě, ne každý experiment je skutečným objevem. Zůstává otázka: obstojí tato hudba v čase, nebo se rozplyne jako efemérní experiment?

Soudobá hudba nemusí bavit, ale měla by klást otázky a otvírat nové horizonty. Pokud se promění jen v uzavřený experiment, riskuje ztrátu kontaktu nejen s posluchačem, ale i se svou vlastní vizí. Ostravské dny tak připomínají, že to, co dnes vypadá jako diletantství, může být zítra průlomem – a naopak. Hodnota experimentální hudby se neměří okamžitým efektem, ale schopností přežít v paměti a myšlení, zanechat stopu. A právě to je možná skutečným smyslem festivalu: ne potvrdit, že hudba „funguje“, ale připomenout, že hudba může být stále neznámým prostorem, v němž se ztrácíme i nacházíme.

Foto/zdroj: Ostravské centrum nové hudby