„Ravelova suita vyzněla velmi kompaktně.“

„Sólista dostál své pověsti naprosto beze zbytku.“

„Jestliže v první polovině byla nepatrně znát občasná nejistota v souhře, druhá polovina byla již naprosto sebejistou explozí velkolepého zvuku.“

Vskutku velkolepé první koncerty po návratu z japonského turné připravila Česká filharmonie ve dnech 5. až 7. listopadu. Jako sólistu si přizvala legendárního světového klavíristu Jevgenije Kissina, který sice žije od roku 2017 v Praze, s Českou filharmonií však nevystupuje často. Nyní stanul jako sólista před tímto tělesem poprvé po sedmi letech, a to v Klavírním koncertu č.1 Sergeje Prokofjeva. Kvůli zdravotní indispozici koncert nemohl dirigovat šéfdirigent Semyon Byčkov, namísto něj se představila čínská dirigentka Elim Chan, která se před Českou filharmonii postavila úplně poprvé. Program musel být pozměněn a místo Frenzy Johna Adamse zazněla na úvod Ravelova Má matka husa.

Ravel napsal tuto pohádkovou suitu původně jako cyklus drobných dětských skladeb pro čtyřruční klavír. O rok později Ravel svou Matku husu instrumentoval pro orchestr, a vzniklo tak kouzelné, zvukomalebné dílo, které díky barevným možnostem orchestru výrazně převýšilo původní čtyřruční verzi. Později z cyklu vznikl dokonce i balet, který celému hudebně pohádkovému světu dodává i působivou vizuální stránku.

V podání České filharmonie vyzněla suita velmi kompaktně, postupná gradace jednotlivých částí byla patrná i v rozšiřující se barevné škále. Zvukomalebné prvky vynikaly zejména v částech Paleček, Ošklivka, císařovna pagod nebo Kráska a zvíře, kde kontrafagotové sólo Emilie Smolákové skvěle vykreslilo pohádkově strašidelné, ale dobrácké zakleté „Zvíře“. V poslední části s příznačným názvem „Kouzelná zahrada“ nad orchestrem něžně zazpívaly housle koncertního mistra Jiřího Vodičky ve společném dialogu s violovým sólem Dominika Trávníčka a celá suita se uzavírala v příjemně povznesené náladě.

Po krátké přestávce, kdy proběhla nutná přestavba pódia, už do posledního místečka zaplněný sál netrpělivě vyhlížel hlavní hvězdu večera. Jevgenij Kissin (rozhovor čtěte ZDE), který je zároveň rezidenčním umělcem pro tuto sezónu, je známý svou mimořádně brilantní virtuozitou a hlubokým uměleckým cítěním. Prokofjevův První klavírní koncert byl tedy skvělou volbou, aby si posluchači mohli maximálně vychutnat jeho fenomenální klavírní umění. Je až s podivem, jak ti největší velikáni umění působí na pódiu neuvěřitelně skromně a pokorně. Kissin působí ve výrazu tváře jako nesmělý klouček, který je tak trochu z jiného světa, přesto ho obklopuje aura jedinečnosti ještě dřív, než usedne ke klavíru.

Sergej Prokofjev napsal svůj klavírní koncert v tónině Des dur ve svých dvaceti letech a provedl ho veřejně na interpretační klavírní soutěži v roce 1914, kterou (jak jinak) vyhrál. Koncert je plný mladistvé energie a jiskrné radosti, úvodní silné a velkolepé téma zazní hned po krátké jednotaktové fanfáře v podání klavíru i celého orchestru jako obří vlna živelného elánu. Koncert je sice jednovětý, ale ve vnitřní struktuře jsou jasně patrné tři „věty“, kdy zejména první a třetí větu právě toto téma úžasně propojuje.

Sólista dostál své pověsti naprosto beze zbytku, když se hned od úvodních tónů vrhl do klaviatury s maximálním nasazením. Brilantní pasáže jiskřily pod jeho prsty, energický rytmus prohrával celým jeho tělem. Sledovat Kissina na pódiu byl skutečný zážitek, jako by se nemohl dočkat každého dalšího taktu, tak dychtivě si užíval jednotlivé hudební úseky. V klidné střední části naopak v dokonalém kontrastu ukázal svou poeticko-lyrickou stránku, když rozezpíval klavír ve vroucných melodických obloucích. Finále pak byla naprostá smršť virtuozity a brilance, hbitost a mrštnost, s jakou se Kissinovy ruce pohybovaly po klavíru, působila neskutečně, přitom on sám vyzařoval jen čirou radost z toho, že se může účastnit tak krásného hudebního zážitku.

Dirigentka Elim Chan se snažila doprovázet sólistu se stejnou energií a elánem, i ona se do hudby ponořila naplno a její rozmáchlá energická gesta dávala rozhodně najevo, že se dirigentka v žádném případě nešetří. Bohužel v těch nejvypjatějších pasážích měla trochu tendenci vést orchestr spíš do šíře, zatímco klavírista hrnul hudbu dravě dopředu, což místy působilo, že orchestr sólistu trochu „brzdí“. Samozřejmě je potřeba tyto drobné nesoulady přičíst také tomu, že jako záskok měla na přípravu skutečně velmi málo času a vzhledem k tomu, že se jednalo o první ze tří provedení, lze předpokládat, že na dalších koncertech už napojení mezi sólistou a orchestrem fungovalo bez problémů.

Kissin sklidil za svůj bravurní výkon ohlušující potlesk a odměnil diváky ještě přídavkem, ve kterém opět skloubil niternou poetiku s technickou brilancí. Natha-Vals ze Šesti kusů pro klavír, op. 51 Petra Iljiče Čajkovského byl sladkou tečkou za první polovinou koncertu.

Ve druhé polovině koncertu se Česká filharmonie objevila ve významně větším obsazení; jediná skladba na programu druhé poloviny Enigma, variace na vlastní téma op. 36 Edvarda Elgara si žádala zvuk velkého orchestru. Elgar komponoval své variace v letech 1898 až 1899 a jejich uvedení spustilo strmý vzestup skladatelovy slávy. Enigma znamená tajemství nebo záhada, což do svých variací skladatel dokonale zakomponoval. Do každé části totiž zašifroval některého ze svých přátel, blízkých osob, členů rodiny, dokonce svého psa. Úkolem posluchačů pak bylo jednotlivé hudební šifry hádat a odhalovat. Zajímavostí je, že některé šifry zůstaly dodnes nevyřešené, což název Enigma jenom potvrzuje a pro posluchače činí skladbu ještě atraktivnější.

Jestliže v první polovině byla nepatrně znát občasná nejistota v souhře, druhá polovina byla již naprosto sebejistou explozí velkolepého zvuku a dirigentka i orchestr zde předváděli své maximální nasazení. Obrovská dynamická i barevná škála, kdy se střídaly obří zvukové vlny s tichými, něžnými plochami, udržovala neustále živou pozornost publika. Impozantní zážitek podtrhovala velká lyrická sóla první violistky Evy Krestové a koncertního mistra violoncell Ivana Vokáče. Česká filharmonie opět dokázala, že se právem řadí mezi špičkové světové orchestry.

foto: Ivan Malý