„Není mnoho oper, kde je hlavním hrdinou hudba. A tady jsou hlavním symbolem opery Daliborovy housle.“

Nabízí se podobnost s kulturou starých Řeků, kteří věřili, že skutečný přátelský vztah mezi muži je hlubší, než erotická láska mezi mužem a ženou.“

„I těm, kdo zpívali česky poprvé, to šlo nesmírně dobře – jakmile překonali strach ze shluků souhlásek.“

Univerzita svobodných umění Bard College v USA se delší dobu věnuje uvádění méně známých oper. Letos padla volba na Smetanova Dalibora, který v této zemi z dostupných pramenů jako celek, a navíc scénicky nikdy nastudován nebyl. Organizátorům se podařilo dát dohromady velmi obstojný „cast“, který si poradil s odlišnostmi Smetanovy hudby i nástrahami češtiny. 

Všechno je někdy poprvé. Když ale americké poprvé nastane 150 let po úplně prvním světovém poprvé, je to událost hodná šestihodinové jízdy z Washingtonu D.C. do údolí řeky Hudson. Tam totiž sídlí v obci Annandale–on–Hudson  univerzita svobodných umění Bard College založená v roce 1860. Díky hudebnímu řediteli školy Leonu Botsteinovi se už několik dekád uvádějí na univerzitní scéně Fisher Center opery v Americe málo známých autorů. A že je Bedřich Smetana ve Spojených státech mnohem méně známý než Antonín Dvořák nebo Leoš Janáček, o tom není třeba vést diskusi. 

Tedy letos padla volba na Bedřicha Smetanu a jeho Dalibora. I když jak Leon Botstein přiznal, rozhodoval se mezi Daliborem a Libuší. Přiklonit se k Daliborovi ho nakonec přesvědčila Veronique Firkušny, dcera klavírního virtuosa Rudolfa Firkušného žijící v New Yorku, která je dramaturgyní uvedení Smetanovy opery a také jazykovou poradkyní pro zpěváky, kteří jsou všichni ze Spojených států. 

„Byla to moje první zkušenost se Smetanovou operou“, řekl Leon Botstein. Nebylo to ale jeho první setkání se Smetanou vůbec. Jeho tvorbu dobře zná, celou jeho operu ale ještě nedirigoval. Připustil, že je to hudba velmi odlišná od italských nebo německých oper. Pozastavil se nad tím, jak mohli kritici tomuto českému klasikovi vytýkat, že sklouzává ke stylu Richarda Wagnera. Sám v jeho melodiích wagnerovský styl neshledal.  „Není mnoho oper, kde je hlavním hrdinou hudba. A tady jsou hlavním symbolem opery Daliborovy housle“, oceňoval na díle Leon Botstein. „Zvláštní je také samotné vystavění příběhu, kde se ukazuje, že vlastně skutečný milostný vztah tam byl mezi Daliborem a zesnulým přítelem Zdeňkem. Milada v podstatě ztvárňuje jen krátkou náhražku tohoto vztahu. Nabízí se podobnost s kulturou starých Řeků, kteří věřili, že skutečný přátelský vztah mezi muži je hlubší, než erotická láska mezi mužem a ženou.“ Tolik poznámka dirigenta amerického provedení Dalibora. 

Postava Zdeňka se v pojetí francouzského režiséra Jeana-Romaina Vesperiniho skutečně prolíná celým příběhem velmi intenzivně. Jako živá, mlčící postava, ale i jako hologram a obraz v Daliborově snu vytvořený video-mapingem na průhledných oponách popojíždějících přes jeviště. Scéna tvořená nápaditě otočnou stylizovanou věží s dvojitým schodištěm umožňuje vytvořit kulisu jak vězení v Daliborce, tak paláce krále Vladislava Jagellonského, ale i hradní nádvoří či nebeskou klenbu, po které se pohybuje zesnulý Zdeněk. Dvojité točité schodiště představuje podle režiséra také dvojkolejnost Daliborovy lásky. Jednu nenaplněnou k mrtvému Zdeňkovi a tu druhou k Miladě. Jsou to dvě cesty, které se nikdy nepotkají.

„Vyprávíme tu příběh rytířského přátelství. Velmi silného, které nemá nutně sexuální podtext. Ale je pravda, že jsem ten příběh dnes přibarvil, protože tady ve Spojených státech je publikum celkem liberální. Uvědomme si, že Dalibor opakuje v textu Zdeňkovo jméno téměř třicetkrát, ale Miladino jen asi pětkrát nebo šestkrát. Chtěl jsem tedy vysvětlit, že to nebyl nutně homosexuální vztah. Chtěl jsem ukázat, že Dalibor přeměnil svou lásku ke Zdeňkovi v sexuální vášeň vůči Miladě. Což je dnes více přijatelné, než bylo tehdy,“ vysvětlil Jean-Romain Vesperini. 

Nyní však k samotnému představení: Díky nápadité scéně (Bruno de Lavenere), střízlivým kostýmům (Alain Blanchot) a hereckému podání a výkonům pěveckých sólistů i sboru bylo jednoduše úchvatné. Zpěváci se s podporou dramaturgyně a jazykové poradkyně Veronique Firkušny s českou výslovností popasovali na výbornou. „I těm, kdo zpívali česky poprvé, to šlo nesmírně dobře – jakmile překonali strach ze shluků souhlásek,“ chválila paní Veronique své svěřence. To ostatně mohu to potvrdit a smeknout před jejich výkony. Jako jeden z mála česky rozumějících v publiku jsem rozuměl Daliborovi i Miladě (John Matthew Myers a Cadie J. Bryan), veliteli stráží Budivojovi (Eric Greene), králi Vladislavovi v podání pěvce z Lyrické opery v Chicagu Alfredu Walkerovi, tak i Vítkovi (Terrence Chin-Loy) a Jitce (Erica Petroceli). A samostatné vyseknutí poklony si zaslouží žalářník Beneš ztvárněný nositelem ceny Grammy, basistou Wei Wu.

Cadie Bryan měla strach z českého „ř“, ale vykouzlila ho krásně. Také se trochu bála role. Bylo to pro ni poprvé, kdy na jevišti zemřela. Tuto nesnadnou „premiéru“ si neodbyla klasicky v Bohémě, ale v Daliborovi. Pro Johna Matthewse byla česká výslovnost o něco snazší, protože měl předchozí zkušenost s ruskou operou.

Byl jsem rád, že jsem s sebou měl kapesník a utíral jsem si slzy radosti, dojetí a patriotismu. Škoda, že má tento Dalibor nad Hudsonem jen pět repríz a 3. srpna jeho krátký život na scéně Fisher Center v Bard College skončí. V USA bohužel není tak široké operymilovné publikum jako v Evropě. Rovněž mě poněkud rozesmutnilo, že někteří diváci přišli do sálu pro devět set diváků v plátěných šortkách a sandálech, přičemž si někteří během představení ani nesundali kšiltovku. I když si opera vysloužila potlesk vestoje, mám za to, že jinde by nadšení z tohoto nastudování bylo o poznání větší. Doufejme, že v blízké budoucnosti bude uvedeno na prknech jiného divadla či v jiné zemi.  

Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v USA

Foto: Tony Melone, Pavel Novák