„Christian Schmitt má obdivuhodnou techniku i jedinečný cit pro barvy.“

„Marek Kozák rád hraje opomíjené či zapomenuté klavírní skladby.“

„Saint-Säensova ‚Varhanní‘ symfonie se před posluchači odvíjela jako film plný barvitých peripetií.“

Na zahajovacím koncertu cyklu „O“ ve Smetanově síni Obecního domu v pondělí 3. listopadu nabídl Symfonický orchestr Českého rozhlasu se svým hlavním hostujícím dirigentem Robertem Jindrou posluchačům zajímavý (a nutno říci, že i značně odvážný) program. Zazněla v něm díla amerického skladatele Samuela Barbera a dvou autorů francouzských – Julese Masseneta a Camilla Saint-Säense. K atraktivitě koncertu přispěli velkou měrou sólisté: klavírista Marek Kozák a varhaník Christian Schmitt.

Samuel Barber patří k nejúspěšnějším americkým skladatelům minulého století; z jeho tvorby se na koncertních pódiích nejčastěji objevuje Adagio pro smyčce. Barberova jednovětá Toccata Festiva pro orchestr a varhany, kterou SOČR uvedl jako první číslo večera, je v podstatě příležitostnou kompozicí. Barber ji napsal na objednávku – pro inauguraci nových varhan (tehdy považovaných za největší na světě), instalovaných v koncertní síni filadelfské Academy od Music. Slavnostní koncert, na němž tato skladba zazněla poprvé, se konal 20. září 1960.

Christian Schmitt, který se ve Smetanově síni ujal varhanního partu Toccaty, je umělec se světovým renomé. Vystupoval v nejvýznamnějších koncertních síních a hrál s předními sólisty, orchestry i dirigenty. Na svém kontě má na čtyři desítky nahrávek. Své kvality potvrdil i v Barberově Toccatě, kterou – přinejmenším co se tkne nároků na sólistu – lze považovat za jednovětý varhanní koncert.

Schmitt má obdivuhodnou techniku i jedinečný cit pro barvy, což prokázal především tam, kde měly varhany hlavní slovo. Některé rejstříky, zejména ty tiché, mu zněly opravdu kouzelně, a tak jsem si jen v duchu říkal, že je vlastně škoda, že nemáme příležitost slýchat varhany ve Smetanově síni častěji. Orchestr vyzněl Robertu Jindrovi v plném lesku, jak se na oslavnou skladbu sluší, a varhany mu v tutti partiích vydatně pomáhaly. Zvlášť velkolepě vyšel úvod Toccaty a především pak její závěr, kdy zvuk dosáhl takové intenzity, že málem rozvibroval sál. Neméně působivě ovšem vyzněla lyrická místa. Velmi mě zaujala epizoda, v níž Barber jako by imitoval ptačí zpěv. Mimořádně efektní byla pak kadence, a to nejen zvukově, ale i vizuálně. Varhaník v ní totiž hrál jenom na pedály, takže ji vlastně – byť vsedě – celou „odtančil“.

Julese Masseneta známe především jako úspěšného operního skladatele. Jeho instrumentální tvorba upadla v zapomnění. Výjimkou není ani jeho Klavírní koncert Es dur, který zazněl po Barberově Toccatě. Na programech se objevuje jen zcela výjimečně, v Praze jsem ho živě nikdy neslyšel.

Klavírista Marek Kozák je pověstný nejen svou skvělou technikou, spolehlivostí a muzikálností, ale také tím, že rád hraje opomíjené či zapomenuté klavírní skladby. V loňském roce vzbudil velkou pozornost svým CD, nazvaným Zapomenuté české klavírní koncerty, na němž nabízí klavírní koncerty Karla Kovařovice, Vítězslavy Kaprálové a Pavla Bořkovce.

Massenetův Klavírní koncert uvedl Marek Kozák spolu s Robertem Jindrou už před třemi lety na koncertě košické Státní filharmonie, u níž byl Jindra v letech 2021–2024 angažován jako šéfdirigent. Na provedení tohoto díla ve Smetanově síni bylo zjevné, že si spolu oba umělci velmi dobře rozumějí. Klavírní part první věty Massenetova Koncertu připomíná ve většině míst svou stylizací spíše klavírní etudu, kterou je nutno perfektně odehrát, ale od níž se toho o mnoho víc neočekává. Orchestru přiřkl skladatel v podstatě „jen“ doprovodnou roli. Kozák s Jindrou však přistoupili k této větě s ohromnou tvůrčí fantazií a pojali ji jako symfonickou báseň, plnou romantických emocí, poezie a barev. Klavír samozřejmě dominoval, ale nesnažil se prosadit za každou cenu. Dokonce se mnohdy až zdálo, jako by klavírní part „vrostl“ do orchestru a klavír jako by se stal jedním z orchestrálních nástrojů. Přitom ovšem hrál Marek Kozák svůj part s oslňující bravurou a tak lehce, že posluchač nemohl mít tušení, jaká technická úskalí musí pianista zdolávat. Ve volné větě, která je postavená na širokodechém beethovenovském hlavním tématu, jsme pak mohli naplno ocenit Kozákův překrásný zpěvný tón i jeho obdivuhodný smysl pro kantilénu. Umělec přednášel svůj part s hlubokým prožitkem a orchestr jeho hru citlivě podmalovával jemnými pastelovými barvami, takže celá tato věta vyzněla jako okouzlující báseň v tónech. Název finální věty Airs Slovaques (Slovenské melodie) napovídá, že se v ní skladatel nechal inspirovat slovenskou lidovou hudbou. Věta má výrazně taneční charakter, nezřídka připomíná Liszta, a její začátek vyzněl dokonce málem až bartókovsky. Klavírní part je v ní stejně virtuózní jako ve větě úvodní, a Marek Kozák ho hrál s nemenší brilancí a lehkostí. Všichni účinkující – klavírista i orchestr – hráli tuto větu s báječným rytmickým švihem a její rustikální ráz oživili působivými humornými i démonickými momenty. Věta vyvrcholila strhující codou, kterou završila závěrečná, skoro až strašidelná rána v bicích. Publikum odměnilo interprety velkým potleskem, a Marek Kozák zahrál ještě přídavek: rozkošnou Rachmaninovovu Polku de W.R., skladbu natolik zábavnou a vtipnou, že na tvářích posluchačů vyloudila úsměv.

Symfonie č. 3 c moll „Varhanní“ Camilla Saint-Saënse, jež zazněla po přestávce, má impozantní nástrojové obsazení, korunované varhanami (k nástroji opět zasedl Christian Schmitt) a klavírem (se dvěma hráči!). Formálně má tato kompozice dvě věty, fakticky ale respektuje „tradiční“ čtyřvěté schéma: každá věta sestává ze dvou hlavních částí, spojených principem attacca. Skladba je po kompoziční stránce bohatě propracovaná a mistrovsky instrumentovaná. Děje se toho v ní skutečně hodně a několikeré citování Dies irae v průběhu skladby svádí k domněnkám, že je v ní skrytý nějaký mimohudební program. Robert Jindra je vysoce renomovaný operní dirigent a Saint-Saënsova Varhanní symfonie, nabízející nespočet výkladů, je mu evidentně velmi blízká. Vedl orchestr se sympatickým zaujetím a zřetelně, přičemž jeho gesta působila naprosto přirozeně a uvolněně – od nejmenších, sotva naznačených pohybů až po místa, kdy dirigoval takřka celým tělem. Symfonie se před posluchači odvíjela jako film plný barvitých peripetií a stále se v ní dělo něco zajímavého. Hudba měla obdivuhodný „tah“ a zároveň v ní Robert Jindra odkryl bezpočet pozoruhodných detailů. Hráči dirigentovi skvěle reagovali, byla radost je poslouchat. Provedení Saint-Saënsovy Varhanní symfonie určitě uspokojilo i ty nejnáročnější fajnšmekry. Robert Jindra a SOČR tvoří opravdu výborný tandem.

foto: Michal Fanta