„Smetanovou první dochovanou sborovou kompozicí je Píseň svobody pro unisono zpěv a klavír na slova stejnojmenné básně Josefa Jiřího Kolára.“

„V květnu roku 1862 se zúčastnil první slavnosti sjednocených zpěváckých spolků, kde jej výkon Hlaholu natolik oslovil, že se rozhodl pro něj komponovat.“

„Srb-Debrnov Smetanu zásoboval nejčastěji právě svými verši. Pro Smetanu očividně byly dostatečné a jejich slabiny dokázal překlenout svou hudbou.“

Sborové tvorbě se Bedřich Smetana věnoval prakticky po celý svůj život. Od Písně svobody z roku 1848 až po Naši píseň dokončenou v květnu roku 1883 představují sborové kompozice rozsáhlou a významnou součást jeho tvůrčího odkazu, na níž lze velmi dobře sledovat jeho umělecký vývoj přecházející od prvních skladatelských pokusů až po zralá mistrovská díla. I přes to je však tato oblast jeho tvorby dnes víceméně zapomenutá a až na pár drobných výjimek se uvádí jen sporadicky.

Letošní Smetanovo výročí v tomto ohledu zatím přineslo řadu zajímavých a významných dramaturgických počinů: za všechny jmenujme slavnostní koncert 200 let Bedřicha Smetany, na němž 2. března ve Smetanově síni obecního domu zazněl program kladoucí důraz právě na tvorbu sborovou, či nedávný mimořádný koncert Divadla J. K. Tyla v Plzni nazvaný Smetanovy sbory ve Velkém (reflexi čtěte ZDE), kde bylo uvedeno prakticky kompletní Smetanovo sborové dílo. Obě tyto akce – a doufejme, že nám jich letošní Rok české hudby nabídne ještě více – jasně ukazují, jak důležitou stopu Smetana v tomto oboru zanechal a jak nás jeho sborové skladby i dnes stále oslovují a dojímají svou vroucností a zároveň udivují svou nápaditostí a technickou náročností. Pojďme si je představit.

Studentská léta

Na úvod je třeba připomenout, že veškeré hudební začátky Bedřicha Smetany jsou spjaty téměř výlučně s hudbou instrumentální. Od čtyř let hrál na housle, k nimž vzápětí přibral klavír, a oba tyto nástroje jej následně provázely prakticky celé dětství a dospívání. Klavír však postupem času převážil, a to do té míry, že Smetana zvažoval – a také se později několikrát pokusil realizovat – kariéru koncertního pianisty. Právě klavíru je tak přirozeně věnována převážná část jeho rané tvorby, za všechny připomeňme Louisinu a Jiřinkovou polku (1840) či cyklus Bagatelles a Impromptus (1844).

S hudbou vokální se však Smetana setkával také, a to především doma, kde slýchával lidové písně či zpěv pivovarské chasy, nebo v kostele, kde jako dítě zpíval sopránová sóla v chrámových skladbách a později jako gymnazista hrál na housle na kůru při mších. O tom, do jaké míry měl v té době ve svém okolí možnost vyslechnout si dobový sborový repertoár, mnoho nevíme. V jeho deníkových záznamech ze studentských let jsou zachyceny pouze dvě letmé vzpomínky na mužský čtyřhlasý zpěv, a to z 18. března roku 1841, kdy plzeňští filozofové zpívali jeho bratranci Františkovi k jmeninám, a z 11. ledna 1843, kdy během pohřbu jednoho z plzeňských profesorů vyslechl dle svých slov dojemný mužský kvartet.

První tvůrčí pokusy ve sborové oblasti spadají do dob jeho studií u Josefa Proksche (1844–1847), pod jehož vedením Smetana pilně procvičoval všechny historické slohy čistě vokální polyfonie a hojně zhudebňoval latinské i německé liturgické texty. Řada dochovaných úloh z té doby jasně ukazuje, že mu inspirací byla díla starých mistrů v čele s Johannem Sebastianem Bachem a Georgem Friedrichem Händelem. Jeho příprava na budoucí sborovou tvorbu byla ve všech ohledech velmi důkladná; některá z těchto „cvičení“ lze bez váhání považovat za uvědomělé a provedení schopné kompozice.

První sborové kompozice a Česká píseň

Smetanovou první dochovanou sborovou kompozicí je Píseň svobody (1848) pro unisono zpěv a klavír na slova stejnojmenné básně Josefa Jiřího Kolára. Tehdy čtyřiadvacetiletý skladatel dílo koncipoval jako davovou revoluční hymnu a v souladu s tím vytvořil energickou pochodovou skladbu v rovném rytmu podloženou základní harmonií. Původně komponovaná pro spolek Svornost, který byl záhy po nezdařeném povstání zrušen, nenašla Píseň svobody později uplatnění a Smetana se k ní v dalších letech již nevrátil, a ani ji nezahrnul do žádného ze seznamů svých skladeb. Vyšla tak až v edici jeho pozůstalosti v roce 1909 a do veřejného povědomí se dostala až po roce 1918.

V následujících porevolučních letech u nás nebylo sborové tvorbě příliš přáno. V době bachovského absolutismu byly české instituce s těmito aktivitami spojené buď zcela zrušeny, nebo v nově nastolených poměrech jen stěží přežívaly. Smetana tak nejen za svého pobytu v Praze, ale ani později ve Švédsku žádné sbory nekomponoval, a to i z praktických důvodů: chyběly mu jak texty, tak možnost takové dílo případně provést. 

To se změnilo na počátku 60. let, kdy jej oslovil jeho bývalý žák a přítel dr. Ludevít Procházka, který spolu s Eduardem Melišem připravoval k vydání sbírku mužských čtverozpěvů Záboj a o příspěvek požádal i Smetanu. Ten Procházku obratem poprosil o zaslání vhodných textů, z nichž si následně vybral báseň Jana z Hvězdy, na jejíž slova při letním pobytu na Lamberku v Obříství v červnu roku 1860 složil Píseň českou.

Dílo již při zběžném pohledu trpí problematickým hudebním zápisem, díky němuž je provedení místy zvukově velmi nevýhodné, popřípadě zcela nemožné, protože přesahuje možnosti mužských hlasů – například tenory Smetana píše tak, jak znějí, a nikoliv o oktávu výše, jak je obvyklé, a basy zase naopak notuje příliš vysoko. Notový zápis tak více než mužskému sboru odpovídá sboru smíšenému, který jej také poprvé provedl až ve 20. století. Sám Smetana skladbu odložil a vrátil se k ní až o osm let později, tedy v roce 1868, kdy text znovu zhudebnil pro smíšený sbor s doprovodem klavíru jako Českou píseň. Do třetice se ke skladbě vrátil ještě v roce 1878, kdy ji na žádost dirigenta Adolfa Čecha opatřil vlastním orchestrálním doprovodem, který dokončil jen dva dny po premiéře opery Tajemství.

Sborová tvorba let šedesátých 

Další Smetanova sborová tvorba je pevně spjata se zpěváckým spolkem Hlahol založeným na počátku roku 1861, mezi jehož členy skladatel pronikl prostřednictvím přátelství s předsedou spolku knížetem Rudolfem Thurn-Taxisem. Ten pravidelně pořádal večírky, na něž byl Smetana zván, a měl tak možnost seznámit se s řadou osobností s Hlaholem spojených. V květnu roku 1862 se zúčastnil první slavnosti sjednocených zpěváckých spolků, kde jej výkon Hlaholu natolik oslovil, že se rozhodl pro něj komponovat. Mezi květnem a říjnem téhož roku tak vznikl sbor Tři jezdci na slova básně Jiljího Vratislava Jahna popisující návrat tří českých pánů z Kostnice do Čech se zprávou o upálení Mistra Jana Husa. Na svou dobu technicky extrémně náročné dílo, v jehož středním díle Smetana zajímavě pracuje s dramatickým projevem sólistů – tří jezdců – bývá označováno za jeho první zralou dokončenou kompozici po návratu ze Švédska, v níž navíc poprvé zpracovává téma husitské epochy. Jeho premiéra proběhla v únoru roku 1863 na Žofíně s velkým úspěchem.

Druhým Smetanovým mužským sborem ze šedesátých let je Odrodilec (1863) na slova ukrajinského básníka Ambrože Lukjanoviče Meltińského v českém překladu Františka Ladislava Čelakovského. Dramatický text zpracovává téma vlastizrady a zapadá tak do Smetanovy tehdejší jednoznačně vlastenecké ideové orientace – připomeňme, že ve stejném roce psal také svou první operu Braniboři v Čechách. Mohutný dvojsbor byl poprvé uveden za řízení autora v únoru roku 1864 na Žofíně a o tři měsíce později také při druhé slavnosti sjednocených zpěváckých spolků v Novoměstském divadle, kde jej podle Smetanových vlastních poznámek zpívalo „as tisíc zpěváků ze všech končin vlasti“.

Z praktických důvodů skladatel v témže roce vyhotovil jednodušší a kratší – a tudíž přístupnější – jednosborové zpracování. Rozhodně se však nejedná „jen“ o úpravu předchozího; Smetana zejména prvních čtrnáct veršů opatřil zcela novou hudbou, vynechal polyfonii a zjednodušil melodické linie. V závěru pak ve snaze napodobit dvouskupinový efekt z původní verze (Raduj se, raduj se, lačný havrane!) proti sboru postavil čtyři sólisty. Výrazně rovněž zkrátil codu. 

Další mužský sbor Rolnická vznikl začátkem roku 1868. Jeho první uvedení velkým sborem Hlaholu pod vedením Karla Bendla proběhlo v rámci akademie sjednocených zpěváckých spolků v Novoměstském divadle 17. května 1868 během velkolepých oslav významné národní události: položení základního kamene Národního divadla.

Rolnická byla po Slavnostní předehře a opeře Dalibor třetí Smetanovou novinkou, která při těchto monumentálních vlasteneckých oslavách zazněla, a to s velkým úspěchem, což bylo pro skladatele minimálně útěchou po chladném přijetí jeho nové opery. Smetanou zhudebněná báseň Václava Trnobranského je oslavou země, rolnického života, polních prací a přírody ve všech jejích proměnách. Je to hudební báseň pro lidské hlasy, která svými vysokými technickými nároky nejen nutila pěvce zvyšovat úroveň tehdejší produkce, ale stala se pro mnohé Smetanovy kolegy a následovníky vzorem v oblasti kompozice a cappella. 

Vrcholná tvorba sedmdesátých let

Počátkem roku 1870 Smetana komponuje Slavnostní sbor, který byl jeho příspěvkem ke slavnostnímu odhalení pamětní desky na úmrtním domě Karla Havlíčka Borovského. Přímo u domu v dnešní Havlíčkově ulici dílo pod Smetanovým řízením poprvé zazpívali sbor a operní sólisté Prozatímního divadla, což bylo v té době poměrně neobvyklé. Zatímco někteří smetanovští badatelé to přisuzují snaze podtrhnout výjimečnost dané chvíle, podle jiných byl důvodem fakt, že skladba vznikala na poslední chvíli a jednoduše již nebyl čas na to, aby ji nastudoval Hlahol či jiné amatérské těleso. Vzhledem k tomu, že o vzniku kompozice nemáme žádné bližší zprávy lze o skutečném důvodu jen spekulovat. Pro profesionální pěvce každopádně toho krátké a jednoduché dílo představovalo snadný kus, který mohli zpívat prakticky z listu. Jako textová předloha Smetanovi posloužila oslavná báseň Emanuela Züngela, pozdějšího autora libreta opery Dvě vdovy, která se možná trochu překvapivě k Havlíčkově osobnosti přímo nevztahuje a je spíše obecným vzdáním holdu významnému člověku. Díky tomu byl sbor, který se po svém vydání v roce 1871 rychle šířil, později zpíván při rozličných významných událostech, ve 20. století zejména při Smetanovských oslavách. Jeho autograf je dodnes nezvěstný, dochovala se pouze skica.

V letech následujících byl Smetana zcela zaměstnán kompozicí oper Libuše (1869–1872) a Dvě vdovy (1873–1874), záhy po svém ohluchnutí začal v září roku 1874 pracovat na svém nejslavnějším díle, cyklu symfonických básní Má vlast. Nejen kvůli tomu, ale také vzhledem k jeho nejasnému zdravotnímu stavu, o němž se příliš nevědělo a nikdo netušil, do jaké míry hluchota zasáhla jeho tvořivost, v té době Smetana žádné objednávky na sborové dílo nedostal. To se změnilo po premiéře Hubičky v závěru roku 1876, po jejímž uvedení Smetanu oslovili Josef Srb-Debrnov a Karel Bendl – jednatel a sbormistr pražského Hlaholu – se žádostí o novinku pro jarní koncert. Vybraným textem se stala Píseň na moři od Vítězslava Hálka. Smetana, který v té době pracoval na smyčcovém kvartetu Z mého života se obával, zda dílo stihne dokončit v domluvené lhůtě a starost mu dělala také skutečnost, že žádnou sborovou skladbu již dlouho nekomponoval. Navzdory tomu sbor napsal během jediného měsíce.

Hálkova báseň líčí námořní plavbu a sestává z pěti strof, na jejichž podkladě Smetana Píseň na moři vystavěl jako pětidílnou skladbu, jejíž jednotlivé části mezi sebou kontrastují. Tuto skutečnost skladatel vyvážil sjednocujícím motivickým materiálem, který se v různých částech skladby neustále navrací. Výsledkem je působivé a rozsáhlé dílo plné nenápadných detailů; kus patří k interpretačně nejnáročnějším Smetanovým sborům vůbec a je v mnoha ohledech vrcholem jeho sborové tvorby. Premiéra Písně na moři se uskutečnila 4. března 1877 v sále na Žofíně za řízení Karla Bendla. Tiskem skladba vyšla v roce 1881.

Sbory trojhlasé pro ženské hlasy (1878)

Smetanovy jediné sbory pro ženské hlasy vznikly na objednávku jeho přítele a kolegy Ferdinanda Hellera, který v 70. letech působil jako učitel zpěvu na dívčím učitelském ústavu a dalších školách v Praze – připravoval k tisku nový zpěvník s vhodným repertoárem pro tři hlasy. Spolu s žádostí o kompozici Smetanovi také zaslal několik textů, z nichž si skladatel vybral dvě drobné básně Josefa Václava Sládka Přiletěly vlaštovičky a Západ slunce a dětské verše Bedřicha Pešky Má hvězda. Ačkoliv Heller žádal o sbory bez doprovodu, Smetana k nim připsal klavírní průvod ad libitum, což v dopise Hellerovi vysvětlil tak, že „klavírní hra jde jen sebou co podpora hlasů, může i také odpadnout, ačkoliv sem tak vyplňuje harmonii, kde ve třech hlasech schází. Protož bude snad přece lépe, když se spolu hraje…“ Naneštěstí se právě autograf, do něhož Smetana klavírní part psal, ztratil a dochovala se pouze tužková skica sborů bez doprovodu.

Nejjednodušším a dodnes nejpopulárnějším z této trojice je Má hvězda, jejíž verše o dívce hledající po setmění na nebi svou hvězdu vedly skladatele k půvabné jednoduché skladbě připomínající ukolébavku. Zajímavostí je, že její začátek se nápadně podobá písni Abendlied Christiana Rincka z první poloviny 19. století, kterou Smetana pravděpodobně znal a bezděčně ji zde použil. 

Závěrečná tvorba 80. let

Mužské sbory z 80. let zaujímají ve Smetanově tvorbě zvláštní místo. Nejsou to vrcholná a v ničem novátorská díla a Smetana v nich také nenavazuje na předchozí poetické a velkolepě pojaté práce. Tato skutečnost možná souvisí s tím, že žádný z nich nevznikl ze skladatelovy vlastní iniciativy, ale na objednávku, kterou tehdy již velmi nemocný Smetana sice rád přijal, ale nebýt toho, sám by pravděpodobně další sborové dílo již nezkomponoval. 

Jejich iniciátorem byl tehdejší jednatel pražského Hlaholu a Smetanův blízký přítel, zmíněný Josef Srb-Debrnov, který již koncem září roku 1880 skladatele při jeho návštěvě v Praze požádal o kompozici k oslavě dvacátého výročí souboru plánovanému v následujícím roce. K dispozici mu pro tento účel ihned nabídl své dvě básně, které se staly textovými podklady – Věna a Modlitby.

Fakt, že Srb-Debrnov Smetanu zásoboval nejčastěji právě svými verši – někdy pod svým vlastním jménem, jindy pod pseudonymy – bývá vzhledem k jejich nevalné úrovni mnohými vnímáno problematicky. Pro Smetanu však očividně byly dostatečné a jejich slabiny dokázal překlenout svou hudbou a zajímavou, i když jednoduchou a stručnou koncepcí, díky níž právě tyto jeho sbory patří k nejznámějším a nejoblíbenějším. V případě Věna je to také nepochybně jeho vlastenecký oslavný nádech, který jistě přispěl k úspěchu díla, jež při premiéře v Novoměstském divadle zpívalo více než tisíc (!) pěvců.

Modlitbu Smetana naskicoval jen dva týdny po dokončení Věna a hned nato vypracoval partituru, kterou následně zaslal Srbu-Debrnovovi. Ten však dílo z neznámých důvodů neuplatnil v Hlaholu ani jinde a ponechal si jej u sebe až do své smrti v roce 1904, kdy dílo přešlo do majetku nakladatelství Mojmíra Urbánka a objeveno bylo až v roce 1944 Mirkem Očadlíkem. Řadu let tak byla k dispozici pouze zmíněná skica, na jejímž podkladě sbor rekonstruoval a v roce 1909 nechal vydat Josef Theurer. Ačkoliv se jeho verze od Smetanova originálu v mnohém liší, je třeba vyzdvihnout jeho snahu o to, aby dílo vůbec mělo možnost zaznít. Koncipováno je velmi jednoduše jako kolektivní prosba k bohu o mír, lásku a blaho českého národa. 

Poslední Smetanovou sborovou skladbou je Naše píseň dokončená 20. května 1883 a původně komponovaná pro znovuotevření Národního divadla.

Autorem básnické předlohy, již si skladatel vybral ze zásilky několika textů, je opět Josef Srb-Debrnov, který v tomto případě použil pseudonym J. Prokop, o čemž se Smetana nikdy nedozvěděl. Navzdory skladatelovým v té době již vážným zdravotním potížím je Naše píseň překvapivě radostným dílem zachycujícím atmosféru lidové taneční zábavy, kterou završuje skladatelova oblíbená polka – v tomto případě již jeho poslední. Podobně jako v případě Modlitby i Naše píseň nebyla později provedena a Srb-Debrnov si partituru ponechal. V roce 1885 z ní jako přílohu ke svému článku pro časopis Dalibor zveřejnil pouze jednu stránku. Roku 1904 jej stejně jako Modlitbu získal Mojmír Urbánek, v jehož archivu skladba ležela až do roku 1924, kdy vyšla tiskem. 

Heslo pro Hlahol I a II

Vyprávění o Smetanově sborové tvorbě by nebylo kompletní bez Hesla pro Hlahol, které ve dvou odlišných verzích vytvořil v září roku 1882. Podnětem byla žádost Josefa Srba-Debrnova, který pro zájezdy a výlety pražského Hlaholu potřeboval pěvecké heslo či zdravici. Během své návštěvy v Jabkenicích Smetanovi donesl svůj krátký text, který skladatel následně – ač zcela pohlcen kompozicí svého druhého smyčcového kvartetu – zhudebnil, a to hned ve dvou variantách. Ke každé z nich navíc připsal vtipné poznámky; u prvního „Jednoduché, ale srdečné, poněvadž ukazuje na hlad a žízeň po cestě“, u druhého „Tak pozdravují posilnění zpěváci“.

Foto: Wikipedia, Národní muzeum - Muzeum Bedřicha Smetany