Opera Slovenského národního divadla v Bratislavě začala po vzniku Československa uměleckou činnost 1. března 1920, a to inscenací opery Hubička. Není divu, že byl nyní stejný soubor pozván se svou novou inscenací stejného díla na festival Smetanova Litomyšl. První červencové úterý se jeho hostováním uzavřelo tamní letošní kompletní uvedení všech osmi dokončených oper Bedřicha Smetany.

Lukáš, mladý vdovec s dieťaťom, sa má oženiť s Vendulkou, no obaja sú tvrdohlaví. Hneď ako sa stretnú, pohádajú sa o hubičku – bozk, ktorý Vendulka z piety k nebohej nechce dať Lukášovi pred svadbou… Slovenské národní divadlo hraje novou inscenaci české klasiky od března letošního roku. Připravily ji režisérka Andrea Hlinková a scénografka Miriam Struhárová, dirigentem je Jaroslav Kyzlink.

Jde o národní operu z prostředí venkova s jeho tradicemi, a tak nepřekvapuje ani nevadí, že se do vizuální podoby promítají spíše slovenské než české reálie. Včetně přidané názorné scény s nebožkou a plačkami – prologu rozvinutého během předehry, jindy jen hrané orchestrem. V příběhu pak nicméně některé výjevy i s topornými hereckými akcemi vyšly trochu schematicky a nenápaditě. Vesnický kolorit byl sice celkově barvitý, lesní scéna s pašeráky však zbytečně parodická. A nevyužita zůstala kontrastní lyrika orchestrálního východu slunce.

Mária Porubčinová, oslavovaná slovenská sopranistka, je možná výbornou Smetanovou Libuší, ale lyrická až mladodramatická Vendulka není rolí, ve které by svým vypjatým zpěvem působila ideálně. Tomáš Juhás jako Lukáš si vedl vokálně místy pěkně, místy ne. O hodně lepší byli v úterním litomyšlském představení barytonista Daniel Čapkovič v úloze sukničkářského dohazovače Tomše a Jozef Benci jako bručivý otec Paloucký, Terézia Kružliaková ztvárňující rozšafnou tetu Martinku a vlastně i Mariana Sajko jako dívčí Barče.

Spor o polibek, slovensky bozk, který je roztomile prostým námětem v tuzemsku třetí nejhranější české opery, poutá ve zhudebnění neslyšícího skladatele pozornost od prvního uvedení v roce 1876. Libreto komické opery o dvou jednáních napsala Eliška Krásnohorská podle povídky Karoliny Světlé. Už v roku 1894 se Hubička dávala ve vídeňské Dvorní opeře. Díky českým přistěhovalcům v Chicagu byla roku 1921 poprvé provedena v Americe. O tři roky později, ve smetanovském jubilejním roce 1924, ji jako první operu českého skladatele, tedy jako významné kulturně-politické gesto, uvedlo pražské Nové německé divadlo… I skutečnost, že právě touto operou zahájilo v roce 1920 činnost Slovenské národní divadlo, vypovídá mnohé.

Pověstná je nevelká inscenační náročnost Hubičky, snadno umožňující i poloprofesionální nebo dokonce amatérská uvedení a studentská školní představením. Režisérka Andrea Hlinková šla právě tímto směrem. Nezakrývala naivitu lidového příběhu, ve kterém nejde o víc, než o tu hubičku. Nevyvážila to však potřebnou nápaditostí, hravostí a vkusným odstupem.

V Litomyšli se od poloviny června vystřídaly ve smetanovském operním cyklu tři z tuzemských souborů – Národní divadla z Ostravy (Dvě vdovy, Braniboři v Čechách a Čertova stěna), Prahy (Tajemství) a Brna (Dalibor a Prodaná nevěsta). Zanechaly neodbytný a silný dojem, že opery Bedřicha Smetany lze i v dnešní době inscenovat tak, že vedle hudebních kvalit není pochyb ani o jejich životnosti.

Koncertní provedení Libuše s Českou filharmonií bylo i bez scénického uchopení mimořádně silné, hudební vklad dirigenta Jakuba Hrůši učinil ze slavnostní opery prvořadou hudební událost. Spektrum inscenačních přístupů v šesti ostatních případech sahalo od provokativní, ale přesto přijatelné aktualizace režiséra Davida Pountneyho u opery Dalibor po milé „retro“ režiséra Ondřeje Havelky u oper Tajemství a Prodaná nevěsta. Bratislavská rutinní inscenace, respektive její festivalová prezentace, byla v tomto kontextu nejslabším článkem.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza