„Temlova tvorba se výborně hodí do koncertního sousedství Bohuslava Martinů.“

„Irvin Venyš i přes zmíněné vysoké nároky skladby znovu prokázal, že pomyslný titul ‚prvotřídní klarinetista‘ nosí právem.“

„Radost, se kterou se vrhali do spletitosti rytmů Bohuslava Martinů, byla doslova nakažlivá.“

Skončil letošní ročník festivalu Dny Bohuslava Martinů. Jeho závěrečný koncert se 7. prosince odehrál v rovině „Martinů na třetí“: v Sále Martinů se představila Filharmonie Bohuslava Martinů a zazněl mj. Smyčcový kvartet s orchestrem Bohuslava Martinů za uměleckého podílu kvarteta Pavla Bořkovce. Úvod však patřil perličce dnešního ročníku, světové premiéře Koncertu pro klarinet a orchestr Jiřího Temla, v nemž sólovou roli při hudebním vedení Roberta Kružíka zastal Irvin Venyš.

Dny Bohuslava Martinů nám už třicet let zprostředkovávají milou (a intenzivní) vzpomínku nejen na našeho nejznámějšího poličského rodáka, ale také na další české skladatele, jejichž hudba někdy bývá poněkud upozaděna. V průběhu ještě probíhajícího Roku české hudby se sice zájem o českou tvorbu (mimo Dvořáka, Smetanu a Janáčka, kteří jsou samozřejmě orchestrálními stálicemi) značně rozrostl, přesto působil výběr repertoáru pro sobotní koncert nově a neotřele. Jak jinak než nově by ostatně měla znít premiérovaná skladba! Ale tento pocit nepřišel pouze skrze uvedení Temlova Koncertu. Ani Smyčcový kvartet s orchestrem Bohuslava Martinů neslýcháme v koncertních síních často, což je z hlediska náročnosti koordinace a souhry kvarteta a orchestru asi vcelku pochopitelné, přesto po sobotním provedení a vysoké úrovni interpretace musím poznamenat, že je velká škoda být o tento kompoziční skvost v koncertních síních ochuzováni. Pohádku Josefa Suka, která zazněla ve druhé polovině večera, pak občas na programech – zvláště českých orchestrů – vídáme. V daném případě se ujala funkce kontrastního prvku ke zvukově přece jen o něco vyhrocenějším Temlovi a Martinů; zároveň zafungovala jako pohlazení „na rozloučenou“ za celým festivalovým ročníkem. 

Úvodní slovo patřilo řediteli Nadace Bohuslava Martinů, která festival pořádá, Irvinu Venyšovi, jenž krátce naznačil festivalové směřování. „Teď se už ale půjdu přetransformovat do klarinetisty,“ zmínil na závěr svého proslovu, neboť právě on se měl stát ústředním článkem nové skladby Jiřího Temla. Tohoto skladatele Venyš oslovil ke spolupráci, mj. aby rozšířil repertoár současné literatury pro klarinet a orchestr. V projektu Hledání českého klarinetového koncertu však Teml nezůstal jediný: Venyš vybídl ke spolupráci také například Jiřího Gemrota, Michala Rataje či Petra Cíglera a některé ze vzniklých kompozic již byly natočeny Českým rozhlasem. 

Teml má s tvorbou pro klarinet bohaté, celoživotní zkušenosti (při poslechu premiérovaného Koncertu jsem se nemohla oprostit od zvukových konotací s autorovým klarinetovým dvojkoncertem, který vznikl před více než deseti lety) a snad to nebude moc odvážné tvrzení, když řeknu, že jeho tvorba se – nejen svými odkazy na českou lidovost – výborně hodí do koncertního sousedství Bohuslava Martinů. Jevilo se mi to tak, že Temlův nový jednovětý koncert se třemi kontrastními částmi je značně typickým „výhřezem“ skladatelovy kompoziční duše. Užité skladebné prostředky jsou sofistikované, přesto skladba zůstává posluchačsky velice přístupná a vybízí k neutuchající pozornosti. Alespoň z její premiéry navíc přímo čišel obrovský životní nadhled, a to jak v díle samém, tak v její interpretaci. To je ovšem s podivem, protože na sólistu byly kladeny velice vysoké nároky. Přestože sólista nastupuje až po mohutné orchestrální předehře, v průběhu celé skladby mu není dopřáno odpočinku – výjimkou je pouze krátká pauza před kadencí, která je (jako obvykle) vyhrocením dosavadních technických záludností sólového partu. I ona poodkrývá ono vzácné koření, které se téměř devadesátiletému skladateli podařilo do skladby ukrýt, totiž humor. Probleskoval v charakteristice melodických obrysů i ve způsobu hry sólového nástroje; mile zvukově „pokřivená“ citace lidové písně pak byla třešničkou na dortu. Zároveň jsme ale nevnímali, že jde o ryze humornou kompozici, když některé pasáže významně přinesly i závažný tón. Nicméně ono občasné problesknutí hravosti a vtipu dílu dodalo ještě další rozměr.

Říká se, že když špatně vyzní dílo klasika, půjde ostuda za hráčem, ale když se totéž stane u soudobé kompozice, bude obviňován skladatel. Jiří Teml mohl být v tomto ohledu klidný. Irvin Venyš i přes zmíněné vysoké nároky skladby znovu prokázal, že pomyslný titul „prvotřídní klarinetista“ nosí právem. Domnívám se (skladbu ale v jejím „surovém“ stavu neznám), že do Koncertu kromě bezchybného výkonu vnesl i množství své vlastní interpretační invence a dotvořil tak komponistovy záměry. Filharmonie Bohuslava Martinů pod vedením Roberta Kružíka se sólistovi stala pevným a spolehlivým partnerem a potvrdila, že hudbu 20. a 21. století má v krvi.

V následujícím Smyčcovém kvartetu s orchestrem symfonické těleso prokázalo, že jméno Bohuslava Martinů nenese ve svém názvu nadarmo. Přestože i tentokrát měla spíše doprovodnou funkci, protože hlavní pozornost byla upřena na sólové kvarteto, bylo dost zřejmé, že se orchestr nachází v dobrých rukou. Robert Kružík pevně držel opratě, takže i na souhru náročné pasáže působily zcela nenuceně a přirozeně. Velkou úlohu v tomto samozřejmě sehrál Pavel Bořkovec Quartet, jehož členové byli v neustálém napojení, které nepřerušily ani halasné (a právem halasné!) vstupy orchestru. Už od prvních frází bylo jasné, že tohoto sólového partu by se nemohlo ujmout každé kvarteto, přičemž symbióza souboru Pavel Bořkovec Quartet s Filharmonií Bohuslava Martinů byla skutečně obdivuhodná. Rytmické záludnosti zvládli s přehledem a nadhledem, takže zbylo ještě spousta pozornosti na společné tvoření přímo na pódiu. Radost, se kterou se vrhali do spletitosti rytmů Bohuslava Martinů, byla doslova nakažlivá. Neutuchající potlesk tak kvarteto umlčelo až přídavkem ve formě Fantazie na dvě lidové písně z kompoziční dílny violisty kvarteta Matěje Kroupy. Přestože skladba možná působila (zvlášť v sousedství skladeb takových skladatelských velikánů) co do čistoty stylu mírně nekompaktně, byla velice efektní a svým lidovým podtextem se skvěle hodila jako prskavka na závěr první půlky českým folklórem prostoupeného programu.

Na podobné bázi (i když s trochu jiným kompozičním výrazivem) se odehrávala i druhá polovina koncertu, reprezentovaná Sukovou Pohádkou. Jedno snad z nejladnějších a „nejmechovějších“ děl českého symfonického repertoáru už ze své podstaty hladí po duši a, jak už bylo zmíněno, poskytuje krásnou festivalovou tečku. Líbivost (v dobrém slova smyslu) a eleganci tohoto díla ještě podtrhl svou výstavbou Robert Kružík. Přesto jsme u tohoto čísla mohli pozorovat určité interpretační mezery orchestru, a to zvláště v nižší dynamice, která (především při držených tónech) odhalila některé intonační nepřesnosti. Hlavně bych si však u tohoto „plyšového“ díla představovala nápadnější měkkost zvuku pro ještě něžnější výsledný tvar. Potvrzením tohoto dojmu byla i sóla koncertního mistra Pavla Mikesky – značně expresivní a zvukově vybroušená, husí kůže však nenaskakovala. Celkově však interpretace obstála v porovnání s produkcemi množství jiných orchestrálních těles.

Foto: Dny B. Martinů / Michael Romanovský