„Hudba zní občas jako sofistikovaná komorní tvorba, místy skoro jako velký orchestr a převážně trochu jako cirkusový šraml.“

„Autoři scénické podoby přistoupili k námětu naprosto v souladu s hudbou, tou původní i tou upravenou.“

„Na jevišti se prolíná moderní tanec, pantomima a loutkové divadlo s prvky nového cirkusu, vyprávění vážných příběhů s poselstvím neseným legrací a nadsázkou.“

Přiblížit klasika a klasiku širšímu publiku je touhou mnohého umělce. V případě Bedřicha Smetany a jeho ikonické Mé vlasti se o to pokusilo Divadlo bratří Formanů společně s Dekkadancers a Českou filharmonií. Vzniklo historicky první taneční a loutkové zpracování „národního pokladu“. Divadlo doprovázené živou hudbou, vhodné i pro děti. Výsledek, jak ho mohlo poznat publikum na Smetanově Litomyšli, je nesmírně poetický, hravý, zábavný a barvitý, ale i moudrý. Přesný, nápaditý, vzhledem k záměru ideální.

Za projektem zahraném na festivalu ve skladatelově rodišti pod názvem Mý Country, mnohé o poetice prozrazujícím, stojí řada lidí, ale za všechna jména alespoň čtyři: Matěj Forman, Jan Jirků a Štěpán Pechar se podělili o námět, scénu, režii a choreografii a Marko Ivanović upravil Smetanovu partituru a byl dirigentem večera. V Praze mělo vydařené představení s názvem Má vlast premiéru letos v červnu v areálu Holešovické tržnice, v novém divadelním a uměleckém prostoru s názvem Azyl78, tedy v šapitó, jehož provozovatelem jsou Jatka78.

Smetanova Má vlast, cyklus šesti symfonických básní symbolicky završujících předchozí snažení národních obrozenců, má svůj umělecký a vlastenecký patos. Marko Ivanović ho ani trochu neshodil, i když dílo aranžoval pro komorní soubor filharmoniků, ve kterém se vedle očekávatelných nástrojů, včetně bicích, ozývá také akordeon, okarína a banjo. Výsledek, často s překvapivými instrumentačními nápady, má mistrně pod kontrolou. Občas mu to zní jako sofistikovaná komorní tvorba, místy skoro jako velký orchestr a občas, ne – vlastně převážně, trochu jako miloučký cirkusový šraml.

Stejně šikovně a naprosto v souladu s hudbou, tou původní i tou upravenou, přistoupili k námětu autoři scénické podoby. Vyšehrad pojali jako nepopisný živý obraz o Libuši, do kterého integrovali vizuálně ztvárněnou předzvěst nejen pokojných, ale i tragických období, která symbolizují černí ptáci. Vltavu, nejprve bez hudby, uvádí v ochotně spolupracujícím publiku etuda dvou vodáků. Ti se pak, už se znějící hudbou, zapojí v kanoi také do hemžení přírodních bytostí na scéně. Hudební báseň o řece i o lidech v krajině kolem ní je poetickým vyprávěním, ale při krádeži měsíce i podobenstvím. Také Šárka používá vsuvku: loutkovou, na předscéně, o dívčí válce. A pak, už s hudbou, hrají příběh oklamaného Ctirada živé loutky. 

Pokud někdo s náznakem zvědavosti a možná i nedůvěry přemýšlel, jakpak se asi vyrovnají tvůrci s nedějovou symfonickou básní Z českých luhů a hájů, byl po přestávce dvojnásob překvapen. Je z toho taneční vyprávění o lásce, zrání, životě a stárnutí. Krásné a dojemné. Tábor je naopak dynamickým dramatem, ve kterém spolu soupeří dvě strany, s rudými prapory ale k nerozeznání podobné. Bílé holubičky jsou tady protipólem zlověstných černých ptáků. A Blaník? Lidová pověst o rytířích čekajících v hoře se proměňuje v podobenství: to my sami si musíme pomoci. Včetně vás, co se sedíte v publiku…  Všechno zmiňované se po celý večer děje v nádherné, samozřejmě působící symbióze s tempem, rytmem a výrazem hudby.  

Tvůrci používají žánrové označení divadelně-hudebně-taneční show. Na jevišti se skutečně prolíná mnohé. Moderní tanec, pantomima a loutkové divadlo s prvky nového cirkusu, vyprávění vážných příběhů s poselstvím neseným legrací a nadsázkou. A své si odehraje, a to i v publiku, také dvojice klaunů.

Když po dvou hodinách, čtyřicet minut před půlnocí, představení na zámeckém nádvoří končilo, tleskali vestoje nejen rodiče dětí a partneři dospělých, spoluúčinkujících jako blaničtí rytíři, ale celé auditorium. Protože se opravdu hrálo nejen o Smetanově Mé vlasti, ale i o naší vlasti… A ještě něco: Mý Country doznívá i další den – jako když se připomínají vděčné slovní repliky, tak v tomto případě se v paměti drží ty nejlepší okamžiky z hudby, včetně tématu Vyšehradu ve zvuku akordeonu nebo pochodu husitů znějícím na okarínu. Důvěrně známé a přece v aranžmá tak nápaditě jiné.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza a Ivan Krejza