„Petr Popelka je nejen skvělý dirigent, ale také výborný kontrabasista. Náročný sólový part si viditelně vychutnal.“ 

„Rychlé pasáže s perfektně zřetelnými repetovanými tóny Jussenovým pod prsty přímo jiskřily a partie s jazzovou příchutí měly báječný rytmický švih.“

„Po strhující závěrečné codě posluchači bez váhání povstali ke standing ovation.“

Při posledním koncertě sezóny, v pondělí 16. června nabídl Symfonický orchestr Českého rozhlasu spolu se svým šéfdirigentem Petrem Popelkou posluchačům v Rudolfinu mimořádně pestrý a lákavý program: světovou premiéru skladby S – C – S soudobého českého autora Jiřího Kadeřábka, Poulencův Koncert pro dva klavíry s hvězdnými bratry Jussenovými a Bartókův Koncert pro orchestr, jedno z nejslavnějších děl světové orchestrální literatury 20. století.

Třívětou kompozici s enigmatickým názvem S – C – S napsal Jiří Kadeřábek na objednávku SOČRu. V programové brožuře jsme se mohli dočíst, že pod třemi písmeny názvu se skrývá odkaz na historické hudební formy: sinfonii, concerto grosso a solo concerto. Další zajímavé podrobnosti sdělil publiku přímo před provedením skladby Petr Popelka.

První věta je čistě orchestrální. Druhou větu, která na první větu navazuje attacca, pojal autor jako concerto grosso se čtveřicí koncertantních nástrojů. Ta čtveřice je ovšem značně nestandardní: tvoří ji dvě pikoly, lesní roh a tuba. Třetí věta je ve své podstatě sólový koncert, přičemž sólovým nástrojem je kontrabas. A protože se sólového kontrabasového partu ujal sám pan dirigent, byl nástroj připravený už od začátku produkce před dirigentským pultem. Vedení orchestru se ve třetí větě ujal místo dirigenta koncertní mistr SOČRu Vlastimil Kobrle. 

V prvních dvou větách jsem velmi obdivoval Petra Popelku, s jakým nadhledem a s jak zřetelnými gesty diriguje hudbu, která působila na první poslech dost chaoticky. Jako by se skládala z maličkých barevných střípků, ze kterých si máme sami sestavit mozaiku, ale přitom vůbec není jisté, co se má na té mozaice objevit. Z orchestru se linuly nejrůznější zvuky, často neidentifikovatelné. Jenomže právě v tom pro mě tkvělo největší kouzlo Kadeřábkovy skladby – ono totiž bylo velice zábavné sledovat, co všechno se vlastně v orchestru děje, a neméně zábavné bylo těšit se na to, co se v příští chvíli ozve nového. Finální věta byla přehlednější než obě předchozí. Petr Popelka je nejen skvělý dirigent, ale také výborný kontrabasista, a náročný sólový part si viditelně vychutnal. Jiří Kadeřábek byl premiéře osobně přítomen a nepochybuji, že byl s provedením svého díla spokojený. V každém případě se jedná o skladbu, kterou bych si rád poslechl znovu, pokud možno i s partiturou. 

Koncert pro dva klavíry a orchestr Francise Poulenca, který zazněl jako druhé číslo večera, patří k nejhranějším dvouklavírním koncertům vůbec. Autor v něm přímo hýří nápady a humorem, přičemž za inspirací vyráží do nejrůznějších hudebních oblastí: od Mozarta přes folklor až po jazz. Bratři Lucas a Arthur Jussenovi jsou dnes považovaní za nejlepší světové klavírní duo. U nás jsme tuto sympatickou dvojici měli možnost poprvé slyšet před dvěma lety na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného. (Reflexe ZDE.) Prahu tehdy doslova nadchli, a to nejen svou hrou, ale neméně také svým bezbřehým životním optimismem. 

Na pódium vešli svižně a se zářivými úsměvy, které jim po celou dobu nezmizely z tváře. První větu vypálili s fantastickou vervou a vtipem, ohromně si ji užívali a sledovali s potěšením jak sebe navzájem, tak i orchestr. Chvílemi málem vypadali jako dva malí rozpustilí kluci, kteří si „jen tak“ hrají, ba občas dokonce provedou nějaké drobné uličnictví. Petr Popelka je ve všem horlivě podporoval, zjevně k nim patřil do party. V pomalé části před závěrem první věty pak Jussenovi předvedli, jak nápaditě umějí zacházet s barvami. Připadal jsem si tu, jako bych se procházel prozářeným křišťálovým palácem, plným blyštivých duhových odlesků. V mozartovské volné větě s romantizujícím středním dílem jsme mohli jen žasnout, do jakých až nepostřehnutelných nuancí jsou oba bratři schopni společně vnímat kantilénu. Neméně brilantní než věta úvodní byla i věta finální. Rychlé pasáže s perfektně zřetelnými repetovanými tóny pianistům pod prsty přímo jiskřily a partie s jazzovou příchutí měly báječný rytmický švih. 

V průběhu koncertu se ukázalo, že „do party“ Jussenových patří nejen Petr Popelka, ale vůbec všichni orchestrální hráči – dělali pro Lucase a Arthura doslova všechno, co jim viděli na očích. Po strhující závěrečné codě posluchači bez váhání povstali ke standing ovation. A Jussenovi přidali efektní dvouklavírní parafrázi na melodie ze Straussovy operety Netopýr, nazvanou Strausseinander, kterou vytvořil italský klavírní virtuos Igor Roma. Hráli ji úžasně. Jussenovi ve svém oboru prostě nemají konkurenci.

Ve druhé polovině večera SOČR uvedl Bartókův Koncert pro orchestr. Rozsáhlá pětivětá skladba, která je ve své podstatě spíše symfonií než koncertem, klade na orchestr i na dirigenta velké nároky. A SOČR i Petr Popelka se tu předvedli v tom nejlepším světle. První větu – Introdukci – pojali tak barvitě, až se zdálo, že se jedná o programní hudbu. Excelovaly v ní především žestě. V hravé druhé větě, nazvané Presentendo le coppie (což lze volně přeložit jako „Hra párů“) vystupují v jednotlivých úsecích dvojice různých nástrojů v rozdílných intervalových rozestupech. Orchestr tuto větu příjemně odlehčil a dvojice „sólových“ nástrojů podaly své výstupy s potřebným nadhledem i vtipem. Hlavní slovo tu mají dřeva a těm se opravdu dařilo. Pomalá třetí věta nese název Elegie. Je z celé skladby nejzávažnější a Petr Popelka v ní odhalil nečekaně vypjaté emoce. Následující Intermezzo interrotto (Přerušované intermezzo) je jediná skutečně bezstarostná věta Bartókova Koncertu. Melodie hlavního tématu (zapsaná v proměnlivém taktu) má taneční charakter a nezapře vliv lidové hudby. Několikrát se v této větě objeví citace melodie z Lehárovy operety Veselá vdova, kterou však skladatel pokaždé ironicky „shodí“ komickým hudebním komentářem. Petr Popelka má smysl pro humor a všechny humorné situace vypointoval tak dovedně, že jsem se mnohokrát neubránil úsměvu. Mimořádně hezká pak byla „ptačí“ kadence flétny před závěrem Intermezza. Finální větě nadepsal Bartók tempové označení Presto a ani trochu v ní orchestrální hráče nešetří. SOČR i Petr Popelka vnímali tuto větu jako výzvu, nasadili neuvěřitelné tempo a hráli ji s fantastickým osobním nasazením, jaké se vídá jen zřídkakdy. Závěrečný koncert sezóny se SOČRu vydařil opravdu jedinečně.

Foto: Michal Fanta / SOČR