„Dramaturgie operu ‚vykuchala‘ na hodinový výtah, z nějž se vytratila velká část děje, a místo koncertní verze tak šlo spíše o sled ‚šlágrů‘.“

„Dobrou volbou byl brazilský basista Matheus Franca, který v interpretaci hezky propojil klasickou techniku s jazzovými prvky.“

„Orchestr vzbudil rozpačitě se nabízející otázku: Proč?“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu uvedl ve středu 19. února v Betlémské kapli zhruba hodinový výběr z opery George Gershwina Porgy a Bess. Dílo v podání tohoto tělesa vzbudilo před šesti lety nadšení, úspěch se však zopakovat nepodařilo. Celý večer působil spíše jako vzdělávací program pro školy.

George Gershwin v opeře Porgy a Bess novátorsky syntetizoval jak evropskou hudební tradici, ovlivněnou v USA především Antonínem Dvořákem a ruskými a židovskými emigranty, tak americký jazz a spirituál, které propojil do koherentního, revolučního operního díla. Pěvecké party sice komponoval pro klasicky školené operní hlasy, děj se však odehrává v afroamerické komunitě a dědictví jazzu je v nich klíčové; počítal tak s tím, že je budou zpívat černošští pěvci, kteří mají svými hudebními kořeny blíže k zamýšlenému interpretačnímu stylu. Opera po premiéře v roce 1935 u diváků nečekaně propadla, byla záhy stažena z repertoáru a přestala se hrát.

V průběhu 20. století se však vrátila na výsluní a stala se nejhranější americkou zpěvohrou. Árie Summertime z prvního dějství zažila přerod v jednu z nejadaptovanějších skladeb vůbec a kromě operních pěvců ji brzy začaly zpívat jazzové i populární zpěvačky, slavné jsou například verze Elly Fitzgerald, Nory Jones nebo Janis Joplin, ale i dnes objevujeme mnoho nových coverů současných popových hvězd. Na českých pódiích se Porgy a Bess objevuje zřídkakdy, zejména kvůli nedostatku kompetentních pěvců. Problematické je však v místních podmínkách celé obsazení, jelikož má jít o černošskou operu a její inscenování by svádělo k blackface estetice, která je dnes kvůli svému historickému pozadí právem považována za urážlivou a rasistickou. 

V roce 2019 přesto uvedl SOČR s vybranými sólisty pod taktovkou Wayna Marshalla v Rudolfinu asi osmdesátiminutovou koncertní verzi (reflexe ZDE), která měla pomyslnou „šťávu“, sršela energií a sklidila nadšené ovace. Zdálo se, že i klasické středoevropské hudební těleso má k interpretaci tohoto díla čím přispět. Nastudování stejného titulu v letošním roce tak vzbudilo právem nemalá očekávání. Nastavenou laťku však orchestr nyní ani zdaleka nepřekonal a vzbudil spíše rozpačitě se nabízející otázku: Proč?, která by se dala aplikovat hned v několika rovinách.

Rozpaky budilo už předem místo konání, Betlémská kaple nedisponuje příliš vhodnou akustikou pro tento typ projektu, sbor byl odsunut stranou a dílo s místem nepojí ani žádná hlubší symbolika. Rudolfinum formátu svědčilo před šesti lety o mnoho více, zejména pak sboru a sólistům.

Dramaturgie tentokrát operu „vykuchala“ na hodinový výtah, z nějž se vytratila velká část děje, a místo koncertní verze tak šlo spíše o sled „šlágrů“. K doplnění libreta posloužila postava vypravěčky v podobě herečky Denisy Barešové, která po každém hudebním bloku odvyprávěla děj následující části. Celý koncept tak ale nechtěně působil spíše jako vzdělávací představení pro školy než koncertní provedení jazzové opery. 

Hudebního nastudování se ujal bulharský dirigent Vladimir Kiradijev, který ale nedokázal orchestr vybičovat k energičtější hře a bohužel se neubránil srovnání s Marshallem, jenž zanechal na SOČRu výraznější stopu. Těleso sice hrálo dobře, ale zůstalo spíše v rovině klasické hry a nedokázalo napodobit v některých částech žádoucí styl amerického bigbandu. Kühnův smíšený sbor byl kvůli uspořádání sálu odsunut na bok a velmi by mě zajímalo, jak jeho zvuk vnímali posluchači na opačném konci hlediště. 

Rozum pak zůstává stát také nad výběrem čtveřice sólistů. Dobrou volbou byl brazilský basista Matheus Franca, který v interpretaci hezky propojil klasickou techniku s jazzovými prvky, jako je polomluva, jazzová glissanda, tleskání nebo zdravý chraplák, připomínající Louise Armstronga. Výrazově byl nejpřesvědčivější, měl výraznou gestikulaci a, i když šlo pouze o koncertní provedení, jeho přednes byl spojený i s herectvím a dokázal strhnout přirozeným charismatem. Zároveň zůstal věrný zapsanému jazyku ovlivněnému kreolštinou s nepřesnou anglickou gramatikou. Jeho výkon byl ze všech interpretů rozhodně nejvíce zapamatovatelný a snad jako jediný utkvěl.

Titulní strana programu tak měla patřit spíše Francovi než fotografii sopranistky Stefani Krastevě, které byla mimo jiné svěřena slavná árie Summertime v úvodu. Pěvkyně však zpívala se slyšitelným „knedlíkem“, tóny měla posazené hodně vzadu a uměle je dobarvovala a zatmavovala. Japonská sopranistka Yui Futaeda měla sice technicky lepší přednes, ale na prostor a velikost orchestru, podpořenou výraznou dechovou sekcí, její menší hlas zkrátka nestačil, ačkoli bojovala statečně. Tenorista Mihail Mihailov byl z pěvců nejslabší, nedokázal tónům dát špičku, nenesly se dostatečně dopředu a většinu času nebyl vůbec slyšet, a to jak vůči orchestru, tak vůči pěveckým kolegům, nejvíce v kontrastu s Francem, jehož pasáže posazené mnohem níž se nesly sálem bez problémů. Ačkoli Mihailov patří mezi semifinalisty Operalie a má za sebou řadu operních inscenací, těžko si ho představit na velkém pódiu.

Zůstává tak otázkou, na jaké publikum SOČR tentokrát vlastně cílil, ať už místem, pojetím, či obsazením. Hodinový výtah, a to včetně mluveného slova, vykostil operu natolik, že z ní zbyly pouze obrysy, a působil spíše jako edukační nebo populárně-naučné pásmo. Jsem na pochybách, zda vzdělanější posluchači, kteří se těšili na u nás vzácně hranou operu, skutečně dostali to, co očekávali, a zda si nepřipadali tak trochu ošizení.

Foto: Michal Fanta / SOČR