„Přestože Vyšehrad a Vltava zazněly v Praze na Žofíně nedlouho po dopsání, Šárka byla uvedena až o dva roky později, 17. března 1877.“

„Ve prospěch nemocného Smetany, kterého nevybíravě kritizovali, vystoupil tehdy Jan Neruda: Cožpak překáží Petřín některému z těch oblázků, které leží dole na břehu Vltavy…?“  

„Báseň Z českých luhů a hájů vyznívá bukolicky i nádherně roztančeně, velkolepě i měkce, jako důvěrně známá hudba vyjadřující štěstí.“

Do Jabkenic k rodině dcery Žofie se ohluchlý Bedřich Smetana přestěhoval z Prahy definitivně až v roce 1876, ale i předchozí rok už je s myslivnou na Mladoboleslavsku spojen v jeho životě poměrně výrazně. Komponoval tam v létě klavírní cyklus Sny a symfonickou báseň nazvanou velmi příznačně Z českých luhů a hájů. Rok 1875, ohraničený dokončením Šárky a přijetím libreta k Hubičce, byl pro něj dobou postupného poznání, že jeho sluch je ztracen nevyléčitelně.

Hluchota byla pro Bedřicha Smetanu osobní i uměleckou tragédií. V přelomových letech 1874 a 1875 se však jeho poslední tvůrčí desetiletí otevřelo – paradoxně – jako to nejplodnější. Nad symfonickými básněmi Vyšehrad a Vltava, zaskočen a zklamán neúspěšnou léčbou, se ujistil, že už sice nemůže dirigovat a koncertovat, ale že i bez sluchu dokáže s plnou intenzitou v ústraní tvořit. Stalo se mu to v těžké životní situaci důležitou oporou. 

V sobotu 20. února 1875 dokončil Smetana Šárku, třetí symfonickou báseň budoucího cyklu, v Mé vlasti jedinou epickou, zachycující děj jedné epizody pověsti o dívčí válce, která se mohla odehrát někdy v osmém století. V Kosmově kronice má spíše úsměvný charakter, v pozdějším Dalimilově podání ze 14. století získal však příběh už drsnější podobu. A skladatelovými slovy? „Zdáli je slyšet příchod Ctirada se zbrojnoši, který táhne na pokoření a potrestání dívek. Už zdáli zaslechnou nářek (ač lstivý) přivázané dívky u stromu, při pohledu na ni obdivuje Ctirad krásu její – zahoří milostnými city pro ni, osvobodí ji, ona připraveným nápojem obveselí a opojí jak Ctirada, tak zbrojnoše až k spánku. Na dané znamení lesním rohem, které v dálce ukryté dívky zodpoví, vyhrnou se tyto ku krvavému činu – hrůza všeobecného vraždění, vzteklost nasycené pomsty Šárky – toť konec skladby.“ Přestože Vyšehrad a Vltava zazněly v Praze na Žofíně nedlouho po dopsání partitur, konkrétně zjara tohoto roku 1875, Šárka byla koncertě uvedena Orchestrem Filharmonie a pod taktovkou Adolfa Čecha kupodivu až o dva roky později, 17. března 1877. 

Únor byl pro jedenapadesátiletého skladatele dobou rozhodování, jak dál s léčbou. Zvažoval cestu za lékaři do Würzburku a do Vídně. Protože však pochopitelným odchodem ze zaměstnání v Prozatímním divadle ztratil značnou část existenčního zajištění, kterou měsíční penze, přiznaná mu divadelním družstvem, nemohla dokrýt, rozhodli se jeho přátelé uspořádat dobročinný koncert. Uskutečnil se 23. února v salonu hraběnky Alžběty Kounicové, rozené Thun-Hohenstein, a vynesl 1800 zlatých. Ve prospěch nemocného Smetany, kterého za tuto podporu jeho odpůrci v souvislosti s divadelní penzí nevybíravě kritizovali, vystoupil tehdy Jan Neruda, který si v Národních listech odpověděl na řečnickou otázku, komu že Smetana asi vadí a překáží: „Cožpak překáží Petřín některému z těch oblázků, které leží dole na břehu Vltavy…?“  

Peníze přišly skladateli do Prahy i ze Švédska, kde v Göteborgu strávil pracovně, jako dirigent a učitel hudby, roky 1856 až 1861. Jeho příznivci v čele s Fröjdou Benecke – manželkou velkoobchodníka, Smetanovou soukromou žačkou, ctitelkou, blízkou přítelkyní a možná i milenkou – tam zorganizovali sbírku. I její výtěžek, 1244 zlatých, byl vítanou pomocí. Špičkoví zahraniční specialisté nicméně Smetanovi nepomohli. Potvrdili správnost léčby pražského lékaře Zoufala. I přes měsíční kůru, kterou potom Smetana v absolutním tichu a odloučení podstoupil, se však jeho zdravotní stav nezměnil… Na léto byl pak pozván do Jabkenic. Do rodiny Žofie, dcery z prvního manželství provdané za lesníka Schwarze. Počátkem toho roku se jim narodil syn Zdeněk, Smetanovo první vnouče. Přijali tatínka, tchána a dědečka s velkou empatií. 

Nechali ho bydlet v prvním patře myslivny, ve vedlejším pokoji měl k dispozici klavír. Přijel „co host“, jak si poznamenal. V Jabkenicích ho navštěvovali přátelé, sám se občas ještě vracel do Prahy. O rok později však musel držení pražského bytu z finančních důvodů už definitivně vzdát a do Jabkenic se uchýlit natrvalo. 

Plodem roku 1875 jsou Sny. Cyklus šesti charakteristických kusů představuje virtuózně pojatou reminiscenci na éru charakteristického klavírního kusu čtyřicátých let, dobově velmi oblíbeného žánru. Jednotlivé části Smetana dedikoval svým bývalým šlechtickým žačkám jako poděkování za jarní koncert uspořádaný v jeho prospěch. Nesou romantické názvy: Zaniklé štěstí, Útěcha, V Čechách. Vesnický výjev, V saloně, Před hradem a Slavnost českých sedláků. Cyklem se Smetana, někdejší virtuos a pedagog, vrátil jako autor ke svému nejbližšímu nástroji po více než deseti letech. Na tvorbu pro klavír se předtím soustřeďoval především v prvních etapách své skladatelské činnosti, pak převážily dirigentské aktivity a komponování oper. Autograf je nezvěstný, ale dílo se dochovalo v prvním tištěném vydání z roku 1879, kdy v Jabkenicích vznikal jeho úplně poslední klavírní cyklus, České tance.  

Idea a dokonce i hudba cyklu Má vlast se rodila a krystalizovala už při komponování opery Libuše o řadu let dříve. Čtyři symfonické básně nicméně vznikly později, a to v rozmezí pouhého jednoho roku, od podzimu 1874 do podzimu 1875. V kontrapozici jsou to dva pohledy do minulosti a do současnosti – po bájném Vyšehradu následovala Vltava jako zachycení rodné země s její pomyslnou životodárnou tepnou tvořenou řekou, po mytické Šárce je protipólem pocta české krajině v podobě básně Z českých luhů a hájů. Ani v jednom případě však pouhá tónomalba, ale zobecňující, široce rezonující intonace jako obrazy života. První tři básně Smetana skládal v Praze, čtvrtou – dokončenou 18. října – komponoval v myslivně v Jabkenicích. Čtveřici spojil v soupisu skladeb svorkou a nadepsal ji „Na Vlasť – tvoří celek“. Ještě stále to však nebyla Má vlast, jak ji známe dnes… Tábor a Blaník čekaly na realizaci až do závěru roku 1878 a počátku roku 1879.

Myšlenka na skladbu nazvanou později Z českých luhů a hájů je zmíněna už ve Smetanově dopise z prosince 1874. Píše, že chce psát třetí báseň „as takovou, která kreslí český život v písni a tanci“. Nakonec však báseň začíná velebně a hymnicky a dostává se k polyfonii na půdorysu fugy. Předivo hlasů nicméně posluchač neustále vnímá jako barvitý obraz přírody, jako ševelení i hru barev. Když do něj vstoupí nové téma, svěřené lesním rohům, přichází vroucná písňová melodie, která předchozí hudební materiál obohacuje o oslavné tóny. Ve druhé části symfonická báseň exponuje rozjásanou polku a pak ještě jakýsi milostný dvojzpěv – kantilénu, která se spojuje s tancem skutečně mistrovsky do šťastného a radostného výrazu, završeného rozsáhlou codou; tou mohla a měla čtveřice básní definitivně skončit. Není divu, že tato hudba vznikala právě v Jabkenicích, kde se zamiloval do hlubokých lesů, rád se toulal oborou a kolem rybníků a intenzivně vnímal všechny vůně venkova…

Existují intepretace, které Mou vlast v prvních čtyřech částech výrazně profilují právě takto – energicky, ale hlavně upřímně vroucně; tehdy mizí patos ve prospěch radostnosti, ne nepodobné té z Prodané nevěsty. Báseň Z českých luhů a hájů i se svou ne zcela jednoduchou formou, zajímavě strukturovaná, vynalézavě pracující s motivy a tématy, vyznívá pak bukolicky i nádherně roztančeně, velkolepě i měkce, jako důvěrně známá hudba, hudba navzdory nelehké situaci autora vyjadřující štěstí… Její první provedení se uskutečnilo v Praze 10. prosince 1876, Orchestr Filharmonie dirigoval Adolf Čech, který později řídil rovněž premiéry Smetanových oper Hubička, Tajemství a Čertova stěna, druhé verze Dvou vdov, kompletní Mé vlasti a v roce 1881 a po požáru znovu v roce 1883 v Národním divadle opery Libuše. 

Rok 1875 se uzavírá ve Smetanově životě počátkem práce na Hubičce, první opeře komponované po ohluchnutí. Libreto mu Eliška Krásnohorská předala 11. listopadu. O rok později, 7. listopadu 1876, tři měsíce po dokončení, měla Hubička v Prozatímním divadle premiéru. Seznámili se, když jí bylo šestnáct let, ale o spolupráci Krásnohorskou požádal později, po úspěchu velké romantické opery Lejla čili Obležení Granady od Karla Bendla, k níž napsala libreto, své první, a která se poprvé hrála roku 1868. Smetanovi nyní nabídla námět z povídky Karoliny Světlé. Vytvořené libreto na základě jeho požadavků ještě trpělivě upravovala. Byla poté autorkou veršovaného textu i v případě Tajemství a Čertovy stěny a Smetanou nedokončené Violy. 

Hubička je vnímána jako lyrická, ale ještě víc jako komická opera s jemným a poetickým humorem. Je plně prokomponovaná, hudebně jednolitá a vroucná. Premiéra, kdy mu obecenstvo místo potlesku nadšeně mávalo šátky, byla skladatelovým triumfem. Dosáhl jistoty, že se jeho cesta za českou národní operou ubírá správným směrem. Hubička jako nejhranější a nejoblíbenější po Prodané nevěstě zakotvila trvale v repertoáru českých divadel. Ve smetanovském jubilejním roce 1924 ji jako vůbec první operu českého skladatele uvedlo i pražské Nové německé divadlo. 

……………

Když měl před sebou Jakub Hrůša hostování s Bamberskými symfoniky na Pražském jaru 2019 s Mou vlastí, tak pro rodinu a přátele vytvořil podle vlastního vyjádření ochutnávku hudebního i slovního obsahu všech šesti symfonických básní. Svého „audiovizuálního průvodce“ poskytl tehdy portálu KlasikaPlus.cz ke zveřejnění. Vracíme se nyní k jeho představení básně Z českých luhů a hájů, dopsané Smetanou před 150 lety.

……………

Věděli jste, že…

…Adolf Čech, kapelník Prozatímního a pak i Národního divadla dirigoval v premiéře nejen některé Smetanovy skladby, včetně kompletní Mé vlasti, ale také díla Antonína Dvořáka – mimo jiné opery Vanda a Šelma sedlák, Pátou a Šestou symfonii nebo Stabat mater? 

…v Jabkenicích Smetana složil i symfonické básně Tábor a Blaník, oba smyčcové kvartety, České tance, dua Z domoviny, Večerní písně, řadu sborových kompozic, Pražský karneval a opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna?

…jako malé muzeum byla v jabkenické myslivně zpřístupněna Smetanova pracovna už roku 1928 a že první stálá expozice tam byla ve spolupráci s pražským Smetanovým muzeem otevřena v roce 1937?

…Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Dorota Pechová, byla nejen libretistka, básnířka, spisovatelka, překladatelka a novinářka, zapálená vlastenka, ale také průkopnice ženské emancipace a první členka České akademie věd a umění? A že jí roku 1922 byl jako první ženě udělen čestný doktorát Karlovy univerzity? 

…odvahu ke vstupu do literárního světa dodala Elišce Krásnohorské o sedmnáct let starší Karolina Světlá, která také stála za vznikem jejího uměleckého pseudonymu?

…Eliška Krásnohorská byla hudebně nadaná, ale dráhu klavíristky jí znemožnilo revmatické onemocnění, kterým trpěla celý život? A že i proto se nevdala a neměla vlastní děti? 

…vedle libret pro Smetanu a dalších pro Karla Bendla poskytla texty rovněž Zdeňku Fibichovi, že do češtiny překládala Puškina, Mickiewicze a Lorda Byrona a že její český překlad textu Bizetovy Carmen se hrál ještě dlouho do 20. století?

Foto/zdroj: Facebook obce Jabkenice, Wikipedia / Jan Vilímek / volné dílo, Wikipedia / B. Smetana / volné dílo, Wikipedia / Jan Mulač / volné dílo, archiv KlasikyPlus.cz