„Má vlast je titulem, který si myslíme, že známe nazpaměť od dětství, ale kdykoli tento cyklus znovu slyšíme, nacházíme v něm nové a nové polohy a podněty.“

„Že má dirigent respekt a důvěru hudebníků, bylo znát od prvních tónů, které se Festivalovou halou rozezněly.“

„Devízou Netopilova provedení jsou pečlivě vystavěné dynamické efekty, tvořené náhlými kontrasty jednotlivých ploch.“

Šestašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl je v tuto chvíli u konce. V sobotu 6. července se letos naposledy rozezněla Festivalová hala tóny mistra, který v tomto městě poprvé zakřičel na svět. Jeho ikonický cyklus symfonických básní Má vlast zazněl v provedení partnerského orchestru festivalu, tedy České filharmonie, pod taktovkou dirigenta Tomáše Netopila. Zakončení důstojné, efektní i emotivní. 

Má vlast je titulem, který si myslíme, že známe nazpaměť od dětství, ale kdykoli tento cyklus znovu slyšíme, nacházíme v něm nové a nové polohy a podněty. A také každý orchestr i každý dirigent má svůj osobitý přístup k jeho interpretaci. Česká filharmonie je jistě orchestrem nejpovolanějším a jeho dirigentem nemůže být kdokoli. Tomáš Netopil si vybudoval renomé spolehlivého a erudovaného hudebníka doma i v zahraničí a s prvním českým orchestrem spolupracuje jako jeho hlavní hostující dirigent od roku 2018. Že má respekt a důvěru hudebníků, bylo znát od prvních tónů, které se Festivalovou halou rozezněly. 

První tóny, velebné a zvonivé, patří dvěma harfám, které navozují vznešenou atmosféru na Vyšehradě. Okamžitě přenesly energicky znějící ikonickou znělkou posluchače do bájného hradu, vytvářejícího českou státnost. Dirigent volil nejprve závažnější tempo, aby si nechal možnost postupného acceleranda do radostné pohody. Devízou Netopilova provedení jsou pečlivě vystavěné dynamické efekty, tvořené náhlými kontrasty jednotlivých ploch. 

Vltava tryská ze země dvěma prameny, které představují dvě flétny, na které hráli Naoki Sato a Petr Veverka. Proplétaly se dychtivě a dravě, čišela u nich až živočišná radost, kterou postupně převzaly ostatní nástroje. Dětská melodie se linula sladce a vystřídalo ji energicky rozpustilé radostné svatební veselí. Noční scénu při měsíčku líčily sladce se chvějící housle primária Jana Fišera a postupně se voda šířila v accelerandu, až ji rozbouřily Svatojanské proudy, pěnící se v mohutném fortissimu. Odsazení pod splavem a pak už mizející řeka teče kolem Prahy, až se dočista rozplyne. Na závěr dva úderné akordy; všichni je očekáváme, přesto vždy svým způsobem překvapí. 

Pověst o Šárce a Ctiradovi skýtá hodně příležitostí k hudebnímu vyjádření a pro interpretaci je tu dostatek prostoru. Již počáteční řádění fúrií je efektní samo o sobě, stejně jako následný vylehčený bezstarostný klus koní. Nářek klarinetu Jana Macha okouzloval měkkým lahodným tónem a rostoucí dynamikou dovedl dirigent orchestr k divoké pitce. Ta zaujala zejména rytmickou precizací a vyvážeností barev zvuku. Sólové vstupy fagotu Ondřeje Roskovce, lesního rohu Jana Vobořila a klarinetu Jana Macha, lkajícího nad ztracenou láskou, uvedly náhlé forte a nelítostnou bitvu efektními trombony.

Obrázek Z českých luhů a hájů je oproti předchozímu příběhu zcela lyrickým vyjádřením pocitů a emocí z pohledu na českou krajinu. Uvozují je sladká sóla klarinetů, hobojů a fléten, střídaná postupně smyčcovými nástroji. Stěžejní sladkou melodii přinesou nejprve lesní rohy, aby se klenutým obloukem propojily s ostatními nástroji do oslavného chorálu. Taneční část držel dirigent v ukázněnosti rytmu a velmi efektně rychle střídal hudební výrazivo. Dramatické accelerando následně spělo do fortissima v energickém závěru.

Tábor spí. Ostinátní rytmus opakující se v lesním rohu Mikuláše Kosky lehce podkreslují smyčce v pianissimu. Náhlý ryk trombónů a tympánů probouzí všechny boží bojovníky. Fanfára trubek a chorál zní v plné šíři a rozvíjí se v rychlém spádu. Baterie žesťů a rozhněvaných kontrabasů ukončuje hněv husitů, aby připravila okamžitý nástup poslední ze symfonických básní Blaníku. 

V podání Tomáše Netopila nastoupil Blaník vskutku attacca, s energií, přecházející vzápětí do lehkého rytmu, nesoucího další hudební poselství. Po něžném hobojovém sólu Barbory Trnčíkové, podepřeném dechovými nástroji, se postupně rozrůstá hudební řečiště, nesoucí spoustu utajené energie, již ohlásil lesní roh Mikuláše Kosky. Pak lehký pochod božích bojovníků, postupující tanečním krokem v crescendu až do vítězné hudební plochy, nesené melodií chorálu, velebného Ktož jsú boží bojovníci a fanfárou z Vyšehradu. Vybičoval tak nejen hudebníky k maximálnímu výkonu, ale i publikum k frenetickému potlesku.  

Festivalová hala, vytvořená po dobu rekonstrukce zámku na Zimním stadionu, je obrovská, s elevací, která zaručuje všem divákům kvalitní výhled. Překvapila i akustika – bylo znát, že obložení stěn s ruční malbou je sofistikované nejen po stránce estetické, ale především akustické, kdy vidíme i odrazné desky, zavěšené pod stropem a nasměrované na publikum. Jistě pozvedly poslech, ale souhra orchestru zůstala stále oříškem, neboť délka pódia hudebníkům ztěžovala vzájemný kontakt. Zde se uplatnila role dirigenta, který vše dokázal propojit do působivého celku.

Příští rok se tedy bude hrát již v rekonstruovaném zámku, kde jistě zase bude vše tak, jak má být. A Smetanova Litomyšl se napřesrok přihlásí už po sedmašedesáté. O odkaz svého nejslavnějšího rodáka tu pečují jaksepatří.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza a Ivan Krejza